Srdce kocoura tiše tlouklo v hrudi, myšlenky mu chaoticky vířily, duše ho bolela. Co se mohlo stát, že ho panička svěřila cizím lidem, proč ho opustila? Když dostala Olesa na kolaudaci jako dárek úplně černého britského kocoura, chvíli nebyla schopná slova… Skromný byt 1+kk, na který našetřila jen s velkým úsilím, byl stále neútulný a plný dalších starostí. A do toho všeho koťátko. Když se vzpamatovala, podívala se do jeho jantarově žlutých očí, povzdechla, usmála se a zeptala se toho, kdo jí hosta daroval: – Je to kocour nebo kočka? – Kocour! – Dobře, kocour. Tak budeš Baronek, – řekla koťátku. Ten otevřel maličkou tlamičku a poslušně zakňoural: „Mňau!“… ***** Brzy se ukázalo, že britští kocouři jsou opravdu pohodoví společníci. Už třetím rokem žijí Olesa a Baronek v dokonalém souladu. Navíc při společném soužití zjišťuje Olesa, že Baronek má citlivou duši a velké srdce. Radostně vítá paničku z práce, zahřívá ji ve spánku, kouká s ní na filmy přitulený po boku a pobíhá za ní jako ocásek při úklidu. Život s kocourem získal nové barvy — je příjemné, když na vás někdo doma čeká, někdo, s kým se dá smát i plakat. A hlavně: někdo, kdo vás chápe na první slovo. Vypadalo to, že si může jen užívat, ale… Poslední dobou Olesa začala pociťovat bolesti na pravé straně. Nejdřív myslela, že si jen špatně natáhla sval, pak vinila mastné jídlo. Když byly bolesti nesnesitelné, vyhledala lékaře. Po vyslechnutí diagnózy a vyhlídek brečela Olesa celý večer do polštáře. Baronek, vytušiv její smutek, se tiše přitulil vedle ní a snažil se ji uklidnit melodickým předením. Pod Baronkovým předením Olesa nakonec usnula. Ráno se smířila se situací a rozhodla se, že své nemoci neřekne nikomu z blízkých, aby si ušetřila soucitné pohledy a nepříjemné snahy o pomoc. Stále jí v srdci zůstávalo zrnko naděje, že se lékařům podaří její nemoc překonat. Bylo jí nabídnuto léčebné procedury, které by mohly její stav zlepšit. Vyvstala otázka, kam Baronka umístit. V hloubi duše, smířená s možným tragickým koncem, se rozhodla najít milující domov a dobré páníčky pro Baronka. Na internetu zveřejnila inzerát, že přenechá britského kocoura do dobrých rukou. Když se první zájemce zeptal na důvod, proč se rozchází s dospělým zvířetem, Olesa, aniž by chápala proč, řekla, že je těhotná a kvůli těhotenství zjistila alergii na kočičí chlupy. Za tři dny se Baronek s výbavou ocitl u nových majitelů a Olesa zamířila do nemocnice… O dva dny později volala novým majitelům a ptala se na Baronka. Ti se jí stokrát omluvili, že kocour utekl hned ten večer a nemohou ho najít. Prvním impulsem bylo seskočit z postele a jít hledat kocoura. Dokonce poprosila službu konající sestřičku, aby jí umožnila odejít, ale ta ji důrazně napomenula a vrátila ji do pokoje. Spolupacientka v pokoji si povšimla jejího neklidu, zeptala se, co se stalo, a Olesa jí vše v slzách vyprávěla. – Neplač předčasně, děvenko, – řekla kostnatá starší paní, – zítra má přijet jedno lékařské eso z Prahy. I já mám špatnou diagnózu, syn se o mě postaral, je podnikatel, zařídil převoz do jiné kliniky, ale odmítla jsem. Jak to domluvil, nevím, ale domluvil. Požádám ho, aby se na tebe odbornice také podívala, možná to nebude tak zlé, – hladila ji konejšivě po rameni. **** Jakmile se Baronek dostal z přepravky, poznal, že je v cizím domě. Někdo, úplně neznámý, k němu natáhl ruku, aby ho pohladil… Kocour nevydržel nervy, vší silou škrábl ruku a ukryl se do temného kouta. – Pavle, nech ho zatím být, ať si zvykne, – zaslechl Baronek ženský hlas, který ale nebyl hlasem jeho paničky. Srdce kocoura tiše tlouklo v hrudi, myšlenky mu chaoticky vířily, duše ho bolela. Co se mohlo stát, že ho panička svěřila cizím lidem, proč ho opustila? Jantarově žluté oči pátraly po místnosti vyděšeným pohledem. Pak zahlédly otevřené okno. Jako černý blesk kocour proletěl místností a vyskočil ven! Naštěstí to byl jen druhý patro a pod oknem pečlivě upravený trávník. Právě odtud začala Baronková cesta zpátky domů… ***** Eso se Olese představilo