Oslava v rodině vstup bez hranic
Sledujte a čtěte další zajímavé příběhy:
Podpořte kanál
No toto Světlana opatrně zvedla střep cibulákové vázy a než ho stihla vyhodit, položila ho na okenní parapet. Teto Lido, promiň, zamumlala do prázdna.
Bytem se linula směs vůně šamponu, šampaňského a, ač nikdo mandarinky neoloupal, i sladká stopa mandarinek. Na koberci za sedačkou ležel plastový věnec s třpytkami. V šuplíku pod konferenčním stolkem ležel hedvábný šátek s nápisem Holčičí sen.
A pod radiátorem chtěla být neviděna ležela tam osamělá růžová gumová rukavice s opranou mašličkou. Vypadala, jako by chtěla včerejšku utéct, ale zůstala zaseklá.
Světlana, ve zmačkaném županu s ošoupaným střapcem od pásku, se prošla pokojem se sáčkem na odpadky v ruce. Každý její krok tiše křupal pod obaly od bonbonů.
Na parapetu stála sklenka se ztuhlou rudou kaluží vína na dně. Ve váze místo květin trčely tři plastová brčka s třpytivými hvězdičkami. Po zdi se táhla girlanda z papírových srdíček, z nichž jedno bylo viditelně nakousnuté.
V kuchyni na ni čekala další fronta práce.
Na stole se opuštěně tyčila půlka několika patrového dortu. Krém rozteklý, jako by z něj tál sněhulák. Po stranách šikmo zastrčené svíčky: číslice 4 a 7, přestože slavily jen další setkání holek žádné narozeniny.
Ve dřezu postávala sklenka s růžovým šmouhami rtěnky. Vedle zvlhlé talířky s dávno zaschlými stopami hummusu. A na židli se válela rozložená mariášová sada polovina karet lícem nahoru, druhá dolů, jako když osud nesplní proroctví
***
Světa bezmyšlenkovitě zvedla jednu kartu červený král na ni shlížel s poněkud unaveným nadhledem. Včera si s holkama z těch karet skládaly budoucí svatby, stěhování i záhadné cizince. Šeptaly si, jen aby se pak smály a zapíjely předpovědi sektem.
Sehnula se pro flitr, když pod gaučem nahmátla cosi měkkého. Byl to cizí krajkový punčoch s přetrženou gumou trofej včerejší taneční tuzemky na stoličce. Světa zavrtěla hlavou a odcházela do ložnice, kde aspoň vládlo ticho.
V ložnici byl jakýsi řád. Pokud pominu tři polštáře na zemi a deku smotanou do tvaru obrovského šneka. Upravila polštář na své straně postele a našla pod ním složený růžový papír.
Srdce jí nepříjemně píplo.
Snad to zase zapomenutý vzkaz od Karla z Vinárny pro některou z Anet? Ale písmo bylo známé široké, trochu nakloněné znaky, každé o Aneta vždy kulatila do balónku.
Jsi nejlepší hostitelka na světě! Anetka.
Světa se zastavila pohledem u vykřičníku jako by se lehce třásl. Usmála se koutkem úst. Nejlepší hostitelka s rozbitou vázičkou po tetě Lidě a třpytkami v koupelně, kde se každá ranní sprcha mění ve festival.
Kolikrát už jsem si slíbila, že už nikdy zamumlala a klesla na okraj postele.
***
Něco jí u nohou podezřele mlasklo.
Světa nadskočila, odkopla papuč a v ní byl úhledně vložený mandarinek. Celý, s hladkou, lesknoucí slupkou. Připnutý gumičkou a párátkem lístek: aby byl život sladký.
Včera si s holkama z toho toastu dělaly legraci. Ale teď mandarinek působil jako posměch.
Na nočním stolku vibrace. Telefon: Aneta (náš uragán).
No jistě, řekla Světa prázdnému pokoji a přece zvedla hovor, hlas si odkašlala. Haló?
Světičku! ve sluchátku byl ještě ruch jako by party pokračovala jinde. Jsi bohyně, holky nadšené! I Luckamanikérka už odjela, vzpomínáme, jak jsi vyplašila ducha ze skříně!
