Jéje, Maruško, no tak, snad ti nebude líto pár okurek! Stejně ti přerostou, zezelenají a přijde to vniveč. Mně přijeli vnoučata, potřebujou vitamíny. Podívej, jsme přece sousedky, plot máme jen symbolický, tak nebuď lakomá, jsme tu všichni jako doma!
Božena se sklání přes nízký drátěný plot, který odděluje zahrádky. Její kulatá tvář září medovým úsměvem. V jedné ruce má smaltovanou misku už zpola naplněnou cizími jahodami, druhou se natahuje po keři rybízu, který jasně roste na pozemku Marty.
Marta právě klečí v záhonu s mrkví a vytrhává drobné plevely. Pomalu se narovnává, v zádech jí nepříjemně křupne. Hřbetem špinavé ruky si setře pot z čela a zvedne na sousedku těžký pohled. Tohle jsme tu jako doma slyší už třetím rokem, co s manželem koupili starou chalupu a zpustlou louku změnili v ukázkovou zahradu.
Boženo, řekne Marta klidně, ale ostře. Tobě taky roste na zahradě jahoda. Viděla jsem to. Proč si nesebereš svou?
Ale jaká jahoda mávne rukou Božena bez nejmenšího studu. Sama kyselka, malinká, škůdci ji okousali. Vždyť já to neumím jako ty, s hnojivy a těmi postřiky. Jedu na přírodu. Ale ty máš bobule jako pěsti! Byla by škoda je nechat zkazit. A vy jste dva, co s tím budete dělat? To neujíte.
Marta se zhluboka nadechne. Boženina logika je neprostupná jak betonový bunkr. Pevně věří, že kdo má hodně, má také povinnost se podělit s těmi, kdo nemají a to, že někdo nic nemá jen proto, že se mu nechce, nehraje žádnou roli.
Boženin pozemek je smutný pohled: křivá jablůňka, obrůstající mechem, záhony, které viděly motyku snad předloni, a pampeliška vítězně rozsévá padáčky i na Martiny pečlivě obdělávané hnědé záhony. Sama Božena přijíždí na chalupu za relaxem povaluje se v houpací síti, na ohníčku opéká levné buřty a naplno si pouští rádio Impuls.
Marta je naopak vášnivá zahradnice. Každý keřík zná jménem, objednává speciální odrůdy rajčat z internetu, vstává o páté, aby otevřela pařeniště, a zalévá do tmy. Každá mrkev, každý okurek je výsledkem její urputné práce, bolavých zad a bezesných nocí, kdy ještě v dubnu přišly mrazíky.
Boženo, nech tu misku. Jahody sbírám na marmeládu. Počítám každou.
Už zase ta tvoje lakota, protáčí oči Božena. No tak, vždyť je to pro děti, ne snad? Co já jim mám odtrhnout od pusy, že?
A než Marta stihne přijít blíž k plotu, Božena rychle šoupne velkou jahodu do pusy, teatrálně ji rozžvýká a rozvážně se plouží s úlovkem ke své chalupě.
Marta stojí bezmocně uprostřed záhonu a cítí, jak v ní narůstá vztek. Z kůlny vychází její manžel Jirka, s hoblíkem v ruce. Všechno viděl, ale nevměšuje se nemá rád ženské hašteření.
Zase Božena pase? poznamená, když přichází k Martě.
Pase, přikývne Marta. Jako koza v cizím. Včera, když jsme byli pro nákup, uřízla cukety a řekla, že jsme na ně zapomněli, že už přerůstají. Dneska trhá jahody přímo přede mnou.
Dejte tam neprůhledný plot, navrhuje Jirka. Takový ten z trapézového plechu, dva metry.
Nemůžeme, povzdechne si Marta. Podle stanov spolku musí být mezi pozemky jen pletivo nebo laťkový plot. Kvůli stínu. A peníze teď nemáme, stavěli jsme přeci novou skleník.