jako příjemná žena kolem čtyřiceti, jménem Marie Pavlovna. Pečlivě prozkoumala zdravotní kartu, pak Olese požádala, aby si lehla na lůžko a otočila se na bok. Dlouho ji prohmatávala, poklepávala, ptala se, kde co bolí a jak moc. Pak znovu nahlédla do karty. Následovaly různé vyšetřovací procedury na přístrojích. Olesa si vůbec nedělala iluze. Vrátila se na pokoj, kde už ležela spolupacientka. – Tak co řekli, děvenko? – ptala se. – Zatím nic, přijde ještě do pokoje. – Vím. U mě bohužel potvrdila diagnózu, – smutně oznámila žena. – Je mi to moc líto, a děkuji vám za všechno, – odpověděla Olesa, nevědouc, jak utěšit někoho, kdo ví, že mu zbývá málo času. Za půl hodiny přišla na pokoj Marie Pavlovna s dalšími lékaři. – Mám pro vás dobré zprávy, Oleso. Vaše nemoc je dobře léčitelná, navrhla jsem léčbu, dva týdny poležíte, projdete terapií, a budete zdravá, – oznámila jí s úsměvem. Když lékaři odešli, promluvila spolupacientka: – Tak to je skvělé. Jsem ráda, že před svým odchodem stíhám udělat ještě jedno dobro. Buď šťastná, děvenko, – dodala. ***** Baronek neměl kompas ani hvězdu Severku, o které by věděl, šel domů po kočičím citu. Jeho cesta krásným městem byla plná dobrodružství a vtipných příhod. Nikdy neznal ulici, ale za den se z ušlechtilého britského aristokrata stal nebezpečný kočičí bojovník s ostrými instinkty. Vyhýbal se rušným silnicím, běhal plížícím se stylem, skákal nad zemí (aspoň on si to myslel při útěku před psy), rychle vyšplhal na strom – vždy směřoval k cíli… V jednom tichém dvorku natrefil čumák na čumák na ostříleného kocoura. Ten se dlouho nerozmýšlel, hned poznal cizince. S hlasitým mňoukáním se na Baronka vrhl, ale Baronek – z aristokrata rozzuřený uličník – se nedal. Boj netrval dlouho. Místní kocouří boss hanebně zmizel v křoví, zanechávajíc po sobě jen mírně natržené ucho. Jak jinak – chtěl jen ukázat, kdo je tu pánem. Baronek šel domů, a nikdo mu v tom nemohl zabránit. Cesta domů pokračovala. Baronek si vzpomněl na dávné kočičí předky a naučil se spát na větvích, vybíral si rozsochy jako ideální lože. Ach, jak trapné – ale Baronek se naučil jíst ze zběrných popelnic a krást jídlo jiným dvorkovým kočkám, které krmili starostliví sousedé. Jednou narazil na smečku voříšků. Zaháněli ho na slaboučký stromek a skákáním a štěkáním se ho snažili dosáhnout. Lidé na poplach psy zahnal. Jedna z žen se rozhodla Baronka adoptovat. Přilákala ho kousek chutného salámu. Hlad a strach zakalily Baronkovi rozum, dal se pohladit a vzít do náruče. Ale… Po odpočinku a nasycení v teple si Baronek vzpomněl, kam směřuje, vyskočil za ženou na chodbu a proklouzl do otevřených dveří, aby pokračoval ve své cestě domů… ***** Po propuštění z nemocnice se Olesa vrátila domů. V hlavě jí zněla slova té ženy, co jí popřála štěstí. Byla nesmírně šťastná, že nemoc nevyšla a je zdravá. Ale srdce bolelo, bolelo kvůli Baronku. Už si neuměla představit návraty do prázdného bytu, kde ji nikdo nevítá. Sotva se dostala do svého bytu, zavolala těm, kdo Baronka přijali a poprosila o přesnou adresu. Po příjezdu zjistila, jak Baronek utekl, a rozhodla se jít po jeho stopách. Všichni jí říkali, že je to nereálné, že už uplynuly dva týdny, a že domácí kocour nemá šanci přežít na ulici, ale ona tomu odmítala uvěřit. Olesa chodila pěšky, nahlížela do každého dvora, do všech přilehlých parků, garáží. Snažila se přemýšlet jako kocour, který nikdy nebyl venku. Volala Baronka, hledala ve tmě sklepních oken. Když už se blížila ke svému domu, pochopila, že Baronek je nenávratně pryč. Vždyť neznal město, a ona šla pěšky i se zádržemi celé dvě hodiny. Do svého dvora vstoupila smutná, slzy jí kanuly po tvářích, v srdci tíha a bolest. Skrze závoj v očích zahlédla, že z druhé strany chodníku k ní kráčí jakýsi černý kocour. „Nějaký černý kocour“ – blesklo jí hlavou. Olesa zůstala stát, upřela zrak – a pochopila. S výkřikem „Baronku!“ se rozeběhla. A kocour k ní neutíkal, neměl už sílu, sedl si, štěstím přimhouřený potichu zapředl: „Dojel jsem!“

