Před dvěma lety jsem začala balit kufr. Svůj i dceřin. Do auta jsem nainstalovala dětskou autosedačku. Vzala jsem s sebou malý přenosný ohřívač. Jela jsem na soud, abych vyzvedla schválení opatrovnictví.
O pár hodin později jsem už byla na cestě do pokoje své nové dcery. Ten den byl dnem našeho setkání. Celý týden jsem každý den jezdila z Plzně do Karlových Varů, šedesát kilometrů tam i zpět, jen abych ji na chvíli viděla, a potom se zase vracela domů. Celých sedm nekonečných dnů.
Tehdy byla ještě tak maličká. Pokládala jsem Malvínu na bříško a představovala si, že je součástí mě. Jako by byla moje navždy. Možná cítila totéž. V těch tichých chvílích byla tak klidná, mírná.
Lidé, kteří adoptovali děti, tomu dni říkají Den čápa. Den, kdy do rodiny vstoupí nový člen, na kterého všichni dlouho čekali. Všichni byli šťastní. Rodiče najednou žili pro nový smysl, a dítě získalo domov. Tím přišla i naděje na obyčejný život.
Musím přiznat, že u dcery mi to trvalo několik měsíců, než jsem ji přijala do srdce. U syna to bylo jiné v jeho případě se láska objevila téměř okamžitě. Najednou pro něj bylo v mém životě i v bytě místo. Dodnes nechápu, jak se jeho biologická matka mohla vzdát takového dítěte, jak ho mohla opustit? Ani jednou se na svého syna nepodívala. Kdyby se na něj bývala podívala, možná by v ní něco pohnulo vždyť nešlo nemilovat ho. Asi to tak ale mělo být, byl předurčený pro mě.
Je to moje zázračné dítě. Má v sobě zvláštní kouzlo. Přeji mu, ať roste šťastně. Můj Matěj. Mám to štěstí být tvou mámou…
