Sousedka nad námi
Božena, kam jsi dala můj hrnec? Ten velký, ve kterém vařím guláš?
Paní Dvořáčková, stál uprostřed uličky, tak jsem ho dala tamhle dolů do skříňky.
Dolů do skříňky! Tam se ohýbat nemůžu, záda mě bolí! Přemýšlíš vůbec, když přesunuješ cizí věci?
Stál jsem u dřezu a díval se z okna. Za sklem padal říjnový déšť, vše bylo tiché a šedivé. Uvnitř mě také něco kapalo. Ještě ne zlost. Spíš to zvláštní tušení, jaké má člověk, když ví, že to teprve začíná.
***
Paní Dvořáčková přijela v pátek večer. Viktor ji přivítal u výtahu, odnesl dvě těžké tašky a velkou kostkovanou tašku, které u nás říkáme sen okupanta. Usmíval jsem se, opravdu upřímně, protože mi bylo jasné, jak to s ženou ve věku sedmdesáti osmi let je. Rekonstrukce v jejím bytě začala nečekaně sousedy pod ní vytopili, správa domu to řešila půl roku a nakonec do stropu i zdí vůbec zůstaly holé. Neměla kam jít. Není to invaze, opakoval jsem si, je to přechodné.
Výraz přechodné se mi pak bude vybavovat zvlášť ironicky.
Mně je padesát šest. Nejsem ani mladík, ani starý muž přesně uprostřed. Věděl jsem, jakou mám hodnotu, umím být flexibilní, ale už mě nic tak snadno nezlomí. Pracuji z domu přijímám zakázky na uměleckou výšivku pro sběratele a malé galerie. Není to koníček, jsou to peníze, a ne malé. Vedle toho učím online kurz pro zájemce o českou hladovou výšivku a zlatou nit. Pracovní kout v ložnici, světlý, otočený k severnímu oknu, je moje dílna. Můj živitel.
S Viktorem máme dvoupokojový byt, dobře řešený. Nastěhovali jsme se před osmi lety, když děti vylétly z hnízda. První dva roky jsem jenom vyhazoval, prodával nebo rozdával vše, co jsme nepotřebovali. Žádné krize, žádné lítosti. Zůstalo jen to, co je pro nás užitečné a krásné. Bílé stěny, málo nábytku, žádné koberce po stěnách, žádné vitríny s broušeným sklem ani sušené kytičky ve vázičkách na památku. Na oknech tři živé rostliny, ne víc: fíkus, tchýnin jazyk a rozmarýn v kuchyni. Každá polička má své místo, každý šuplík se dovře protože tam nic přebytečného není.
Zpočátku si Viktor stěžoval že prý je to jak v hotelu. Ale rychle si zvykl a sám se zlobil, když někdo něco odložil mimo místo. Náš rytmus, náš vzduch, náš způsob žití v prostoru pro dva.
A do toho vzduchu vstoupila paní Dvořáčková.
***
První dva dny byly téměř příjemné. Zabydlovala jsem ji v hostinském pokoji: rozkládací gauč, půl šatní skříně, přidal jsem lampičku, na noční stolek sklenku vody a knížku. Bylo mi to milé.
Ale už třetí den jsem si všiml uháčkované dečky na parapetu v chodbě. Krémová, kulatá, s jemným krajkovým okrajem. Ležela tam pod jejím telefonem, jako by tam patřila odjakživa.
Dečku jsem opatrně složil a položil na stolek v jejím pokoji.
Druhý den ráno byla zase zpátky na parapetu.
Pochopil jsem, že ona to nemyslí zle. Tady se skrývala ta největší potíž paní Dvořáčková neválčila. Ona tu prostě žila, jak byla zvyklá. Dečka pod telefonem = pořádek. Útulnost. Správné uspořádání. Vyrostla v době, kdy platilo: čím více věcí, tím lepší dům. Prázdné okno chudoba nebo lajdáctví. Pět sklenic těstovin různých velikostí znamenalo, že žena je hospodyně, ne skladatelka nepořádku.
Vyrostl jsem vlastně v tomtéž, ale odešel z toho dobrovolně.
