Deník Smlouva o lásce
Sedím u velkého stolu, kde se kupí hromada svatebních časopisů. Listuji stránkami jeden za druhým, občas se nachytám, jak příliš dlouho zírám na detail krajky, jemnou výšivku, nadýchané závoje. Vždycky mě to pohltí v duchu si představuji, jaké by bylo být tou nevěstou, kráčet k oltáři, oči všech upřené právě na mě. Ta představa mi dává pocit hřejivé radosti pár chvil, kdy je člověk středem světa.
Krásné…, řekla Alžběta tiše. Právě jsem se zadíval na květinové šaty s bohatou sukní a tenkými ramínky. Vypadaly jako z jiného světa lehké, vzdušné, pod světlem ateliéru působily jako šaty pro princeznu z pohádky.
Usmál jsem se, ale za chvíli ten úsměv zmizel. Přitulil jsem ke stolu další časopis, vstal a přešel k velkému zrcadlu ve vyřezávaném rámu. Pečlivě jsem si prohlížel vlastní postavu, natočil se zboku a zkřivil ústa. V hlavě mi běžela myšlenka, že to, co vypadá dokonale na papíře, možná nebude fungovat v realitě.
Škoda, pro mě to není, povzdechla si Alžběta, tentokrát pevněji. Ta postava prostě není dokonalá. Jednou, dvakrát jsem se zatočil před zrcadlem, představil si tu obrovskou sukni, živůtek, spoustu vrstev a zamračil se nad vlastní představou.
Potřebuju něco jednoduššího, uvažovala nahlas, jakoby si povídala se stínem. Žádné velké sukně, vypadala bych v nich jak korpulentní socha. Ale obyčejná taky nechci! Není to přece každý den, co se člověk vdává.
Prohrábl jsem si nervózně vlasy, břitká nejistota se mi rozlévala po těle. Tolik krásných možností a žádná, co by pro mě byla ta pravá. Rozhodl jsem se, že s tím musím něco dělat. Přemýšlel jsem, koho požádat o radu, když jsem najednou zaslechl ránu za dveřmi, která mě vyrušila ze všech myšlenek. Okamžitě jsem zbystřil, srdce mi poskočilo. Kdo to asi je? Doma měl klíče jen můj táta nebo můj snoubenec David. Ale oba měli být dnes pryč; otec měl jednání s obchodními partnery a David mi ráno říkal, že ho čeká porada v kanceláři.
Ztuhl jsem, naslouchal a hlavou mi prolétl strach co když se někdo pokouší dostat dovnitř? V tuto dobu bývá u mě doma klid, většinou jsem v salonu, kde pracuji. Přeběhl mi mráz po zádech. Pomalu, co nejtišeji, jsem sešel ze schodů do obýváku. Je to tam ideální místo k pozorování vchodu, přes široký průchod jde všechno krásně vidět.
A pak najednou úleva David. Hned jsem věděl, že je to on; znal jsem jeho postavu do posledního detailu. Právě odkládal boty, ledabyle je kopl mezi ostatní, polohlasně si pobroukával známou melodii.
Davide? zašeptala Alžběta překvapeně. Co tady dělá? Neměl být přece na té poradě
Chvíli jsem jen pozoroval, co dělá. Možná mi chtěl připravit překvapení? Nebo s kým si to povídá?
Luboško, vydrž už jen chvilku. Brzy svou část smlouvy splním a budeme spolu, řekl David. Při těch slovech mi zatrnulo. Tak něžně se mnou nikdy nemluvil. Opravdu je to určené mně? Smlouva? Jaká Luboška?
Ještě půl roku, ano za měsíc máme svatbu, pak pár měsíců manželství, v jeho hlase už nebylo ani stopy po romantice, naopak slyšel jsem v něm odpor, jakoby mluvil o něčem, co je mu proti srsti.
Přestával jsem dýchat. Svatba naše svatba jen součást nějaké smlouvy? A kdo je Luboška? Hlavou mi běžel jediný jasný obraz: ve všem je zapletený můj otec. Smlouva. Odměna. Půlroční plán. Pomalu, snažíc se neudělat hluk, jsem odstoupil zpátky. Chtěl jsem ale slyšet víc.
David se rozvalil v křesle, natáhl nohy. Myslel si, že je dům prázdný a mluvil naprosto otevřeně.
Neboj se, miluju jen tebe! Do toho celého jsem šel jen kvůli tobě. Vždyť nechceš bydlet v obrovském bytě v centru Prahy? Nakupovat hadry v Pařížské, nosit zlaté šperky? Kolik bych na to vydělal jako asistent? Za půl roku budeme spolu, to ti slibuju.
Pocítil jsem, jak ve mně klíčí vztek, smutek, zklamání. Sestoupil jsem ze schodů, i když se mi podlamovala kolena.