Někdo v pozadí křikl: Vyřiď Světě, že rodit budu jen u ní! sípalý smích.
Díky, Světo, už tišeji dodala Aneta. Ty no víš přece. U tebe je to jako doma.
Světa shlédla na mandarinku v papuči.
Hmm, řekla. U mě jako doma
Tak ať neruším! Odpočívej, královno rautů! a linka cvakla. Ticho.
***
Světa si sundala brýle a položila je vedle Anetčina vzkazu. Ve skle šatní skříně viděla ženu kolem padesátky s unaveným obličejem, překvapivě mladýma zelenýma očima a vlasy v drdolu, z něhož trčel flitr. Jeden, odolný, zatočený.
Opět s jiným zvonečkem zavelel videohovor. Tereza dcera.
Světa povzdechla, přečísla si vlasy, třpytka se držela.
Ano, zlatíčko? přijala hovor a na displeji rozespalou Terezu s kávou v ruce.
Mami! Tereza přimhouřila oči. Jo, já věděla, zase máš ty třpytky i na kočce?
Na mně, opravila Světa. Kočka od včerejší kartyshow někde zalehla. Asi opět v prádelníku
A povykládala dceři detaily.
Mam, Tereza se culila, pak zvážněla. Posloucháš se? Kočka se schovává, cibulák na střepy, mandarinka v pantofli Není čas konečně říct Anetě ne?
Světa cítila v Terezininých slovech lásku i podráždění, jak dva kyvadla pohybů.
Copak ona má to těžké, odpověděla jako vždycky.
A ty to nemáš těžké? skočila jí do řeči něžně dcera. Kdy jsi naposledy odpočívala a ne hostila?
Světlana se podívala na gumovou rukavici pod topením, poznámku pod rukou a na prázdný byt plný cizího smíchu.
Nevím, přiznala popravdě. Asi jsem taky někde zalezla s kočkou.
Tereza tiše zasmála.
Mami, já tě mám ráda. Ale opravdu. Možná bychom příště měly pít čaj spolu, jen ty a já. Bez věštění, bez třpytek.
Displej zamrkal, sekunda ticha mezi nimi.
Uvidíme, řekla Světlana.
Ale poprvé za dlouhou dobu to její uvidíme nezvonilo jako vynucené jasně, Aneto, ale jako začátek něčeho nového.
***
Poprvé Aneta přišla jen tak začátkem jara, když byl venku ještě šedivý sníh a na parapetu už lezly k oknu zelené výhonky.
Světi, otevři, nesu mír! ozývalo se za dveřmi, ještě než stihla zazvonit. A štrůdl!
Světa otevřela a Anneta vklouzla dovnitř s voňavým plechem. Její kožichy voněly parfémem a venkovním chladem.
Domácí štrůdl z jablek, přesně jako od babičky pamatuješ? ještě se ani nerozula a už mířila do kuchyně. Proboha, máš tu předsíň jak z magazínu!
Světa nesměle upravila svůj kabát na věšáku. Její dvoupokojový byt v paneláku byl tichou hrdostí. Stěny sladěné k záclonám, deka od maminky, kuchyně s bílým nábytkem a květinami na parapetu.
Naprosto útulné, říkali všichni. Pro Světu to bylo víc než fráze, to byla zásluha.
Pojď dál, odlož si, řekla, přebírajíc štrůdl. Páni, těžký.
Jako můj život, mávla rukou Aneta, ale v očích jí tančil smích. Poslouchej, Světo mám v Komořanech dvoupokoják jak krabičku a kuchyň pět metrů. Soused nahoře řve, dole drtí vrtačka. A ty tu
Zatočila se kolem stolku v kuchyni s oknem.
Tady je vzduch, rozumíš? To je hřích tu sedět sama. Dáme posezeníčko? Jen ty a já. Plus dvě moje kámošky, poznáš je! Jsou fajn, fakt!
Slovo sedět sama Světu zasáhlo jako špendlík.
Vzpomněla si na dlouhé večery, kdy byla skutečně sama na tom gauči, televizi jen pro zvuk, u toho pletla šálu pro Terezu a příbuzní si vzpomněli jen na svátky.