Srdce kocoura tlouklo tiše v hrudi, myšlenky mu vířily hlavou, duše ho bolela. Co se vlastně mohlo stát, že ho jeho panička svěřila cizím lidem, proč ho opustila?

Když Kláře přinesli na kolaudaci úplně černého britského kocourka, byla nejdřív úplně v šoku.

Ta malá, trochu omšelá jednopokojová garsonka, kterou si konečně koupila v Brně po letech šetření, byla ještě neúplně zařízená. Navíc ji tížily spousty dalších starostí.

A do toho to kotě. Po chvíli se vzpamatovala, zadívala se do jeho jantarových očí, povzdechla si, pousmála se a zeptala se toho, kdo jí jej věnoval:

Co to vlastně je, kocourek nebo kočička?

Kocourek!

Dobře, budeš Matýsek, řekla kocourkovi.

Ten otevřel malá tlamičku a poslušně zamňoukal
*****
Začalo to být jasné: Britští kocouři jsou fakt pohodoví společníci. Takhle už třetím rokem Klára a Matýsek žili v naprosté pohodě. Během společného života Klára zjistila, že Matýsek má citlivou duši a velké srdce.

Vždycky ji vítal po práci, hřál ji v noci, koukal s ní na filmy, přitulil se u ní na gauči, a při úklidu za ní chodil jako ocásek.

Život s kocourem byl najednou barevnější. Je fajn, když tě doma někdo čeká, s kým se můžeš smát i bulet. A hlavně kdo tě chápe, ani nemusíš moc mluvit.

Vypadalo to skvěle jenže

Poslední dobou si Klára všimla, že ji bolí pravý bok. Myslela nejdřív, že si ho někde natáhla, pak že za to může tučné jídlo. Když se bolest zhoršila, zamířila na polikliniku.

Když jí doktor řekl diagnózu a co ji čeká, celý večer probrečela do polštáře. Matýsek pochopil, že je zle, potichu se k ní přitulil a snažil se ji utěšit svým hlubokým předením.

Ani si nevšimla, jak pod jeho předením usnula. Ráno, smířená se svým osudem, se rozhodla, že nikomu ze svých blízkých neřekne o nemoci nechtěla lítostivé pohledy a nepříjemné nabídky pomoci.

Měla pořád trošku naděje, že se lékařům podaří dostat ji do pořádku. Navrhli jí léčbu, která by jí mohla pomoct.