Napětí mezi oběma narůstá každým týdnem. Červenec je horký, úroda skvělá. Rajčata červenají ve shlucích, okurky křupou už na pohled a papriky jsou šťavnaté. A čím víc sklízí Marta plodin, tím častěji číhá Božena u plotu.
Jednou v sobotu Boženu přijede navštívit celá parta známých. Vesele popíjejí pivo, hraje hlasitě rádio. K večeru k plotu přichází Božena, už pěkně v náladě.
Marto! Potřebuju pomoct, sousedsky. Dochází nám něco k zakousnutí. Přines mi pár rajčat, těch tvých Býčí srdce, trochu zelené. Do večerky daleko, hosti chtějí pokračovat.
Marta zalévá květiny, hadicí proudí voda pod kořeny růží.
Boženo, rajčata ještě nejsou dozrálá. A ta, co dozrála, vezu zítra domů dceři.
Ale prosím tě! Božena už zase věšá přes plot hlavu. Vždyť ty jsi lakomka. Však ti dám čokoládu, no!
Ne, stojí si za svým Marta. Ne.
Boženě ztuhnou rysy a úsměv mizí.
Tak si ty rajčata nech. Ať ti popraskají! Sousedi prý… Snad imrvére škudlíte korunu. No fuj!
Celý večer se z jejich zahrady nesou jízlivé komentáře a smích. Marta se snaží nevnímat útržky jako pražáci skrblíci, za korunu by se zalkli, stejně to má samou chemii. Tlačí se slzy do očí, raději se zavře doma a pustí televizi nahlas.
Ráno Marta ztuhne na prahu. Skleník z polykarbonátu má pootevřené dveře. Rozběhne se k záhonu.
A přesně to čekala. Dolní hrozny těch největších rajčat jsou ulomené, větve zlomené, na zemi zelené, nedozrálé plody, některé odhozené dál. Ubýlo i okurek. V zelenině je zřetelně vybraná lysina kopr a petržel někdo vytrhl i s kořenem.
Marta mlčky hledí na tu spoušť. To není obyčejná krádež. Je to neúcta k její práci, času, k ní samotné.
Jirko! zavolá rozechvěle.
Manžel rychle přijde, mrkne na spoušť.
To už je vážné, Marto. To je na paragraf. Krádež.
Jaký paragraf? Kdo co dokáže? Kamery nemáme. Ona zapře všechno, nebo bude tvrdit, že jsme si to udělali sami. Znáš ji.
Marta se podívá k plotu. U Boženy je ticho hosté spí. Na verandě stojí mezi lahvemi opuštěná mísa se zbytkem salátu, očividně z jejích vlastních rajčat Býčí srdce a kadeřavou petrželí.
Tak, a stačilo, pronese Marta, její hlas zní ostře. Dost dlouho jsem to trpěla. Snažila jsem se domluvit. Teď přijde jiná taktika. Chytře.
Co chystáš? ptá se Jirka podezřívavě. Nic nelegálního? Nechci mít opletačky kvůli kýblu rajčat.
Žádné drama, zasměje se Marta. Jen psychologie. A trošku chemie.
Plán je rychlý. Marta jede do hobby marketu, vrátí se s balíčkem: jasně žlutý ochranný oblek s kapucí, respirátor, zahradní postřikovač, několik sáčků modrého potravinářského barviva a flaška toho nejlevnějšího, nejzapáchavějšího tekutého mýdla.
Večer, kdy Božena s hosty vylézají na verandu na čaj, zahrada u Marty hraje divadlo.
Marta si obleče žlutý overal, respirátor, brýle a obří gumové rukavice. Jirka navlékne starou nepromokavou bundu a ústenku. Vyjdou k skleníku.
Marta demonstrativně v kbelíku míchá vodu, sype do ní modrý prášek a půl lahve dehtového mýdla. Je z toho neuvěřitelně ostrý, dezinfekční smrad. Tekutina v postřikovači je temně modrá jako inkoust.