Posezeníčko? zopakovala. No proč ne. A zrovna máme štrůdl, dodala s úsměvem.
Aneta překvapeně zvedla obočí.
Takže souhlasíš? Já se bála, že tě budu muset uplácet, proto mám štrůdl! smála se. V sobotu teda? Žádný oficiální důvod, prostě generálka rozlučky se svobodou.
Světa šoupla štrůdl do trouby ohřát. Sobota zněla daleko a nereálně.
Dobře, kývla. V sobotu. Upeču něco.
Světi, ty jsi zlato! Aneta ji objala až jí luplo v zádech. Vždyť jsme jako sestry!
A jako v tom slově trochu zabolelo, ale Světa to spolkla se štrůdlem.
***
Velikonoce se ten rok slavily samozřejmě u Světy. Hlavní organizátor byla Aneta.
U Světy je vždycky pravý domov! tvrdila každému, kdo se ptal. Má mazance jak z časopisu, kraslice ze žurnálu. A kocoura, co všechno důležitě kontroluje!
Ve skutečnosti šlo o mourovatou kočku Micku, spíš unaveného vrátného, ale důležitě znělo líp.
Aneta přišla se třemi kamarádkami. Světa zvyklá na rodinná sezení, byla v rozpacích, když do předsíně najednou vtrhla hlučná zrzka v žlutém kabátě, vysoká brunetka v kůži a drobná bruneta s hlasitým smíchem.
To je Lenka, to je Jana, to je Marie, mávla rukou. Holky, to je ta Světa, kde je vždycky teplo a něco na zub.
Světa hostila, podávala pantofle, věšela kabáty, v hlavě počítala bude dost židlí? Mazance dva, jedenáct vajec. Saláty, tlačenka na dojem.
Ukázalo se to jako málo. V tu chvíli v kuchyni Aneta vyhrkla:
Jó! Zapomněla jsem, Katka a Julie jsou poblíž! Je jim napíšu. Světi, nevadí? Vezmou vlastní vajíčka!
Světa chtěla protestovat, ale troubu zapípala a ona utíkala k mazancům. Když se vrátila, Anetin mobil už ležel na stole, usmívala se:
Za půl hodinky jsou tu!
***
Oslava se roztočila v jarmark.
Děvčata se přela, komu kynulo těsto doma, komu na vesnické peci. Lenka vzala misku s čokoládovou polevou a příliš švihla lžící poleva obloukem na světlý ubrus Světy.
Ó! lekla se s provinilým úsměvem. To je na štěstí?
Aneta propukla v smích, ostatní s ní. Světa automaticky sáhla pro ubrousek, cpala skvrnu už zapila.
Nevadí, řekla. Vypereme.
A najednou ji Aneta sledovala pohledem vděčným, jako by Světa chránila svět, nejen ubrus.
Večer parapet plný kraslic, na zdi věnec ze ubrousků (kolektivní dílo), pod stolem lodičky. Aneta pozdvihla pohár s červeným a slavnostně prohlásila:
Holky! Oficiálně u Světy je vždycky skutečný svátek!
Všechny zatleskaly. A Světa, červenající, cítila, jak skutečný svátek v ní zvláštně zabzučelo, jako by její tichá kuchyně byla scénou pro něco velkého.
***
Dříve však bylo svátky spíš u Anety.
Aneta byla lídr společenská, hlučná, trochu drzá, ale přitažlivá.
Na dvoře se scházely děti právě u jejího vchodu. Aneta pořádala módní přehlídky v matčině županu, zakládala tajné kluby pod schody. I babičky říkaly: Naše herečka.
Světa byla klidná a neviditelná. Přicházela domů včas, knihy v knihovně nikdy nezohýbala, boty do lesku.
Světi, ty jsi premiantka, říkala teta Lida, mámina sestra a Anetina máma. Pohlídej Anetu, ať se trochu srovná.
V pubertě cesty rozvedly. Aneta se vrátila od diskoték domů, Světa šla na obchodku, pak na dálku. Nastoupila do účetnictví a žila klidně. Viděly se málo, spíš na rodinných oslavách, když se celá rodina sjela.