Ale co s Matýskem? V duchu, když se smířila s tím, že to může dopadnout špatně, rozhodla se najít Matýskovi nový domov a někoho, kdo se o něj dobře postará.

Dala inzerát na internet, že nabízí čistokrevného britského kocoura do dobrých rukou.

Když se první zájemce zeptal, proč se zbavuje dospělého kocoura, Klára sama neví jak odpověděla, že je těhotná a že se jí během těhotenství objevila alergie na kocouří srst.

Za tři dny Matýsek s výbavičkou putoval k novým páníčkům, a Klára šla do nemocnice

Po dvou dnech zavolala novým majitelům, jak se vede Matýskovi. Ti jí, omlouvajíce se snad stokrát, řekli, že jim první večer utekl a nenašli ho.

První její reakce byla, že vyleze z nemocnice a začne ho hledat. Sestře dokonce prosila, aby ji pustila, ale ta ji rázně okřikla a poslala zpátky na pokoj.

Spolubydlící, starší drobná paní, si všimla jejího pláče a zeptala se, co se děje. Klára se rozbrečela a všechno jí vyklopila.

Neplač, děťátko, řekla jí ta milá paní, zítra sem přijede špičková doktorka z Prahy. I já mám blbou diagnózu, syn (podnikatel) mě chtěl převézt jinam, ale já nechtěla.

Jak to zařídil, nevím, ale dokázal to poprosím ji, ať se podívá i na tebe, třeba to nebude tak zlé, říkala, hladíc Kláru po rameni.
*****
Jakmile se Matýsek dostal z přepravky ven, rozhlédl se a bylo mu jasné, že je v cizím bytě. Cizí ruka se natáhla, že ho pohladí…

Kocourovi selhaly nervy, vší silou tu ruku praštil packou a mazal do temného kouta.

Pavle, nechej ho zatím být, ať si zvykne, zaslechl Matýsek jemný ženský hlas, ale nebyla to jeho panička.

Srdce mu pořád tlouklo v hrudi, myšlenky byly roztěkané, duše bolela: proč ho někdo opustil a dal jiným?

Jantarové oči rejdily po místnosti, vystrašeně pozorovaly pak zahlédl otevřené okno! Vpadl do něj jako stín a vyskočil ven!

Naštěstí byl byt jen v druhém patře, pod oknem upravená travička. Odtud Matýsek začal svůj návrat domů
*****
Špičková doktorka byla sympatická žena kolem čtyřiceti, představila se jako Marie Pavlová, pozorně si prostudovala Klářinu dokumentaci, potom ji požádala, ať si lehne na lůžko a otočí se na levý bok.

Dlouho prohmatávala, ťukala, ptala se, kde to bolí, jaká je bolest. Znovu četla kartu, několikrát zopakovala různá vyšetření na přístrojích.

Klára nečekala nic dobrého. Vrátila se na pokoj, kde už ležela její spolubydlící.

Tak co ti řekli, děvče? zeptala se ta žena.

Zatím nic, prý ještě přijdou.

Chápu. Mě to bohužel potvrdili, řekla smutně paní.

Je mi to moc líto a děkuju vám za všechno, odpověděla Klára, nevěděla, jak člověku v takové chvíli pomoct.

Za půl hodiny dorazila Marie Pavlová i s dalšími lékaři.

Kláro, mám dobré zprávy! Tvoje nemoc je léčitelná. Už jsem ti napsala léčbu, zůstaneš tu dva týdny, podstoupíš kúru a budeš zdravá, usmála se na ni doktorka.

Když odešli, promluvila spolubydlící:

To je báječné! Jsem ráda, že jsem mohla udělat jednu poslední dobrou věc. Hodně štěstí, děvče, řekla.
*****
Matýsek neměl žádnou hvězdu na nebi, jen následoval své kocouří tušení. Cesta domů byla plná nebezpečí i humorných zážitků.

Neznal vůbec ulice, a během jediného dne se z britského aristokrata stal pouliční přeborník.

