Soused měl rád poslouchat rock ve dvě hodiny ráno. Já koupila synovi housle a začali jsme procvičovat stupnice přesně v osm ráno, kdy soused právě usíná.
Přesně v půl druhé ráno začal strop mé ložnice podivně ožívat. Nejprve se ozývalo tlumené hučení, jako když se v dálce sbírá bouřka, pak se přidaly hluboké tóny a basy se šířily vlnami, že křišťál ve vitríně začal jemně a nervózně cinkat do rytmu bicích.
Soused nad námi se jmenoval Martin Novák. Byl to vášnivý fanoušek tvůrčí záliby, která spočívala v pečlivém a nekonečném poslechu diskografie Rammstein a staré skupiny Arakain u pochybných lahváčů, bez ohledu na denní dobu.
Já jsem povahy nekonfliktní. Pracuji jako účetní, sama vychovávám sedmiletého syna Tomáše a nejvíc na světě toužím prostě klidně spát. Jenže když vás probouzí pocit, že Till Lindemann řve Du Hast přímo do ucha, vnitřní pacifista rychle kapituluje.
Poprvé jsem za Martinem vyšla kolem druhé ráno v županu a bačkorách. Dveře otevřel zcuchaný třicátník s kalným pohledem. Z bytu táhl cigaretový kouř a těžký rock.
Martine, mějte trochu rozumu, snažila jsem se mluvit klidně. Je noc, zítra musím do práce, Tomáš do školy.
A co jako? upřímně se podivil, opírajíc se o rám dveří. Není to tak hlasitý, aparatura je kvalitní, basy měkké.
Mně se kýve lustr, odpověděla jsem.
Dobře, ztlumím, zabručel a zabouchl dveře.
Klid vydržel přesně deset minut. Potom vše začalo nanovo.
Další den jsem zvolila oficiální postup. Zavolala jsem policii. Dorazili za hodinu a půl, když hudební maraton už skončil a Martin spokojeně chrápal. Policisté jen pokrčili rameny: Žádný hluk, nemáme co zaznamenat. Napište stížnost, strážník si s ním promluví.
Strážník opravdu přišel, ale až za týden.
Mluvil jsem s ním, oznámil mi do telefonu. Slíbil, že bude potichu, ale chápete, pokuty jsou symbolické, je mu to jedno.
Všechno pokračovalo. Každou noc mi po nervech bubnoval stejný rytmus: bum-bum-bum. Začala jsem pít meduňkový čaj, chodit do práce s šedou tváří a nenávidět ten dům, Martina a své vlastní bezmocné ticho.
Dítě má talent je třeba ho rozvíjet
Nápad mě napadl nečekaně jedno sobotní ráno. Seděla jsem v kuchyni s kávou a dívala se na tmavé kruhy pod očima svého syna. Tomáš se také nevyspal.
Mami, mohl bych se naučit hrát na housle? zeptal se najednou, listujíc něčím v mobilu.
Už jste někdy slyšeli housle v rukou začátečníka? To není hudba, to je zvuk, který nutí okamžitě utéct: vysokofrekvenční pištění, jako by se trhala samotná struktura reality.
Jasně, Tomáši, řekla jsem a poprvé za měsíc se usmála upřímně a dravě. Pořídíme ti ten nejlepší nástroj.
Do hudebniny jsme zamířili ještě ten den. Prodavač, inteligentní starší pán, dlouho vybíral správnou čtvrtku.
Má chlapec hudební sluch? zeptal se.
Má skvělou motivaci, odpověděla jsem.
Zároveň jsem si pečlivě přečetla krajský Zákon o klidu. Ve všední dny se mohlo hlučet od osmi ráno, o víkendech trochu později.
Martin většinou zmlkl kolem čtvrté ráno. V osm spal nejhlouběji.
Pondělí. Ráno. Stojíme s Tomášem uprostřed pokoje.
Tak, Tomáši, stupnice C dur. Nahlas. S výrazem.
To, co následovalo, se těžko popisuje slovy. Zvuk připomínal vřískání kočky, které přirazili ocas dveřmi, prokládané skřípáním nehtu po skle. Housle, neutišené ničím, perfektně rezonovaly v betonových stropech, posílaly pozdrav přímo do podlahy Martinovi.
Za deset minut něco nahoře hlasitě spadlo. Pravděpodobně sám Martin. O dalších pět minut někdo začal bušit do topení. Nezastavili jsme se zákon byl na naší straně.
V 08:20 zazvonil zvonek. Otevřela jsem. Na prahu stál Martin v tričku a trenýrkách, s rudýma očima a výrazem člověka, který právě prošel katastrofou.
Co to děláte?! zachrčel. Je osm ráno! Lidi spí!
Dobré ráno, Martine! reagovala jsem vesele. Zkoušíme. Tomáš je talent a učitel doporučil cvičit každé ráno před školou. Minimálně hodinu.
Děláte si srandu? Mám prasklou hlavu!
To je zvláštní, podivila jsem se. My přece nehrajeme hlasitě. Mimochodem, jak se vám líbila Du Hast dnes v noci? Přišlo mi, že basy trochu zaostávaly.
Podíval se na mě, pak na Tomáše, který stál v chodbě s houslemi a smyčcem jako malý bojovník.
Děláte to schválně?
To je umění, Martine. Vyžaduje oběti.
Mír skrze hudbu
Procvičovali jsme přesně týden. Každé ráno, bez výjimky v osm. Již za tři dny se noční koncerty nad námi vytratily Martin doufal, že když bude potichu, skončíme i my. Ale výuka, jak známo, se nemá přerušovat.
V pátek večer přišel dolů sám. Střízlivý, v džínách a košili.
Hele, sousedko, vydechl unaveně. Pojďme se domluvit. Už to nezvládám. Ten pištění slyším i ve dne.
Já vás poslouchám, řekla jsem a pozvala ho do kuchyně.
Položila jsem na stůl papír a tužku.
Podmínky jsou jednoduché. Úplné ticho po 22:00.
A když budou hosté? začal smlouvat.
A když Tomáš dostane chuť cvičit v sedm ráno v neděli? klidně jsem reagovala.
Martin se viditelně zachvěl.
Dobře. Po desáté večer klid. Platí. A housle prodáte je?
Ne, řekla jsem. Zůstanou tady. Jako záruka dodržení dohody. Budou čekat na skříni, připravené kdykoliv.
Podepsali jsme improvizovanou smlouvu o tichu. A funguje už půl roku. Tomáš housle odložil teď ho baví šachy.
V domě je klid. Občas se s Martinem pozdravíme u výtahu. Dívá se na mého syna s respektem a na mě s úctou. Zdá se, že pochopil: tichá účetní s vychovaným dítětem může být mnohem nebezpečnější než jakýkoliv rocker-neformál.