***
Na konci prvního týdne byla kuchyň proměněná k nepoznání. Objevily se tři smaltované hrnce různých velikostí, které se do žádné skříňky nevešly, a tak zůstaly stát na lince. Vedle nich plastová stojánka na pokličky ve tvaru stromku žlutá s kudrlinkami. Lednice se změnila v zkouškový labyrint: sklenice s okurkami (její, přivezené z chalupy), nádoba s domácím špekem v česneku, pytlík s namočenou fazolí, krabička s něčím, co jsem se bál otevřít. Moje jogurty skončily úplně dole ve dveřích, vytlačené sklenicí křenu a lahví domácího kvašeného nápoje.
Já dal jogurty zpátky, ona je zase přesunula.
Večer voněla kuchyň dušeným zelím, smaženou cibulí a čímsi hutným, co mi připomnělo školní jídelnu. Ne že by to bylo vyloženě odpuzující, jen to byl cizí pach, cizí večer, cizí vzduch.
Viktor přišel z práce, nasál vzduch a řekl:
Aha, mamka vařila! Voní to pěkně.
Mlčel jsem.
***
Po druhém týdnu se v obýváku objevil malý kobereček u gauče. Takový obyčejný, syntetický, s růžičkami po kraji, jaké se prodávají v domácích potřebách u tramvajové zastávky za dvě stě korun. Paní Dvořáčková vysvětlila, že jí ráno bývá chladno na nohy, a vždycky doma měla vedle postele kobereček. Co jsem na to mohl říct? Že se mi kobereček nelíbí? To by znělo příšerně malicherně.
Tak jsem mlčel.
Pak se na věšáku v předsíni ocitla její mikina. Ne ve skříni, kam jsem jí udělal místo, ale hned vedle Viktorova kabátu. Velká flanelová béžovomodrá kostka zabírala háček a trochu překrývala Viktorovu bundu.
Přesměroval jsem mikinu na volný háček u koupelny.
Paní Dvořáčková ji našla a vrátila zpět. Řekla:
Tam se mi to špatně bere, je to daleko.
Jen jsem přikývl.
Večer se Viktor zeptal:
Není ti něco? Jsi nějaký zamyšlený.
Všechno v pořádku, řekl jsem.
Lhal jsem. Věděl to. Já taky. Ale oba jsme mlčeli.
***
Chci popsat něco o ložnici, protože tam šlo už o práci tedy o peníze a ne jen o vkus či koberečky.
U severního okna mám svou pracovní desku. Dlouhá, prostorná na míru z březové překližky, s poličkami a šuplíky na niť a vzory. Nad stolem denní lampu na ohebném rameni s neutrálním světlem ve vyšívání záleží na odstínu příze. V policích upravené příze podle barev spektra. Ne dekorace, ale systém.
Na velkém rámu práce významný projekt. Zakázka od sběratele z Ostravy: kopie staré praporce v zlaté výšivce, japonský hedvábí, zlacená niť. Odevzdání do konce listopadu. Záloha už na účtu. Cena čtyřicet tisíc korun.
Pracoval jsem na tom tři měsíce.
Na rám nikdo nesměl sahat. Kvůli napnutí látky. Viktor to věděl. Kočka není. Děti daleko. Mám přehled.
Až přijela paní Dvořáčková.
***
Byl čtvrtek, okolo poledne. Zajel jsem do galanterie koupit speciální odstín: terakotovou přízi se zlatem, online ji neseženu, musím ji vidět. Trvalo to asi hodinu, zašel jsem ještě do lékárny.
Po návratu vejdu do ložnice.
Paní Dvořáčková stojí u regálu, přerovnává moje klubíčka. Přeskládává je podle sebe. U stolu u rámu leží rozmotaný japonský hedvábí, nitka se někde zašmodrchala. Tenhle růžovozlatý odstín už v zásobě nemám. Horší: roh látky na rámu je trochu zmačklý, jako kdyby na něj někdo nešikovně sáhl.
Stál jsem ve dveřích, neschopen slova.