Vyhýbal se rušným cestám a ulicím, běhal za keři, sprintoval mezi stromy, v očích nohou i letěl (tak to aspoň cítil, když utíkal před psy), našel útočiště na větvích.

V jednom tichém brněnském dvoře narazil čumák na čumák na vyhlášeného místního kocoura.

Ten poznal v Matýskovi cizince a bez rozpaků na něj zaútočil. A Matýsek, z aristokrata v tu ránu pouliční rváč, mu nedal šanci.

Souboj netrval dlouho. Místní boss se odplazil do keřů s natrženým uchem.

Matýska hnala dál touha domů! Nic nepřekonatelného ho nemohlo zastavit.

Po cestě vzpomínal na své kočičí předky, naučil se spát na větvích, vybírat rozsochu správné velikosti pro bezpečný spánek.

Ani si nechtějte představit, jak se naučil jíst z popelnic a krást granule domácím kočkám, které krmily místní babičky.

Jednou narazil na smečku psů. Zaštěkali, nahnali ho na tenkou břízu a snažili se ho sundat. Kolemjdoucí jej zachránili, jednu paní dokonce napadlo, že si Matýska vezme domů. Nalákala ho na kus šunky.

Strach a hlad mu zatemnily mysl, nechal se pohladit, dokonce vzít do náruče. Jenže…

Když se vyspal, najedl a získal zpátky sílu, vzpomněl si, kam mířil. Nedbaje, proskočil za paní do chodby a bleskově proklouzl ven otevřenými dveřmi. Pokračoval dál ke svému domovu
*****
Po propuštění z nemocnice jela Klára domů. V hlavě jí zněla slova paní, co jí přála štěstí. Byla neskutečně šťastná, že diagnóza se nepotvrdila a je zdravá.

Ale u srdce ji pálila bolest kvůli Matýskovi. Nedokázala si už představit, že přijde do bytu a nikdo ji nepozdraví.

Sotva přešla práh, hned zavolala těm, co Matýska převzali, a vyptala se na přesnou adresu. Vyrazila tam a zjistila, jak Matýsek utekl, rozhodnutá jít po jeho stopách.

Každý jí říkal, že je to bláhové že už uplynuly dva týdny, a že domácí kocour na ulici nemá šanci. Ale Klára tomu nechtěla věřit.

Celé hodiny pěšky obcházela dvory, parky, garáže. Přemýšlela jako kocour, co nikdy nebyl venku. Volala Matýska, nakukovala do temných sklepních oken.

Když už se blížila k domovu, pochopila, že kocour je pryč. Navíc Matýsek vlastně vůbec neznal Brno, těžko mohl trefit domů, když ona sama šla pěšky přes dvě hodiny.

Vlastní dvůr míjela už uplakaná, se slzami v očích. Najednou zaregistrovala černý kocour, jak jí jde pomalu po chodníku vstříc.

Jenom černý kocour, blesklo jí hlavou. Klára se zastavila, zadívala se a poznala. Vyběhla s výkřikem: Matýsku!

Ale kocour neběžel. Už neměl sílu. Posadil se, šťastně zavřel oči a jen tiše zamňoukal: Dosedl jsem!Klára ho zvedla do náruče, i když byl zablácený, hubený a jeho hebká srst už dávno ztratila lesk. Pevně ho objala, cítila, jak mu bije srdce v hrudi. Matýsek se k ní přitulil a utišeně přadl ten zvuk, co ji tolikrát uzdravil a vrátil domů.

Zavřela dveře bytu a chvíli tam jen tak seděli na zemi u prahu ona, černý kocour a slzy štěstí. V té jednopokojové garsonce bylo najednou nejsvětleji na světě.

Život někdy přinese chvíle, kdy o všechno skoro přijdeme a pak je najednou všechno zpátky, silnější, než kdy bylo. Klára vdechla vůni kočičího kožíšku a Matýsek se pomalu rozhlédl po svém království. Byli oba domů.

A tak, když večer rozsvítila lampu, pohladila Matýska a řekla do ticha: Už nikdy tě neopustím. Kocour spokojeně zamžoural, zavrtěl ocasem a v jeho očích Klára uviděla odraz všech šťastných dní, které je ještě čekají.