Pak teta Lida umřela. Pohřeb, kar, unavené tváře, křivdy. Tehdy spolu Světa a Aneta poprvé dlouho seděly v kuchyni a zapíjely smutek sladkým čajem.
Mám pocit, že s mámou umřel i domov, řekla Aneta do hrnku. Nechápu, jak to teď funguje.
Světa, už čtyři roky bez vlastní mámy, jen oplatila tichounce:
Funguje to jinak. Ne hůř, ne líp. Jinak.
Začaly si volat častěji. Nejdřív kvůli praktickým věcem, pak jen tak popovídat.
Vtáhla ji Aneta do svého světa, jako vír vtahuje plujetej list.
Jsme rodina, nebudeme žít každý zvlášť, rozčilovala se. Půjdu já k tobě, ty ke mně.
K Anetě Světa skoro nechodila. Furt něco: práce, Tereza, únava. Zato Aneta k ní stále.
***
Postupně u Světy bylo automatické.
Holky, jasné, že to bude u Světy, volávala Aneta a listovala diářem. U mě je kuchyň jak špajz, Světa má obývák s kuchyní, blogerský sen!
Kde Silvestr? ptali se.
U Světy! Girlandy dokola, pod šunkovkou dort.
Velikonoce? U Světy.
Narozeniny Mařenky? U Světy, dort tam vypadá krásně.
Večer jen tak, s vínkem? Kde jinde, u Světy je teplo, jidlo.
Zpočátku to Světu hřálo.
Její domov se stal středem života jiných, místem, kam lidi chtěli. Radovala se z nových ubrousků, předkrmů z internetu, vaření, obdivných věcí holek:
Světlano, máte to tu jako v časopise!
Ale postupně bylo toho moc. Hosté nechodili jen podle nápadu Anety.
Světo, to Lenka, byli jsme u tebe s Anetou, poznáváš? Můžeme s Janou na chvilku? Má novinku, Aneta nemůže, je u kadeřníka. Jsi doma?
Jednou někdo zazvonil potřetí tento týden. Na prahu stála žena, hned ji poznala.
Naděžda. Kamarádka z dřívějška, která Světu kdysi neprávem obvinila ze šíření drbů a udělala scénu. Pak se vyhýbaly.
Ahoj, nesměle Naděžda. Aneta říkala, že oslava je u tebe, že můžu přijít dřív pomoct
Světa stála, starý stud ji škrábal do krku. Chtěla říct: Aneta se spletla, nestíhám. Ale nějak ustoupila.
Vstup, řekla. Dáš si čaj?
V ruce si utahovala utěrku na uzel.
***
Její první protest byl směšně dětský.
Chceš zkazit hostinu? Kup mizerné sušenky, řekla si.
Obvykle kupovala máslové kroužky od pekaře. Tentokrát vzala v supermarketu ty nejlevnější v modrém obalu, rozpadaly se ještě před čajem.
Aspoň poznají, že u mě není vždy pětihvězda, pomyslela si, vsypávajíc je do mističky.
Party se samozřejmě povedl. Anetiny kamarádky zakously špatné sušenky dobrou náladou. Někdo už nesl sýr, někdo olivy, Aneta vytáhla slavné rajčata pod kabátem.
V jednu chvíli uvázala Mařka na kliku své obří plastové korále ráno je tam Světa našla, chystala je do balíčku ztráty a nálezy, když tu někdo zazvonil.
Světa! vtrhla Aneta. A hele! smíchem se rozčísla. I na klice máš svátek!
Chtěla říct: to není svátek, to je chaos. Ale měla radost ze skutečného nadšení, a tak jen rezignovaně:
Svátek
Ten odmítal odejít.
***
Zvláštní byla ta věštecká noc, kterou Aneta ohlásila ve skupině:
Děvčata, dneska věštíme budoucnost, zapsala nenápadně i Světu. Ty jsi u nás hlavní orákl. Ty máš v kuchyni tolik šepotů!
Světa se podívala na svůj starý konvici. Orákl, fakt.
Jedna z holek, Lenka, donesla talismany tarot, svíčku ve skle a malé zrcátko.