Otočila se, naprosto v klidu řekla:
Božena, tady byl takový nepořádek. Pomohla jsem ti, seřadila podle barev. Teď je to hezčí.
Paní Dvořáčková, řekl jsem tiše, prosím, běžte.
Co? Já přece jen chtěla pomoct…
Vím. Ale prosím, odejděte.
Odešla, uraženě, sevřené rty.
Zavřel jsem dveře, sedl na zem a kontroloval práci. Nit naštěstí nebyla zachycená, látku jsem trošku opravil, část špagátku s hedvábím jsem musel odstřihnout zamotané už nešlo rozmotat, to je tenká nit, co se přetrhne.
Nebylo to katastrofální. Ale byl to zlom. Takhle dál to už nešlo.
***
Večer se Viktor ptal, proč máma mlčí u jídla.
Vše jsem mu popsal.
Vyslechl to, popřemýšlel a řekl:
No ale ona to nemyslela špatně. Chtěla pomoct.
Já vím.
Boženo, ještě chvíli to vydrž. Je to pro mámu těžké. Je tady cizí.
Viktore, ale tohle je moje pracovní místo. I na penězích závisí.
Chápu. Ale není tu přece navždy.
Tohle ještě chvilku jsem poslouchal už dva týdny. Zeptal jsem se narovinu:
Kolik ještě?
Stavaři říkali, že prosinec.
Prosinec. Ještě měsíc a půl. Podíval jsem se na Viktora. Výraz měl dobře známý: miloval nás oba a nechtěl nikoho zklamat. Uvěřil, že trpělivost věci vyřeší.
Ale já už tušil, že něco udělat budu muset já.
***
Tu noc jsem nespal. Přemýšlel. Varianty: Otevřeně s tchyní? Urazila by se, rozplakala, udělala divadlo. Vyhrotit? Ještě horší. Ultimátum na Viktora? Roztrhalo by ho to. Prostě trpět? To už jsem zamítl společně s nenávratně zmarněným hedvábím.
Zůstal čtvrtý způsob. Nenápadný. Dlouhodobý. Ale jediný smysluplný.
Zabavit paní Dvořáčkovou, aby nebyla tolik doma, a urychlit opravu jejího bytu, aby se mohla co nejdříve vrátit a hlavně sama chtěla domů.
Nebyl v tom úmysl ublížit, byl to plán přežití.
***
Začal jsem volným časem.
Paní Dvořáčková byla činorodá, doma byla zvyklá chodit do knihovny, do kostela, v létě pracovat ve skleníku u dcery. Tady byla bez programu. To vede u starších lidí k přehnané aktivitě, tedy k organizaci našeho bytu.
Zavolal jsem kamarádce Ivaně, která pracuje v místním sociálním centru: Co tu mají pro seniory?
Ivana: Spoustu věcí! Severská chůze ráno, pěvecký sbor ve středu a pátek, kroužek plstění, zdravotní přednášky v úterý. Vše zdarma, stačí občanka a kartička pojištěnce.
Na přímo bych to paní Dvořáčkové neřekl bylo by to průhledné. Postupoval jsem jinak.
U večeře jsem jen tak podotkl:
Paní Dvořáčková, Viktor říkal, že jste zpívala v mládí, že? Známá mi říká, že tu funguje velký pěvecký sbor pro dospělé, chválí sbormistra, lidi jsou tam srdcaři. Je to zdarma, možná by vás to bavilo, když jste tu nová.
Odbyla mě, že sama se někde hlásit je divné.
Neříkal jsem už nic. Jen zasel semínko.
Za pár dní jsem zmínil, že sbor vystupuje na městských slavnostech, fotí je do místních novin Slovo noviny zabrnkalo.
Další týden chtěla podrobnější cestu do centra.
Nakreslil jsem plán na papír.
Ve středu odešla v deset, vrátila se až kolem třetí. Rozechvělá, oči jí svítily.
Tam jsou tak milé ženské, líčila u čaje. Sbormistr mladý, pan Štěpán, náročný, ale férový. Zpívají písničky od Svobody, a i lidové. Zpívala jsem s nimi, říkal, ať přijdu zas prý mám moc pěkný alt.
