Sousedka si udělala “kuřácký koutek” přímo u mých dveří. Řešil jsem to rázně a ona opravdu nečekala, jak to skončí.
A kde je napsané, že je to tvůj vzduch? Schodiště je společné. Chtěla bych, kouřím, když chci, plivu. Nauč se zákony, člověče!
Dvacetiletá dcera sousedky Lenky, Monika, mi vyfoukla hustý oblak sladkého dýmu přímo do obličeje. Vedle Moniky posedávali na parapetu mezi patry dva kluci a řehtali se. Na betonové podlaze ležely nedopalky, prázdné plechovky od energetických nápojů a slupky od slunečnicových semínek.
Já, Karel Novák, hlavní účetní jednoho většího brněnského podniku, jsem se nerozkašlal, ani nervózně nemával rukama, jak puberťáci čekali. Jen jsem si posunul brýle a pohledem, při kterém se orosí záda leckterému šéfovi během auditu, hleděl na Moniku.
Je to společný prostor, Moniko, řekl jsem ledovým hlasem. To znamená, že se tu nekouří, neplive a nedělá nepořádek. Máš pět minut, abys to tu uklidila. Jinak bude řeč jiná.
Jé, jak se bojím! ušklíbla se Monika a demonstrativně setřásla popel na právě umytou podlahu. Běž si dát kapičky na tlak. Budeš si stěžovat mamince? Ta mi to tu sama povolila, prý ať doma nekouřím.
Kluci se smáli. Zabouchl jsem dveře a tím odřízl hluk z chodby.
V předsíni bylo cítit smažené brambory a staré dřevo domácká, teplá vůně, kterou teď překrýval puch levných cigaret, co pronikl i skrz klíčovou dírku. V kuchyni, shrbený u stolu, seděl můj synovec Jirka.
Jirkovi bylo třicet dva, ale vypadal pomalu o deset let starší, hlavně kvůli předčasně prořídlým vlasům a shrbeným zádům. Synovec mojí zesnulé ženy, už deset let bydlel se mnou. Byl tichý, bezbranný, trochu zadrhával a pracoval v hodinářské dílně dole v centru. Bál se i vlastního stínu. Pro sousedy představoval snadný terč pro posměšky.
Ka-Karle, jsou tam zase? schoval hlavu mezi ramena, jak zaslechl halas na chodbě.
Jez, Jirko. Tobě do toho nic není, odsekl jsem, když jsem mu dával další porci brambor. Ale uvnitř to ve mně vřelo.
Večer jsem se vydal ke Lence. Otevřela v županu, s mobilem u ucha a pleťovou maskou na obličeji.
Lenko, tvá Monika si udělala kuřárnu u našich dveří. Kouř se line do bytu, hluk je až do noci. Žádám, aby sis udělala pořádek.
Lenka protočila oči, aniž by odložila mobil:
Karle, tak co blbneš? Jsou mladý. Kam mají jít, venku je zima. Nejsou to žádní feťáci, prostě si povídají. Buď trochu tolerantní, chápu, nemáš vlastní děti, tak jsi protivný. A Jirka ten je trochu mimo, tomu je to snad jedno, ne?
To bodlo. Pomalu jsem vydechl.
Tedy mladé věci? A můj Jirka ti překáží? Dobře, Lenko. Vzala jsem na vědomí.
Vrátil jsem se domů, sedl si ke stolu a vytáhl složku s dokumenty. Emoce jsou pro slabé. Silní mají Občanský zákoník a Přestupkový zákon.
Další týden jsem byl tišší než voda. Monika, přesvědčená, že stará škodná už rezignovala, ovládla chodbu naplno. Na chodbě stálo staré křeslo vytažené z popelnic a hudba duněla do noci.
Zlom přišel v pátek.
Jirka se vracel z práce s taškou plnou nákupu a malou krabičkou zakázka pro klienta. Když míjel partu na chodbě, jeden z kluků, Patrik zvaný Kyselý, mu strčil nohu do cesty.
Jirka zakopl. Taška se roztrhla, jablka se rozkutálela po špinavé podlaze mezi nedopalky. Krabička s hodinkovým strojkem dopadla na zeď.
Hele, pštros letí! chechtal se Kyselý.
Monika líně vyfoukla kouř:
Hele, trosko, dávej si pozor pod nohy. Jinak tu zavazíš. Sbírej rychle, dokud jsem hodná.
Jirka, celý rudý a roztřesený, začal sbírat jablka. Oči měl plné bezmoci. Byl zvyklý, že ho každý přehlíží, že si do něj každý může kopnout, a nikdo se ho nezastane.