Ne jen posezení, slavnostně. To je spiritistická seance. Mluvíme s duchy.
Světa se nervózně rozesmála.
S jakými duchy, Lenko? Maximálně duchem vývaru ve špajzu.
Ale no tak! šťouchla ji Aneta. Světi, vždyť to je hra.
Zhasly, zapálily svíčku. Pokoj naplnily zlaté stíny. Micka, co se obvykle držela radiátoru, opatrně vyskočila na parapet, ocas jako štětku.
Lenka skládala karty, postavila zrcátko na obličeje.
Ptáme se vesmíru! šeptla.
Světa seděla na okraji gauče, připadala si navíc na vlastním večírku. Světlo svíčky vibrovalo v dětských tvářích ostatních. Všechny otázky láska, peníze, stěhování kolem ní míjely.
Ve chvíli, kdy se nejvíc hodilo do atmosféry, najednou zablikalo světlo. Jedna lampa, pak druhá, pak křupl svět tma.
Ježíš! někdo vyjekl.
ZNÁMENÍ! zašeptala Lenka. Holky zabrekotaly nadšením.
Světa sáhla po mobilu, v tu ránu něco tmavého mezi nohama. Micka, znervóznělá z tmy a tleskání, přelétla kolem a zalezla do šatní skříně, zavřela za sebou.
Tohle už je silné! zachraptěla Světa. Tady duchům těsno.
Svět se rozsvítil po chvilce, někdo ve vchodě zazápaloval vedení, vypadly pojistky. Ale Micka nevylezla další den byla slyšet škrábance a stýskavé mručení z hlubin komody.
Když konečně vylezla netknutá a uražená, Světa ji podrbala:
Tak co, Micko, jdeme se spolu schovat?
Micka prskla a odšourala se do kuchyně, kde ležel zapomenutý flitr.
***
K rozhodnutí se Světa odhodlala pomalu.
Nejdřív seděla u stolu, zkoprněle hleděla na rozsvícený displej s novou zprávou, kde rytmicky blikalo kurzor jako nervózní tik.
Prsty samy psaly: Anet, příště slavte doma. Vzápětí vymazala.
Zkoušela varianty:
Anet, už to nemůžu dál…
Aneta, dejme si pauzu od večírků u mě?
Aneto, jsem vyčerpaná návštěvami, fakt.
Vše bylo buď měkké, nebo moc drsné. V hlavě znělo: Světi, jsi hodná Ty to zvládneš Tě to neobtěžuje.
Hluboce se nadechla, položila mobil a šla před zrcadlo. Žárovka házela na obličej stíny. Vzala hřeben, ale místo češtění na sebe upřela oči a řekla:
Anet, příště slavte doma.
Hlas se třásl jak uvolněná struna.
Bez omluv! připomenula jí v hlavě Tereza. Máš právo!
Narovnala se, ramena dozadu, jak na jeviště.
Anet, pevným hlasem do zrcadla, jsem ráda, že máme večery. Ale už nezvládám party pořád doma. Příště slavte u tebe.
Zase omluvný tón.
Žádné ALE, okřikla sama sebe. Nejsem servis.
Vrací se k mobilu, píše pomalu:
Anet, jsem opravdu unavená. Příště slavte u tebe, jo? Potřebuju pauzu od hostů.
Prst nad odeslat. Sevření na hrudi strach ztratit, ranit. Odpověď: No jasně. Jsi sucharka.
Stiskla odeslat. Mobil stranou.
Teď osobně, šeptla. Musím mluvit do očí.
Před zrcadlem natrénovala vícekrát:
Anet, to je MŮJ domov, těžko zvládám návštěvy
Anet, mám tě ráda, ale nemusím být non-stop platforma
Každé hranice bylo tenčí a tenčí. Viděla ženu, co se učí říkat ne jako cizí slovo, co stále drhne mezi zuby.
Ale někde mezi třetí a pátou opakováním se v očích objevila jiná nota ne hněv, ne únava, ale tichá vůle. Nenápadná, ale pevná.
Dobře, řekla ráno sama sobě. Jdeme k ní. Ne k sobě k ní.
