SRDCE BIJE ZNOVU
Kdysi dávno se Alžběta ocitla ve stejné situaci jako mnohé české dívky před ní pravda, svou Aničku porodila ještě před svatbou, a otec byl neznámý. Uklouzla dřív, než život stačil doopravdy začít.
Veřejným tajemstvím bylo, že se kolem Alžběty točil mladý muž, Petr. Byl krásný jako filmová hvězda, vždy se dokázal hezky usmát, směleji ale nikdy nepozval Alžbětu ani k oltáři, ani na pořádný oběd. Zato rád trávil čas u Alžbětina stolu a v jejím náručí. Alžběta se s Petrem ruku v ruce hrdě procházela mezi lavičkami před jejich panelákem v Brně, kde na ně po celý den dohlížely místní slunečnice penzistky, co sundávaly pohledy až za západem slunce.
Petr neměl stálou práci. Spíše žil dneškem, jakoby sám byl motýlem, co nikdy nezůstane na jednom kvítku. Alžběta mu vyvařovala, láskyplně pečovala, i do postele vedle něj se večer ráda skláněla. Přes to mu to jednoho dne přestalo stačit. Oznámil jí, že se s ní nudí a že by ji možná víc miloval, kdyby ho vzala třeba na dovolenou k moři. Prý by se měl cítit více oceňovaný.
Týden poté Alžběta jen tiše plakala. Spálila Petrův portrét, uzavřela tu kapitolu. Celý měsíc šla životem sama. Pak potkala Václava.
Jednoho rána, když pospíchala na své místo v okresním úřadě, stála nervózní na zastávce. Zastavilo u ní auto, a řidič ochotně otevřel dveře. Bez dlouhého přemýšlení Alžběta nasedla. Po cestě jí Václav rozmluvil s vřelostí, která jí byla příjemná. Voňavý, upravený muž, jehož každé vyžehlené sako i učesaná hlava vypovídaly o pečlivé ženské ruce Alžběta si myslela, že to bude jeho maminka.
Václav byl úplný opak Petra. Bez rozpaků mu dala svoje číslo. A tehdy také poprvé jela v taxíku zadarmo.
Začali se vídat. Václav ji nosil v náručí, rozhazoval květiny a rozněcoval něžnost. Jedno jaro spolu šli na procházku do brněnských lesů. Alžběta trhala sněženky, a i Václav se přidal do veselého lovu. Pak nasedli do auta Václav svůj ohromný pugét sněženek položil na zadní sedadlo. Alžbětě blesklo hlavou: To je pro ženu. Neodhodlala se ale zeptat. A brzy stála tváří v tvář skutečné pravdě do bytu jí jednoho dne vtrhla Václavova manželka se dvěma dětmi.
Tak si je vychovejte, když milujete jejich tátu! řekla jen suše.
Alžběta, překvapená, pouze odpověděla: Omlouvám se, neměla jsem tušení. Cizí rodinu bourat nechci. Tu noc se s Václavem rozloučila.
Potom přišel Giorgi. Gruzínec. Setkali se na narozeninách její kamarádky. Byl jako bouře vtrhl do jejího života a stejně náhle zmizel. Jediný rok Alžběta žila v euforii, než se Giorgi vrátil do Gruzie maminka nemohla zůstat o samotě, anebo chladné zimy už pro něj byly moc těžké.
A opět osaměla. Rozhodla se, že je čas žít pro sebe. Konečně si oddechla od zbytečných slz. A právě v té chvíli, kdy přijala svůj úděl, zjistila, že pod jejím srdcem roste nový život. Překvapení ji doslova ohromilo kdo bude otcem? Co si počne? Jak neztratit rozum?
Narodila se dívka. Jméno dostala typicky české Veronika. Pro Alžbětu se stala sluncem v temném světě. Černé kudrliny a jiskrné oči připomínaly Gruzínce a svým úsměvem vracela Alžbětu do šťastnějších dní.
Občas jí smutno bylo, když viděla vdané přítelkyně, ale Veronika potřebovala péči. Na stesky nebyl čas.
Prvního září vyrazila Veronika do první třídy. Seděla hned vedle Daniela. Nesympatie zahořely na první pohled a vygradovaly hádkami. Dokonce musela zasáhnout paní učitelka.
Jednoho dne Alžběta přišla do školy, proč má dcera poškrábané ruce. Paní učitelka, zaskočená, hned dala Alžbětě adresu Danielovy rodiny.
