V krajině, kde značky a cenovky určují hodnotu člověka, pomalu mizí podstata člověk sám. Podivný sen mě zanesl na uzavřený charitativní večírek v nejluxusnějším hotelu na pražském Staroměstském náměstí.
Křišťálová dvorana žhnula od odrazů světel, které se třpytily v náhrdelnících dam. Libuše měla na sobě zlaté šaty, co oslnivě blýskaly do noci, zatímco její přítel Jaroslav s úsměvem ochutnával archivní moravské víno. Bavili se šeptem o směšných drobnostech a hodnotili přítomné svýma přivřenýma očima. Najednou sen zkřivil obraz a dveřmi vstoupila dívka tichá, neznámá, jménem Bohuslava. Měla na sobě všední, obnošený béžový kabát přetažený přes ramena, boty byly obyčejné a tiché.
Libuše, přetvářejíc obličej do kyselého úšklebku, přistoupila k Bohuslavě a rychlým pohybem jí zastoupila cestu. Oči sjely po opraných botách a koutky úst jí cukly posměchem. Jaroslav se sklonil k Libuši a teatrálně zašeptal:
Co tu hledá uklízečka? Vždyť kuchyň je po druhé straně couráku.
Libuše se napřímila jak šelma před skokem:
Jestli hledáš polívku zdarma, miláčku, tak tučná žebračka, to musíš o pár ulic dál. Tady kazíš celou krásu večera.
Bohuslava však nespustila pohled. Klidně a neochvějně se jí zadívala do očí. V mlčení té dívky byl klid, pevnost a cosi starobylého, co vysávalo světlo ze všech křišťálových lustrů.
Najednou se z mlh zauli vznášivou chůzí postarší muž v perfektně střiženém obleku pan Čapek, ředitel nadace. Nevšímal si Libuše ani Jaroslava a jeho kroky mířily přímo k Bohuslavě. S úctou se uklonil:
Paní Kadlecová! Omlouvám se, ale vaše letadlo dorazilo na Letiště Václava Havla dřív. Smlouva na převzetí skupiny je připravena k podpisu.
Čas jakoby přestal plynout a tvář Libuše ztuhla v naprostém úžasu. Sklenka s drahým vínem jí vyklouzla z ruky a tříštila se o žilnatý mramor v nemožně vysokých tónech.
Pak Bohuslava přijala pero z ruky asistenta a, stále zachumlaná ve svém kabátě, podepsala s rozmachem, jaký má jen ten, kdo ví, že sny jsou často skutečnější než bdění.
Obrátila se k Libuši a chladným, klidným hlasem pronesla:
Mimochodem, Libuše, tahle oslava už není vaše. Právě jsem koupila tenhle dům i firmu vašeho muže. Váš styl se mi už do snu nehodí. Ochranka, ukažte jim, kde jsou dveře.
Jaroslav s Libuší zůstali stát jako napůl probuzené loutky, než je ochranka jemně, ale rozhodně vedla ven přes závoj rozbitého skla a tlumených výkřiků.
Poučení? Nádech neskutečna: Nikdy nepoznáš sílu člověka podle jeho šatů. Pod starým kabátem někdy spí ten, komu se zítra budeme klanět.
A co vy zažila vás někdy taková arogance ve zvláštních snech nebo na skutečných večírcích? Podělte se o své příběhy do komentářů pod tímto snem! A tak když se dveře s tlumeným žuchnutím zavřely za panem a paní bývalými, v sále zavlála tichá úleva jako když po prudké letní bouři sprchne slunce, jemné a čisté. Bohuslava zůstala stát uprostřed světel, které se nyní třpytily trochu pravdivěji, méně okázale, víc lidsky. Natáhla ruku k panu Čapkovi, k pousmání se přidaly další tváře. Když na ni někdo pohledem tázavě houkl Proč jste to udělala?, usmála se s určitou dávkou smutku i radosti:
Abych připomněla, že nikdo není pod úrovní úsměvu, pozdravu nebo slušnosti.
Potom stáhla kabát z ramen, položila ho na jednu z mramorových lavic a podala chvějící se ruce první dámě v řadě. Hudba se rozplynula v ticho a když tleskání rozohnilo sál, už tu nebyly bariéry jen lidé, kteří najednou tušili, že největší hodnotu v sobě mnohdy skrývá to, co se třpytit vůbec nemusí.
A venku, na Staroměstském náměstí, ten zvláštní sen pokračoval tiše dál ulicemi města, v očích neznámých kolemjdoucích, kteří se na sebe začali dívat s o trochu větší nadějí.