To je výborné, řekl jsem a měl jsem upřímnou radost.
Od té středy a pátku mizela na několik hodin. Pak přibylo i úterý a nordic walking pozvala ji tam Nině Koubková, nová známá ze sboru.
Doma bylo tišší. Ne prázdno. Jen tolik ticho, kolik bylo třeba.
***
Teď k druhé půlce plánu.
Zavolal jsem dceři paní Dvořáčkové, Jitce. Nikdy jsme nebyli moc blízcí, prostě slušní příbuzní. Řekl jsem na rovinu:
Jitko, chápeme, že mamka je u nás. Ale nejlépe jí bude co nejdřív zpátky doma, je zvyklá na své místo, sousedy. Dlouhá oprava je pro ni špatná.
Jitka si stěžovala, že stavbaři nekomunikují, stále posouvají termíny.
Ptal jsem se:
Máš to pod kontrolou ty, nebo někdo jiný?
Ukázalo se, že to řeší přes známého manžela, který s partou komunikuje tedy téměř vůbec.
Nabídl jsem:
Znám několik stavařů, kteří můžou situaci posoudit. Zjistíme, co opravdu zbývá a co je zdržované z lenosti.
Jitka hned souhlasila. Už toho měla také dost.
Moje kontakty byly opravdu stavební náš soused odspodu, pan Kalina, býval letitým stavbyvedoucím. Při kávě jsem mu situaci vysvětlil.
Podlahy vylít, stěny natáhnout, vyměnit baterii? račuje. To je práce na tři týdny, když se maká.
Jel tam, mluvil s partou ukázalo se: chodili jen občas, makali i jinde, peníze předem.
Pan Kalina si s mistrem promluvil důrazně: tři týdny, denně se tam stavím, pánové.
Jitka zrevidovala smlouvu, nařídila jim podmínky, parta najednou začala makat.
Viktorovi jsem o tom neříkal. Ne že bych něco schovával, spíš jsem ho nechtěl postavit před volbu. Byla to prostě moje práce.
***
Následující tři týdny byly kolísavé.
Někdy krásné večery paní Dvořáčková se vrátila z pěveckého sboru nadšená, líčila zážitky s Ninou Koubkovou, jak šly po zkoušce do cukrárny, jak ji sbormistr pochválil. Byla lehká, veselá, seděli jsme všichni u stolu, vyprávěla z mládí bylo příjemně.
Ale byly i horší dny.
Jedno ráno zjistím, že můj milovaný fíkus je u země v rohu. Na jeho místě na parapetu pelargonie v květináči, kterou si přivezla v tašce. Pelargonie kvetla, růžově. Vysvětlila mi, že fíkus stíní, pelargonie potřebuje světlo.
Fíkus v rohu začal do večera shazovat listy.
Bez komentáře jsem vrátil fíkus zpátky, pelargonii odnesl k ní do pokoje. Potkali jsme se pohledem.
Mohl jste se mě aspoň zeptat, řekla.
Taky byste mohla, odpověděl jsem.
Byla tam jiskra. Ne hádka, ne slzy. Jen jsme každý jasně uviděli toho druhého.
Ona šla do svého pokoje, já do kuchyně. Vyvětrali jsme. U večeře už hovor běžel o něčem jiném.
Viktor to viděl a mlčel. To ticho mě občas rozčilovalo víc než všechny změny v bytě. Zjevné trhliny ve vztahu muži často přehlíží, doufají, že se nějak spraví. Nespraví. Nikdy.
***
Jeden večer, když šla paní Dvořáčková brzy spát, jsem zůstal u pracovního stolu. Klid, slabě svítila lampa, nit běžela plynule. Viktor přišel, postál za mnou, pak si sedl na okraj postele.
Zlobíš se na mě, řekl. Nekladl otázku. Konstatoval.
Trochu, přiznal jsem. Ne na tebe osobně, spíš na situaci.
Vím, že je to těžké.
Víš, přikývl jsem, aniž bych přestal pracovat. Ale vědět a podpořit, to jsou dvě různé věci.
Chvíli mlčel.
