Spolubydlící mi tehdy dal ultimátum:
Takhle to už dál nejde! zakřičel, sotva mě uviděl ve dveřích. Už mám dost toho starého kocoura!
a já ho vyhodila za dveře nebyl to ten pravý člověk.
V předsíni se rozhostilo těžké ticho. Odešel, zabouchl za sebou dveře tak silně, že kovová klika ještě chvíli rezonovala v tichu starého bytu. Jeho kabát zmizel z věšáku, ve vzduchu už nebylo cítit jeho ostrou kolínskou, na poličce u dveří zůstala prázdná proluka po jeho botách jakoby byl kus jeho života vyříznut z našeho světa.
Zhluboka jsem vydechla a sklopila pohled. Přímo u mých nohou seděl Mourek, s našedlýma ušima smutně připlácnutýma k hlavě, maličko kulhající na zadní packu. Patnáct let už byl se mnou šest kilo čisté oddanosti.
Tak co, kamaráde, zašeptala jsem, klekla si k němu a zabořila prsty do jeho husté, dnes už matné srsti. Vypadá to, že jsme to zase zvládli.
Mourek odpověděl krátkým, důvěrným mrr.
Kocour, co pamatuje, a iluze kompromisu
Roman přišel do mého života před půl rokem. Rychle jsme si sedli a tak nějak přirozeně jsme začali žít spolu. O Mourkovi samozřejmě věděl; na schůzkách jsem často vyprávěla o jeho zvycích a Roman jen mával rukou a říkal: Já mám zvířata rád, to je v pohodě.
Ale Mourek, to není jen tak obyčejný kocour. Jednou jsem ho našla promoklého, schouleného pod lavičkou v Dešti u Smíchova. Prožili jsme spolu vše radosti, ztráty, zlomové chvíle. Je mou tichou oporou a pokladnicí tajemství. Teď už mu táhne na šestnáct, má nemocné ledviny, přísnou dietu a pravidelné kapačky se staly naší každodenní rutinou.
Jenže jakmile se Roman nastěhoval, jeho laskavost k zvířatům někam zmizela.
Nejdřív to vypadalo nevině. Proč ti spí kocour u nohou v posteli? To není hygienické. Na co tolik utrácet za veterináře? Vždyť je to jen kočka, můžeš si přece pořídit novou.
Snažila jsem se otupit hrany: prala jsem povlečení častěji, kupovala drahý stelivo, dávala Mourkovi léky tajně, když byl Roman pryč. Přesvědčovala jsem samu sebe, že takhle vypadá vztah kompromisy, ústupky, práce na sobě.
Chvíle rozhodnutí
Jednou v úterý jsem musela zůstat v práci déle a Roman přišel domů dřív. Když jsem odemykala, zavanula ke mně silná vůně Sava a z bytu se ozýval křik.
Mourkovi se udělalo špatně na nový kobereček, co Roman nedávno koupil. No jo, nepříjemné, ale co s tím naděláš.
Roman stál uprostřed ložnice, tváře rudé vzteky, ukazoval prstem pod postel na roztřeseného kocoura.
Tohle už nevydržím! Už mám toho kocoura plné zuby! zařval hned, jak mě uviděl ve dveřích.
Beze slova jsem pověsila kabát a klidně začala říkat věci, které byly prostě pravda.
Je to živý tvor. Je mu patnáct let. Je nemocný, řekla jsem a brala do ruky čistící prostředek.
Mně je to jedno! Já chci mít doma pořádek a klid. Vyber si buď já, nebo ten starej kožich. Do večera si to rozmysli: buď ho dáš pryč, nebo odcházím já.
Narovnala jsem se a pevně sevřela hadr, co jsem držela. Roman se očividně těšil na slzy a přemlouvání, ale dočkal se něčeho jiného.
Nemusíš čekat do večera, řekla jsem tiše. Kufr máš nahoře na skříni. Máš čtvrt hodiny.
To myslíš vážně? Vyhazuješ mě kvůli kocourovi? Víš, že ti za pár let zbyde jen tenhle oloupaný pařez?
Čas ti běží, odpověděla jsem a sedla si ke stolu.
Válel věci do kufru, trousil urážky. Mlčela jsem každé jeho slovo mě jen utvrzovalo. Mourek celou dobu tiše čekal pod židlí, ani se nepohnul.
Když Roman zaklapl kufr, přišel ke mně.
Aleno, no tak, přehnal jsem to. Pojďme si v klidu promluvit. Můžeme Mourka dát třeba k tvé mamince? Vždyť ten smrad
Ne, utla jsem to. Nejde o kocoura, Romane. Ale o to, žes mě donutil vybírat.
Když klaplo zámek, nalila jsem si sklenici vody v kuchyni. Mourek konečně vylezl z úkrytu, otřel se mi o kotník studeným čumáčkem a tichounce zamňoukal.