Alžběta neváhala a šla tam. Otevřel jí muž, v ruce hadřík. S úsměvem ji zval dál, slíbil kávu a zabořil se zpět do kuchyně, aby svého rošťáka nakrmil. Alžběta se rozhlédla byt chaotický, páchl tabákem, všude roztroušené věci. Tady by určité ženské oko pomohlo, říkala si.
Muž přišel podnos, dvě šálky pravé kávy, v kuchyni bezhlučně Daniel. Představili se, on Aleš. Rozhovor nebyl dlouhý, ale její pozornost upoutal víc, než by čekala.
V noci Alžběta dlouho nemohla usnout. Přistihla se, jak v myšlenkách uklízí Alešův byt a chystá kytky na stůl. Dokonce se rozplývala nad Danielovým dětským pohledem.
Ráno požádala dceru, aby s Danielem ve škole byla zdvořilejší.
Čas plynul…
Na třídní schůzce si opět s Alešem rozuměli. Tehdy pochopila, že chlapcova maminka ve skutečnosti dávno není doma.
Po schůzce Aleš navrhl, že je doprovodí domů. Venku padal prosincový soumrak, Alžběta souhlasila.
Aleš.
Těší mě, Alžběta, zaznělo nenuceně.
Cesta k seznámení byla otevřená. Aleš jí navrhl strávit spolu Silvestr. Po tolika letech samoty Alžběta neváhala. Královské sny už dávno neměla
Později se dozvěděla, že Aleš je rozvedený a vychovává syna sám. Jeho žena si hned po rozvodu vzala jeho nejlepšího přítele a Daniel zůstal u otce.
Časem se ukázalo, jak moc oba potřebovali lásku a jak jim navzájem chyběly ženské i mužské ruce a slova.
Alžběta a Aleš spojili své životy. Ještě předtím se dětí zeptali, zda s tím souhlasí. Daniel i Veronika neochotně kývli.
Život nabral nový směr. Koupili si v Brně nový byt, děti žily v harmonii. Alžběta byla pro Daniela skutečnou maminkou, Aleš rozmazloval i Veroniku, jako by byla jeho vlastní. Společně tvořili domov plný smíchu a lásky.
Děti dospěly. Daniel a Veronika se do sebe zamilovali a jednou, jak sen, si řekli své ano. Aleš s Alžbětou je radostně oddali a mladý pár si užíval svatební cestu v Paříži. Na Alžbětin návrh jeli s Alešem k moři.
Ale kup si za ty peníze raději něco pěkného, nesouhlasil Aleš, je škoda si je vyplácat na dovolenou!
Alžběta stála na svém. Po tolika letech chtěli být spolu skutečně sami.
Byl to týden, na který nikdy nezapomene. Každý den květiny, slova lásky, pohledy plné oddanosti.
V den odjezdu šli spolu k moři rozloučit se. Ráno, kdy byli na pláži úplně sami, políbil Aleš svou ženu a smutně řekl:
Alžbětko, mám tě opravdu moc rád. Jdu se ještě naposledy osvěžit.
Víckrát už Aleše neviděla.
Aleš se utopil. Přestože bylo moře klidné, záchranáři jeho tělo nikdy nenašli.
Alžběta se vrátila do prázdného bytu, celý svět zešedl. Dodnes marně rozebírá, proč právě on zkušený plavec musel odejít tak náhle. Proč musela zůstat vdovou v pětapadesáti letech? Proč mu tehdy na pláži neřekla, jak moc ho miluje?
Zamkla se do sebe a každý den se ptala nebe: proč?
Moře nenáviděla, svět ztratil všechny barvy. Nemohla se uklidnit neměla ani hrob, na který by mohla chodit.
Duše Alžběty byla v troskách. Prý prý čas hojí rány lež! Jen otupuje bolest Stačí však málo a starý smutek se ozve naplno. Vzpomínky bolí dál, zůstávají navždy.
Uplynuly roky. Na podzim, v parku pod hnědými stromy, vodila za ruce dvě vnoučata Katku a Matěje, dnes už tříleté. Stal se jejich zvykem návštěva cukrárny dětem mrazivá zmrzlina, jí horká káva. Právě ta voněla jako dávná šťastná doba V tu chvíli věděla, že Aleš je s nimi.
A časem začala Alžběta děkovat osudu. Za Aleše. Za čtvrtstoletí štěstí, za jejich rodinu. Život odchází, ale láska zůstává.