Ne, vy dva budete spolu mnohem dřív, pronesla Alžběta. David se prudce otočil, úsměv se mu vytratil z tváře, v očích jen zděšení. Spadl mu telefon z ruky.
Alíku? vydechl, zvedl se a natáhl ke mně ruku, jak to dřív dělával, když jsem byl smutný. Ale já couvl, zvedl bradu v očích jsem už neměl důvěru, jen ledový klid.
Alíku To myslíš vážně? špitl jsem. Myslíš, že jsem hluchý? Že jsem nic neslyšel? Hledal jsem v jeho tváři alespoň stopu lítosti, ale byl tam jen úlek a horečnaté vymýšlení výmluv.
Luboška Znám ji? Není to ta dívka, kterou jsi mi představil jako svou sestru? ptal jsem se s ledovým klidem.
David zbledl, sbíral telefon ze země, ruce se mu třásly. V hlavě mu jely plány, jak se z toho vykroutit vždyť tu jde o pěkný balík peněz.
To musíte mít omyl, dostal ze sebe. Nevím, o čem mluvíš.
Udělal krok ke mně, chtěl mě chytit za ruku, ale já uskočil. Ten jeho pokus jen zesílil moje rozhodnutí.
Ty tomu rozumíš dobře, prskl jsem hořce. Slyšel jsem tě vlastníma ušima! Celá ta něžnost, ty řeči člověku to je k smíchu!
Polkl jsem a nutil se nedát najevo třes v hlase. Sny, plány, všechen ten důvěřivý cit všechno se proměnilo ve lživé divadlo.
David mlčel. Tušil, že zapírat je zbytečné. Relaxoval, nenapadlo ho, že bych byl doma a teď se bál přiznat. Pořád doufal, že se to dá nějak zahladit.
To si nemysli svatba nebude, řekl jsem rázně, v hlase mi zněl konec všeho. A než tě vyhodím, slyšet chci pravdu. Celou.
Neskřípěl jsem už, v očích mi místo slz hořel ocelový záměr zjistit, jak hluboko ta lež sahá.
Pravdu? ušklíbl se. Tak tedy pravdu. Nikdy bych si tě nevšiml, kdyby mi tvůj otec nenabídl smlouvu. Dával jsem ti lichotky, bral tě na večeře, dělám, že tě mám rád a za to mám pohodlnou práci a pěknou odměnu. Vlastně dvě výplaty.
Mluvil, jako by šlo o oběd nebo o schůzi. Každé to slovo ve mně rozbíjelo zbytky důvěry.
Takže kvůli penězům? špitl jsem bylo mi zima po těle.
A tys myslel, že na tebe někdo skočí kvůli vzhledu? pohrdavě se zasmál. Podívej se, jak vypadáš. Běž se na sebe podívat pořádně.
To napálilo víc než cokoliv předtím. Na vteřinu jsem zavřel oči, abych zadržel slzy, které jsem nechtěl pustit na světlo. Svíral jsem pěsti, abych neukázal svou slabost.
Pár sekund jsem na něj jen mlčky zíral. Všechno, co jsme zažili teplé pohledy, společné snídaně, sny o budoucnosti to všechno byla jen hra.
Táhni! vyrazil jsem rázně. Věci ti pošlu po kurýrovi.
David na mě naposledy vrhl chladný, hodnotící pohled. Už se nesnažil nijak maskovat, byl jen sám sebou. Zvolna si oblékl bundu, zamkl za sebou a ztratil se v tichu bytu.
Když David zavřel dveře, začal se třást nejistotou. Hlavou mu běžely kalkulace ještě musí vysvětlovat Alžbětinu otci, muži, na kterého by si nikdo netroufl. Měl na sobě tlak peněz, které už měl na účtu, a zároveň černé svědomí.
Hlavně ať mi ty peníze nenechají vzít, zamumlal si pod nosem, když zmizel do ulice.
V bytě jsem, ještě s rukama třesoucíma se vzteky a bolestí, vytočil číslo na otce. Třikrát jsem omylem špatně zmáčkl číslo. Ale napotřetí to zvedl.
Tati! Jak jsi mohl? Jak jsi mi to mohl udělat? Všechno, co jsem týdny a měsíce dusil v sobě, vyletělo směrem k otci jako lavina. Ty jsi to celé zosnoval! Objednal sis ho, zaplatil mu, donutil ho hrát, že mě miluje! Nikdy ses mě nezeptal, co chci! Ty vždycky myslíš, že to víš nejlíp!
Otec chtěl něco říct, ale já ho nenechal. Důvěřoval jsem ti! Myslel jsem, že on že mě má rád. Ale byla to jen hra! Udělal jsi ze mě loutku!
Od dneška už nikdy, nikdy mi nezasahuj do života. Chápeš?!
