Pátek večer. Sedím v novém bytě v Praze, který jsme si pořídili společně s mojí manželkou. Po dlouhých dnech rekonstrukce a stěhování jsme konečně zažili první večer doma mezi rozbalenými krabicemi. Byla to radost, dát si čaj a koukat se na ulici pod oknem. Rozhodli jsme se, že je čas navázat sousedské vztahy pozvali jsme staršího pána a paní z protějšího bytu na šálek čaje.
Přišli, usedli, a hned začali popíjet svůj čaj. Něco se mi zdálo zvláštní pili hrozně rychle a tvářili se nejistě. Ve chvíli, kdy jsem je představil mojí manželce, Zdeňce, a zmínil, že jsme manželé, jejich znepokojení ještě narostlo. Odkázali se na povinnosti a urychleně se vytratili; oběd na druhý den s vnoučaty, prý.
Sobota ráno, klid, až najednou rána na dveře. Otevřel jsem a za dveřmi stál policista v uniformě. Zmínil, že by potřeboval vidět naše doklady. V tu chvíli jsem se zarazil proč by měl mít zájem o naši totožnost právě teď? S námi byl i mladý kněz, který se zajímal o náš oddací list. Snažili jsme se ho najít, deset minut jsme hrabali ve všem, co jsme neztratili během stěhování, a nakonec jsme ho objevili mezi potvrzeními z banky.
Policista vrhl letmý pohled na Zdeňku, omluvil se a začal odcházet. Než zmizel, zmínil, že sousedi nahlásili podezření, že v bytě bydlí dospělý muž se školou povinnou dívkou.
V tu chvíli mi došlo, proč byli sousedi večer tak zaražení a proč z bytu rychle odešli. Je mi čtyřiadvacet, Zdeňce šestadvacet, ale ona vypadá tak mladě, že si ji často pletou se středoškolačkou. Včera si zapletla dva copánky a večer odlíčila makeup vypadala snad ještě mladší než obvykle. Stejně tak jí v obchodě odmítají prodat víno, pokud nemá občanku nebo řidičák. Celá situace byla vlastně k smíchu jenže ne úplně. Rozhodl jsem se, že oholím bradku, abych nevypadal jako čtyřicetiletý tatínek žijící s dcerou. Někdy je prostě lepší nevyvolávat zbytečné rozpaky.
Tak skončil náš první víkend v novém domově.