Jirko, nechoď blízko! volá Marta tak, aby to sousedé slyšeli. Hlas je tlumený a zní vážně. Tohle je velmi silné! Musím být v úplném ochranném oděvu.
A začne stříkat rajčata, papriky, zelí. Modrá šťáva pokrývá listy a plody. Vypadá to, že záhony zachvátila nějaká radioaktivní epidemie.
Božena, zneklidněná pohledem i pachem, jde k plotu.
Marto, co to tam děláš? Shořelo ti něco? Nebo napadli brouci? To smrdí!
Marta přestává stříkat a přes masku se podívá na Boženu.
Horší, Boženo. Přes internet jsem zjistila, že se tu vyskytla nová nemoc. Virusová mozaika s plísní. Sbírá se to na jižní Moravě. Musela jsem koupit nové, experimentální prostředek. Jmenuje se Agro-Jed. Prý zabíjí vše živé kromě samotné zeleniny.
Jak jako vše živé? Božena zbledne.
No, všechny brouky, ptáky, myši… Marta dělá dramatickou pauzu. I pro člověka je to prý nebezpečné. Pokud se dřív než za tři týdny něco sní, vážná otrava, až na JIP. Já si potom spálím i oblek.
Božena stojí a polyká. Pak pomalu, bokem, couvá domů.
Lidi! slyší Marta její vystrašený hlas. Nejezte ten salát. Něco je v něm divného, radši vyhoďte.
Pod maskou se Marta pousměje. První etapa akce Haluz splněna.
Další týden Božena plodiny obchází velikým obloukem. Čeká na plotě s hrůzou. Když její vnoučata běží k meze, křičí:
Nepřibližujte se! Tam je jed! Nedýchejte ani směrem tam!
Marta v klidu pracuje. Večer s Jirkou oplachují okurky (ty rostou rychle a je jich škoda v chemii) čistou vodou a užívají si je k večeři. Rajčata visí modře a děsí nejen sousedy, ale i ptáky.
Božena je ale mazaná. Za týden začne mít podezření.
Marto! volá na sousedku v sobotu ráno. Ty jíš okurky? Vždyť jsi říkala tři týdny ne. Nebude to tím, že vám mutantům to otrava nevadí?
Marta sedí na verandě, popíjí kávu a chroupe okurek, bez mrknutí oka.
Kdepak, Boženo, tohle jsou z Lídlu, turecké. Vlastní teď nesmím. Vidíš přece, jak jsou modré. Tohle je jako žužu, na chuť nic moc.
Božena se zamračí a odejde, ale k záhonům více nejde.
Skutečný zlom nastane až v srpnu, kdy je čas hlavní sklizně. Pod horkým sluncem je modrý barvivo téměř pryč, na některých rajčatech zbyl jen světlý modrý nádech u stopky.
Božena si asi myslí, že už je po karanténě, nebo jednoduše zvítězila chamtivost. Marta má odjet na pár dní do Prahy. K brance zavěsí pořádný visací zámek a na plot přidělá zalaminovanou ceduli:
*Pozor! Prostory jsou monitorovány kamerovým systémem. Pozemek je ošetřen experimentálními agrochemikáliemi 3. třídy nebezpečnosti. Požití plodiny bez speciální neutralizace hrozí trvalým poškozením trávicího traktu. Výbor zahrádkářského spolku informován. Při neoprávněném vstupu bude volána policie.*
O kamerách si samozřejmě vymyslela. Ale hrozba zní věrohodně.
Když se za dva dny vrátí, najde u plotu Boženu, jak zuřivě debatuje s předsedou sdružení, panem Petrem Novákem.
Pane předsedo, podívejte, co ona dělá! křičí Božena, ukazujíc na ceduli. Ona nás trápí! Otráví nám děti, špehuje mě kamerou, to je šikana!
Předseda unaveně sundává brýle, pak se podívá na Martu, když vystupuje z auta.
Paní Marto, prosím vás, tady je stížnost ohledně chemie a sledování.