Chvíli jsem zíral na telefon, pak jsem ho odhodil na gauč. Probrečel jsem půl hodiny, plný starých studií, nejistot, úzkostí.
Moje vzpomínky míří ne ke zradě, ale k mámě Magdaléně. Vždycky chtěla, abychom jí říkali Magda, protože prý to jméno v sobě má něco zvláštního, evokuje ženskost a výjimečnost. V mládí byla krásná měla dokonalé rysy, husté vlasy a tu zvláštní eleganci, kterou nejde popsat slovy.
Pak podlehla touze být ještě krásnější šla na plastiku nosu ke specialistovi, kterého jí vnucovaly kamarádky. Operace se ale nepovedla. Magda to nevzdala; jezdila po klinikách, platila desetitisíce korun za opravy, doufala, že se jejímu obličeji vrátí někdejší jemnost. Ale působila to spíš opačně. Postupně ztrácela sebevědomí a radost ze života, začala se skrývat, nosit klobouky, tmavé brýle, zavírala se doma.
Jednoho dne zmizela. Nechala jen lístek: Já už nemůžu. Odpusť. A už jsme ji nikdy neviděli. Zůstaly mi jen její fotky. Od té doby jsem se považoval vždy za bledý stín mámy ona a já jsme byli úplně jiní. Ona měla dokonalé lícní kosti, já kulaté tváře. Hladké vlasy jako hedvábí, já věčně rozježené. Nikdy jsem se necítil dost dobrý. Ostatní mě chválili, ale já jim nevěřil.
Táhlo se to celý život na základce jsem byl ten stranou, na univerzitě jsem se bál přihlásit o slovo, abych nebyl středem pozornosti. A v osobních vztazích? Tam byl strach největší domníval jsem se, že mě nikdo nemůže mít doopravdy rád, protože nejsem dost hezký. Kdybych vypadal líp, všechno by bylo jinak, říkal jsem si pořád dokola.
A pak přišla naděje v podobě Davida. Najednou byl někdo, kdo si mě všímal, kdo dával najevo, že se mu líbím. Chválil mě, bral mě ven, pamatoval si moje drobnosti. S ním jsem si poprvé za spoustu let dovolil cítit se skoro krásný. Ne dokonalý jako máma, ale dost dobrý. Dost milovaný. A víc jsem nepotřeboval.
A teď Teď všechno, čemu jsem začal věřit, shořelo na popel. Zrada mojí víry v lásku měla tentokrát tvář vlastního otce.
**************************
Dál už to šlo jako ve snu. Po pár měsících jsem stál v bílé košili před zrcadlem, hladil jsem si látku saka, která kopírovala moje ramena, a sledoval jemné detaily výšivky. Už jsem nehledal vady dnes jsem poprvé přijímal sám sebe.
Za hodinu jsem kráčel do obřadní síně pražské radnice. Hlavu jsem držel vztyčenou, krok klidný, v očích mi místo zasněného pohledu hořel klid a rozvaha. Hosté kolem se otáčeli, šeptali, někteří smekali před mým vzhledem, jiní překvapeně sledovali, že nejsem typická rozechvělá nevěsta.
V mysli mi běžel rozhovor s otcem před dvěma měsíci.
Tati, asi přijmu nabídku od Lukáše, řekl jsem. Otec se překvapeně zastavil u kávy.
Jsi si jistý? Je to velký krok.
Jsem. Už nechci čekat na velkou lásku, která možná nikdy nepřijde. Chci stabilitu, úctu, normální rodinu. To mi Lukáš nabídnout může.
Ale láska začal on, ale já ho zarazil.
Láska je krásná. Ale už nechci čekat na zázrak. Chci si svůj život stavět sám.
A teď, kráčím-li ke svému snoubenci, v duchu si to opakuji. Lukáš mě čeká, je nervózní, ale upřímný. V jeho očích není oslnivá vášeň, ale respekt a sympatie a to jsem po těch letech nejistoty ocenil nejvíc.
Během úředního proslovu si uvědomuji: svého rozhodnutí nelituji. Není to pohádka, ale je to moje volba vědomá, dospělá, svobodná.
Možná mě Lukáš nikdy nebude bláznivě milovat, pomyslel jsem si, dívaje se do jeho očí. Ale bude mě respektovat. A kdo ví? Třeba si lásku najdeme časem
Ta myšlenka mi dává sílu. Usměji se na něj ne křečovitě pro fotografa, ale upřímně, poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že dělám správný krok. Láska totiž může vypadat různě. A já si poprvé dovolím být na pevné půdě, ne na iluzorním mraku svých komplexů.
Dnes jsem pochopil, že na prvním místě je respekt. A že skutečná láska nejčastěji začíná v tom okamžiku, kdy přijmeme sami sebe.