Co chceš, abych udělal?
Nic, Vítku. Něco už dělám sám.
Už se nezeptal, co přesně. Možná nechtěl vědět. Možná se bál, že nakonec bude muset volit. Lehl si, četl chvilku, usnul. Já ještě hodinu vyšíval při lampě, poslouchal tikot hodin a klidné oddechování staré ženy, která nejela na truc, jen se svým životem, který s tím mým moc nesouzněl.
Myslel jsem: v rodině není nejhorší nenávist. Ta je aspoň upřímná. Nejhorší je, když se všichni mají rádi, a přitom je jim spolu nesnesitelně. Protože není zřejmé, kdo je vlastně ten zlý.
***
Oprava skončila rychleji, než slíbil i pan Kalina.
Jitka mi volala rovnou v sobotu ráno: Hotovo! Dělníci mají vše vyklizené, už zbývá jen vyvětrat a vytřít.
Poděkoval jsem. Povídali jsme si chvíli a cítil jsem, že se mezi námi cosi změnilo začala mě vnímat ne jako švagra, ale jako člověka, který dovede věci vyřešit.
Teď jsem musel paní Dvořáčkové sdělit, že se může vrátit, aniž by to vyznělo jako vyhoštění.
Dlouho jsem o tom v sobotu přemýšlel.
Večer, u večeře, když povídala o plánovaném sborovém vystoupení k Vánocům, jsem se usmál a řekl:
Paní Dvořáčková, mám pro vás zprávu. Nebojte, je dobrá.
Omlkla.
Je to překvapení. Známý stavbyvedoucí, co jsem domluvil, dohlížel stavařům a už je hotovo. Jitka říkala, že se můžete vrátit. Vše jak jste chtěla.
Dívala se na mě dlouho, pak na Viktora a zpět.
Ty jsi sám všechno zařídil?
Ne sám, soused Kalina pomohl. Nemohl jsem vás tu trápit dýl, když to šlo urychlit. Doma se stejně cítíte líp. Tam je váš svět.
Viktor na mě hleděl, jako bych ho překvapil poprvé v životě.
Paní Dvořáčková chvíli mlčela, pak vstala, přišla ke mně a vzala mě za ruku. Suché, teplé ruce, vyleželé zkušenostmi.
Boženo, řekla, jste dobrý člověk.
Nevěděl jsem, co odpovědět. Jen jsem její ruku stiskl.
***
Stěhování proběhlo v neděli. Viktor pomohl, odvezl ji, na místě rozložil věci, zkontroloval, že je vše v pořádku. Zůstal jsem doma, připravoval večeři. Ve skutečnosti jsem chtěl být sám, mít domek pro sebe.
První půl hodiny po jejich odjezdu jsem procházel byt. Otevíral dveře do každého pokoje, dotýkal se zdí. Postavil se k pracovnímu stolu u okna, díval se na rám.
Pak jsem uklidil růžičkový kobereček z hostinského pokoje. Ležel tam opuštěný, ztracený. Posbíral i poslední dečku z parapetu, na kterou se zřejmě zapomnělo při balení. Otevřel jsem okno. Vdechoval jsem říjnový vzduch.
Pak jsem šel do kuchyně a v lednici na druhé polici našel krabičku. Otevřu uvnitř naše oblíbená bramboračka ala Viktor, připravená ještě s něčím navíc, podle gurmánské receptury paní Dvořáčkové. Nechala nám jídlo na dva dny.
Zavřel jsem lednici a opřel se o ni.
Jsme vážně divní tvorové přes tři týdny se vzájemně taháme za nervy a nakonec nám někdo nechá polévku na rozloučenou.
***
Viktor se vrátil večer. Najedli jsme se. Mluvili málo, ale pokojně. Pak myl nádobí, já utíral jak vždy.
Před spaním si lehl, hleděl na strop a povídá:
Takže jsi to všechno zařídil. S tím bytem.
Zařídil.
Proč jsi mi nic neřekl?
Na chvíli jsem se zamyslel.
Prosil jsi mě o trpělivost. Já ji neměl. Musel jsem jednat. Měl jsem pocit, že by tě to jen trápilo.