Žádná zakázaná chemie tu není, pane předsedo. Cedule visí jako prevence proti zlodějům. Nějak se tu rozmnožili dvounozí škůdci. A ohledně dětí… Kdyby Božena a její návštěvy nelezli na můj pozemek, žádné žaludeční potíže by je netrápily.
Kdo, já? rozčiluje se Božena. Dokaž to! Kdo není přistižen, není zloděj!
Já mám záznam z kamery, klidně zalže Marta. Před odjezdem jsem nasadila pravé kamery s pohybovým čidlem. Chcete se na to podívat? Klidně i teď s panem předsedou. A třeba i podat vysvětlení policii.
Božena zbledne, ví, že má máslo na hlavě a netuší, co Marta opravdu natočila.
Nezájem, vykřikne. Nech si ty svoje mrtvé rajčata! Já si vypěstuju lepší!
Utíká domů a bouchne dveřmi.
Předseda se shovívavě usměje na Martu, potěšen pohledem na zbylou modř na rajčatech.
Paní Marto, ta chemie je opravdu tak silná?
Jen potravinářské barvivo s mýdlem, pane Nováku. Na mšice dobré, ale na nenasytné sousedy nejlepší prevence.
Rozumím, pokývne předseda. Ceduli nechte. To není na závadu.
Od té doby je mezi Martou a Boženou studená válka. Božena nepozdraví, odvrací hlavu, v celé kolonii rozhlašuje, že Marta je čarodějnice a travička. Martě je to jedno. Hlavní je, že úroda zůstala nedotčená.
Největší překvapení ale přijde na jaře. Je to začátek sezóny a Marta při příjezdu na chatu vidí u Boženy nebývalý ruch. Božena si, funící a nadávající, ryje vlastní záhon sice křivě, ale přece. Vedle má bedýnky sazenic, vytažené, slabé, ale vlastní.
Marta jde k plotu. Božena si ji všimne, narovná se a zabodne lopatu dopředu jako kopí.
Co chceš? Kontrolovat?
Hodně sil, Boženo, řekne smířlivě Marta. Moc hluboko nekopej, je tam jíl. Písek přidej.
Poradím si! odsekne Božena. Už chci vlastní. Bez tvých pokusů.
Dobře tak, usměje se Marta. Vlastní je nejchutnější.
V létě Boženě vyrostou její první malinké, pokroucené okurky a drobounká rajčata. Chodí kolem nich pyšně, jakoby byli vzácné poklady. A ke společným plotům už nikdy ani nepáchne. Když se kluci ze sousedství proženou kolem jejího záhonu, žene je pryč:
Koukejte zmizet! Nebudete mi to tady pošlapávat! Tady je práce!
Marta se spiklenecky usměje na Jirku, který zakládá oheň na klobásy.
Vidíš, poznamená Marta, nejde o plot, ale o výchovu. Práce učí čestnosti.
Na podzim, když všichni balí zahrady, přijde nečekaně k plotu Božena. V ruce nese zavařovací sklenici s tři různě velkými okurkami.
Na, zabručí, podávajíc přes plot. Moje, podle časopisu.
Marta přijímá dar vděčně.
Děkuji, Boženo. My ochutnáme. A já ti zase dám semínka, Býčí srdce, na příští rok. Musí se sít v únoru, ukážu ti jak.
No… dobře, přikývne Božena, nedokáže skrýt radost. Jestli ti to nebude líto.
Pro někoho, kdo sám pracuje, mi nikdy líto nebude, odpoví Marta.
Zůstaly chvíli stát a dívaly se na podzimní zahrady. Cedule o chemikáliích už dávno smyl déšť, ale neviditelná hranice úcty vydržela. A byla bezpečnější než jakýkoliv plot.
Tuhle sezonu Marta zavařila rekordní množství rajčat. Ani jedno jí neuschlo.
Pomáhá vám příběh? Podělte se o vlastní zkušenosti s vlezlými sousedy na chatě v komentáři!
