Stará paní se obrátila k Robertovi a pronesla slova, ze kterých mu přeběhl mráz po zádech: „Dneska bude krásný slunečný den. Budeme mít dost času něco společně podniknout.“ Robert cestoval vlakem během poklidné středy a ve vagónu bylo nezvykle prázdno. Starší paní nastoupila a posadila se vedle něj, zřejmě mířila na svou zahrádku na venkově, stejně jako Robert a mnoho dalších ve vlaku. Robertovy myšlenky zaplavily vzpomínky na zesnulou manželku. Spolu kdysi pravidelně jezdili na svou zahrádku, ale od její nemoci se tomu místu vyhýbal – pronásledován samotou a melancholií. Když vlak zastavil na nádraží, starší žena se znovu obrátila k Robertovi a zopakovala slova, která už jednou slyšel – slova, která kdysi říkávala jeho žena: „Dneska bude krásný slunečný den. Budeme mít dost času něco společně podniknout.“ Robert překvapeně přikývl a začali si povídat – o slabé úrodě toho roku, o tuhé zimě i o svých nadějích do příštího roku. Když dojeli k autobusovému nádraží, Robert byl překvapen, že tuto paní ještě nikdy nepotkal. Chvíli šli spolu, pak se rozešli každý svou cestou. Když dorazil na svou zahrádku, shledal, že to tam během jeho dlouhé nepřítomnosti zarostlo. Rozhovor s dámou ve vlaku mu však zvedl náladu a dodal odvahu pustit se do práce. S novou chutí se pustil do rytí záhonů a vytrhávání plevele. Když viděl úrodnou půdu, rozhodl se zahrádku zatím neprodávat. Potěšil ho odpočinek na lavičce s čajem a chlebem – pohled na jeho oblíbené květiny a zralá jablka pod novou jabloní vyvolaly krásné vzpomínky. Robertova nálada se výrazně zlepšila a slíbil si, že na zahrádku bude jezdit častěji. Při sbírání hub v blízkém lese cítil, jako by se mu ulevilo. Rozhodl se pokračovat v práci, protože mu přinášela radost a smysl. Cestou zpět potkal opět tu samou paní. Sdíleli spolu jablka a povídali si o zahradničení. Starší žena ho ujistila, že má stále před sebou spoustu života, a povzbudila ho, aby právě v pečování o zahrádku nacházel radost a nový smysl. Když vystoupil na své zastávce, Robert se usmíval do zapadajícího slunce – už nebyl zatížen smutkem.

Stará paní se obrátila k Robertovi a pronesla slova, která mu v zádech vyvolala podivné mrazení: Dnes bude krásný a slunečný den. Budeme mít dost času ještě něco udělat.

Robert se svezl ve středu ospalým vlakem, kde v kupé nesedělo moc lidí. Stařenka si přisedla vedle něj v tichém, rozvlněném světě, evidentně směřovala ven z Prahy, kamsi na venkov, možná do zahradní kolonie poblíž Berouna, stejně jako Robert a ostatní, jejichž pohledy se uhýbaly do oken s letící krajinou. Robertovi se hlavou mihla vzpomínka na zesnulou ženu spolu kdysi rýpali ve svém záhonu za řekou, a s její nemocí se mu místa bez ní změnila v bolavé prázdno, takže se jim dlouho vyhýbal.

Když vlak zastavil na nádraží, paní se otočila a pronesla slova přesně stejná, jaká kdysi říkala jeho žena, jakoby je odněkud vypůjčila z jiného světa: Dnes bude krásný a slunečný den. Budeme mít dost času ještě něco udělat. Robert přikývl, rozpačitě trochu, a dali se do řeči; rozmlouvali o letní neúrodě, tuhé zimě, o suchu praskající zemině, i o svých nadějích do dalšího roku.

Když vystoupili na autobusové zastávce za vesnicí, Robert si uvědomil, že tuhle paní doopravdy nikdy předtím neviděl. Provázeli se kousek cestou polní pěšinou, potom se jejich kroky rozdělily a Robert se vydal k pronajaté zahrádce u lesa. Tam našel svůj kout zcela zarostlý kopřivami, ve snech by tam jistě rostly příšerné, šplhající rostliny, ale na louce zapadlé mezi trní se trochu bál. Přesto se v něm díky rozhovoru s onou ženou rozhostil zvláštní klid a cosi ho donutilo kout prozkoumat.

S obnovenou chutí píchl rýč do hlíny a začal vytahovat plevel, prsty mu po několika minutách voněly hlínou a potem. Potěšení při pohledu na sytě černou zem a v mlžném okraji vize jablíček pod mladou jabloní jej přesvědčily, že pole zatím neprodá ještě si ho nechá. Na lavičce pod šípky si rozbalil obložený chléb s máslem a termosku s čajem, a když se mu v zanedbaných záhonech kývaly jeho oblíbené topolovky, vynořila se z toho píseň starých dnů.

Robertovi se rozjasnila nálada a slíbil si, že na parcelu začne chodit častěji. V lese poblíž si v surrealistickém světě snů sbíral houby, které měly fialový klobouk jako zapomenuté baletky, a pocítil nečekané ulevení, jakoby mu srdce někdo omyl dešťovou vodou. Tady práce měla smysl a radost.

Na cestě domů se v podvečerním slunci znovu setkal s tou starou paní, která jako by mu patřila do polosna i do skutečnosti. Dělili se o jablka hlučně chroupaná z jednoho pytlíku a povídali si o práci na zahradě, o modrých kohoutech a mracích, které vypadaly jako velké housky. Stařenka mu se smíchem připomněla, že život má před sebou ještě mnoho kapitol, a že radost vyrůstá s každou sazenicí, kterou zasadí. Když vystupoval u své stanice, Robert se zadíval do oranžového slunce, usmál se do večera a zbytek smutku mu sklouzl po kabátu jako déšť.