Otevřely se dveře. Ve dveřích jsem stál já. V ruce jsem nedržel koště ani vařečku, ale telefon s kamerou namířenou přímo na Kyselého.
Přestupek, urážka a škoda, ozval jsem se jasně. Mám to všechno natočené. Teď volám policii a zítra předám materiály družstvu.
Schovej ten mobil, strejdo! cuknul se kluk, ale přiblížit se neodvážil můj pohled byl, jak říkají, horší než důstojník z kriminálky.
Jirko, vstávej, přikázal jsem synovci, aniž bych se na něj podíval. Pojď domů.
A-ale jablka zakoktal.
Nech to. Je to jen odpad. Stejně jako to, co tu na chodbě teď vidím.
Když za Jirkou klaply dveře, obrátil jsem se na ztichlou Moniku.
Teď mě dobře poslouchej, děvenko. Myslela sis, že jsem jen týden tiše seděl? Vedl jsem si evidenci.
Jakou evidenci? odsekla Monika, ale hlas se jí zadrhl.
Spojil jsem se s vlastníkem bytu. Tvoje máma Lenka tu není majitelem, viď? Byt patří tvému otci, který žije v Praze a myslí si, že jeho dcera je vzorná studentka medicíny, ne holka, co pořádá ve vchodu mejdany s alkoholem.
Monika zbledla. Táta nebyl jen přísný, byl to despota, platil jim byt pod podmínkou absolutního klidu.
To si nedovolíš… šeptla.
Už jsem to udělal. Poslal jsem mu fotky a video z tvých veselic před deseti minutami. Stejně tak i správci domu a policii se seznamem: data, hluk, kouření, nepořádek. Kontrola přijde za půl hodiny. Tvůj táta slíbil, že dorazí zítra ráno.
V sobotu ráno zaduněl ve vchodu hluboký mužský hlas.
Při snídani se ozvaly zvonky. Ve dveřích stál vysoký, statný chlap v drahém kabátě Moničin otec, Luděk Štěpánek. Vedle něj, s hlavou sklopenou, stála uplakaná Lenka, po Monice ani památky.
Pane Nováku? promluvil klidně, ale rozhodně. Omlouvám se za chování dcery a bývalé manželky. Nepořádek už uklízejí. Opravu stěn hradím. Monika půjde na internát. Odteď jim financování končí.
Přikývl jsem.
To je spravedlivé, ale je tu ještě něco.
Zavolal jsem Jirku. Ten vešel do předsíně, stočený v ramenou, připravený na další vynadání.
Váš společník včera urazil mého synovce řekl jsem klidně. A rozbil mu práci. Jirka je výjimečný hodinář. Opravuje strojky, které už ve Švýcarsku odepsali.
Pan Štěpánek zaujatě vzhlédl k Jirkovi.
Hmmm, hodinář?
Re-restaurátor, špitl Jirka, tentokrát bez koktání.
To se hodí… Otec Moniky udělal krok vpřed, Jirka instinktivně ucukl, ale muž mu podal ruku. Sbírám kapesní Breguetky. Jedny mi stály přes rok. Tři dílny to vzdaly. Prohlédneš se na ně?
Jirka poprvé zvedl pohled. Nikdo se na něj ještě nikdy nedíval jako na odborníka. Jen jako na zvláštního, divného člověka.
Moh mohu to zkusit. Pokud bude pružina v pořádku.
Tak platí, Luděk Štěpánek mu pevně stiskl ruku. Omlouvám se za svoji dceru. Kompenzuji vám to a zadávám hned práci.
Když se dveře zavřely, Jirka dlouho hleděl na svou dlaň. Poprvé po letech narovnal záda.
Strejdo Karle, řekl najednou pevně a skoro bez zadrhávání. Ty jablka uklidím sám. Jídlo se nemá plýtvat.
Otočil jsem se k oknu, aby neviděl, jak se mi lesknou oči.
Uklidíme je spolu. A dej vodu na čaj. Dneska máme důvod slavit.
Na schodišti byl klid a čisto. Všude voněla Savo a nové barvy na zdech. A z našeho bytu se linula vůně koláčů a klidný, sebejistý Jirkův hlas, který mi vysvětloval princip tourbillonu.
Kuřácký koutek byl pryč. A v sobě jsem si uvědomil, že slušnost a důslednost mají mnohem větší váhu než pouhé výčitky. Někdy stačí jediný pevný krok, aby se změnil svět kolem nás.