Mohl jsem ti přece věřit.
Vítku, věřím ti, ale spíš jsem nechtěl, abys nesl to břemeno mezi mnou a mámou. Nemusels být v sevření.
Dlouho mlčel.
Bylo to chytré, řekl nakonec. A trochu mě to mrzí.
Vím, souhlasil jsem. Promiň.
Leželi jsme vedle sebe v temnotě, já přemýšlel: není to žádný happy end. Nikdo neřekl všechno, co měl na srdci. Nikdo nevedl žádný upřímný rozhovor, jaké popisují psychologické příručky. Vyřešilo se to oklikou, skoro neviditelně.
Je to dobře? Netuším.
***
Za týden volala paní Dvořáčková. Zněla spokojeně. Prý má byt světlý, stěny béžové, přesně jak chtěla. Našla hrníčky, vše zase na svém místě. Byla u sousedky paní Věroslavy, ta prý celou dobu marodila a byla ráda, že ji vidí.
Do sboru budu chodit dál, řekla ještě. Pan Štěpán říkal, že nás pozvou z města na soutěž v únoru. Nina Koubková říkala, že půjdeme spolu.
To je výborné, odpověděl jsem.
Boženo, řekla pak pomaleji vím, že jsem vám tu asi komplikovala život, když jsem u vás byla.
Neřekl jsem: ale kdeže, vůbec ne Bylo by to lež a věděli bychom to oba.
Jsme prostě jiní, paní Dvořáčková, to je v pořádku. Hlavní je, že vám je teď fajn.
Chvíli mlčela.
Ano. To je hlavní.
***
Někdy si na těch sedm týdnů vzpomenu.
Na kobereček s růžičkami. Na hrnce na lince. Na pelargonii na mém parapetu. Na krabičku s polévkou v lednici. Na to, jak stiskla moji ruku. Na to, jak Viktor řekl je to trochu mrzuté a byl víc upřímný, než za celé ty týdny.
Nevyhrál jsem žádnou válku. Žádná nebyla. Byla tu úloha, kterou jsem vyřešil. Byt, který jsem získal zpět bez křiku a bez ponížení.
Není to hrdinství. Je to někdy potřeba: držet tvar svého života, i když do něj někdo druhý, ne ze zlé vůle, jen silou zvyku, sahá.
Ochrana hranic není křik ani zeď. Někdy je to vědomí, co chcete, vytrvalost a klidný postup k cíli.
A rodina? Rodina je zvláštní organismus. Přežije nemožné. Proleze škvírou. A někdy vám nechá krabičku s večeří v lednici, když odchází.
***
V listopadu jsem předal prapor objednateli. Byl spokojený, poslal zbytek peněz. Koupil jsem si nový japonský hedvábí jemně zlatý, jako list na podzim a uložil do šuplíku. Tam, kam patří.
Na okně tři květináče: fíkus, tchýnin jazyk a rozmarýn. Dečky žádné.
Bytem vane klid. Voní káva a svíčka, kterou si večer zapaluji. Viktor si čte v křesle. Za oknem už skoro zima.
Všechno na svém místě.
***
Za měsíc jsme jeli k paní Dvořáčkové na návštěvu. Přivezl jsem jí krabičku žužu z té cukrárny, o které mluvila s Ninou Koubkovou. Otevřela dveře a hned nás vodila bytem světlé pokoje, béžovo, jak si přála. A na každém okně dečka. U pohovky ten starý kobereček s růžičkami.
Koukal jsem na to a necítil nic. Ani naštvání, ani blahosklonnost. Byla doma.
U čaje nám řekla:
Přijeďte v únoru na soutěž, budeme zpívat Naději. Chci, abyste to slyšeli.
Viktor řekl:
Přijedeme určitě, maminko.
Já:
Samozřejmě.
***
Chtěl jsem si myslet, že z těch sedmi týdnů jsem si odnesl hlavně to: Někdy nevyhrajete slovy, ale činy. A domov není zakořeněný v koberečku nebo dečce je v klidu, který v sobě najdete.
