Dneska byl den, na který asi nikdy nezapomenu. Už dlouho jsem snila o vlastním psovi ne jen na hraní nebo na vycházky, ale takovém, který by pro mě byl oporou. Na vozíku jsou některé dny opravdu těžké a pes je kamarád, který nikdy nezklame.
Ráno jsem se odhodlala poprvé jsem vyrazila do útulku v pražských Kobylisích. Kola mého vozíku tiše vrzala po dlažbě dlouhé chodby, když jsem vjela do velkého sálu plného klecí. Psi kolem štěkali, běhali, někteří se snažili dostat skrz mříže, další jen seděli a smutně koukali do dáli. U každé jsem chvíli postála ale srdce mlčelo, ani jeden mě nijak neoslovil.
Cítila jsem zklamání, myslela jsem, že odejdu s prázdnou, když jsem koutkem oka zahlédla v rohu, ve stínu, obrovskou německou ovčačku. Nebyla hlučná ani neprojevovala štěněčí zaujetí. Ležela klidně působila důstojně, možná trochu smutně, otočená zády ke všemu chaosu kolem.
Ukázala jsem na ni, tentokrát s jistotou v hlase: Tu chci poznat.
Pracovník útulku, pan Mareš, se na mě podíval překvapeně. Slečno, tenhle pes je fakt problém. Je nezkrotná, pořád štěká na lidi, nikdo s ní nechce mít nic společného. Už jsme zvažovali usnutí…
Jen jsem se usmála a tiše řekla: Každý má své slabosti, ukázala jsem na svůj vozík. Chci ji alespoň poznat vidíte ten pohled?
Vzdychl a otevřel klec. Přišel s ní směrem ke mně a najednou se celý útulek ztišil. Všichni sledovali, co se bude dít někteří návštěvníci i ustoupili s obavou, čekali katastrofu.
Ovčačka se napjala, stála v koutě a propalovala mě pohledem. Přímo do očí. Najednou hlasitě štěkla, až to zahřmělo všude kolem, a vykročila ke mně.
Zatajila jsem dech ale místo toho, abych cítila zuby na ruce, pes přišel ke mně blíž, pomalu, zastavil se, přičichl ke kolenům i k vozíku, a pak si beze slova lehl k mým nohám a zavřel oči, úplně klidná. Položila jsem jí ruku na hlavu. Neucukla, jen tiše vydechla a usnula mi u nohou.
Bylo naprosté ticho. Slyšela jsem, jak za mnou někdo šeptá: To se nikdy nestalo Tahle fena kousla každého, nikdy nikomu nevěřila.
Naklonila jsem se k ní a potichu pronesla: Teď jsi moje. Už jsme dvě, které svět podezírá z divokosti. Budeme spolu.
Ten den jsme spolu odešly domů já a nebezpečná fenka, které se každý bál a která mi dala největší důvěru v životě. Doma jsme obě usnuly vedle sebe, bez strachu a vděčné, že jsme našly jedna druhou.
Pokud vás můj příběh zaujal, budu ráda, když sem napíšete své pocity nebo dáte like. Každé povzbuzení mi udělá radost děkuji.