***
K Anetě Světa šla schválně bez ohlášení.
Když může ona s koláčem a holkama, tak můžu já. Ne hostitelka, ale host. Svědek.
Anet bydlí v činžáku vysoké stropy, otlučená chodba, schránky s trčícími Letáky. Někdy měly ty domy duši. Teď duše smrdí plísní a kouřem.
Není výtah. Světa šlape po širokém schodišti, oči poští našlapanými schody. Ve třetím podlaží vítá pach: levný sprej a stará polívka.
Dveře Anety pozná na nich věneček z vavřínu a cedule Tady bydlí zázrak. Předtím to bylo roztomilé. Teď spíš tesklivé, dětské.
Zatloukla. Nic. Zvonek. Hrrrr, dlouhá trýzeň. Po chvilce šoupání, kroky, nevyspalý, ochraptělý hlas:
Kdo je tam?
Já, odpovídá Světa. Světa.
Vrže zámek, dveře vzdorují. Konečně pootevřou.
Aneta v teplákovce, jeden ponožek, druhý v ruce, vlasy rozcuchané. Oči nateklé.
Světi? opravdové překvapení. Ty bez varování?
A ty mě někdy varuješ? klidně Světa.
Aneta mrkala, ale pustila ji dál.
Byt praští do očí ne tapetou, ale prázdnotou.
V chodbě chybí vítání žádná rohožka, ani police na boty. Tyč od mopu opřená, pár bot, kecky, jedna bota. Na zemi skvrna od něčeho.
V pokoji starý gauč, býval zelený, teď prošlapaný do šeda. Naházené šaty, džíny, trička. Hromada jako vlna.
Na podlaze prázdné vína, dvě plechovky Red Bullu, časopis s urvanou přední stranou. Otevřený notebook na stoličce, vedle popelník plný vajglů.
Pod stolem dvě hrnky. Jeden obrácený, suchá káva do kruhu na linu. Druhý na okraji koberce. Vespod slupka z cigarety.
Opilý hrnek kávy, pomyslela Světa Tereza jim tak říkávala. Když káva zůstane dlouho, protože pořádek je to poslední.
Na parapetu místo květin kelímky, pytlík od chipsů, vyschlý citron u topení.
Světa pocítila vnitřní převrat.
Nebylo to neuklizeno, byla to rozpadlá existence, neřešený svět.
***
Nedívej se tak, vyjela Aneta, jakmile chytila její pohled. Ještě jsem neuklidila po po čemkoli.
Po čem? polkla Světa.
Po mámě, po práci, po všem tom mávla na láhve. Po životě, vlastně.
Aneta zašla do kuchyně, Světa se rozhlédla. Chlívka, to sedí. Stůl, jedna židle, lednice s olámanými magnety. Dřez plný talířů se starým jídlem. Pánev s kusy nedosmažených brambor pod šedou krustou. V rohu pytel na odpadky, zavázaný, nevynesený.
Chtěla jsem volat, zavolala přes rameno, staví konvici, ale nějak
Světa držela kabelku na prsou. V očích ještě čerstvé střihy z její kuchyně, ubrus, dorty, smích. A náhle rozpoznala její byt je pro Anetu jediné útočiště před sklepem její vlastní duše.
Jdeš ke mně… proč? otočila se Aneta. Na kontrolu?
Kvůli věci, řekla Světa. No možná i trochu na kontrolu.
***
Já Aneta ztěžka klesla na židli. Myslela jsem, že se pořád zlobíš.
V očích hvězdičky, ne smíchuslz.
Zlobím, přiznala Světa. Hodně. Už mám dost večírků v mém bytě. Včera dost.
Postaví tašku na roh stolu mezi nepořádek.
Ale taky tušila, že jí hlas selže, zpevnila se …jsem chtěla pochopit.
Aneta rozmazala slzou řasenku.
Co pochopit? zachraptěla.
Proč máš doma tohle mávla. A proč je celý domov u mě.
Aneta se zasmála bolestně.
Protože u tebe je to opravdové. U mě levné kulisy.
Nadechla se a slova vytryskla.
Já… tady se necítím doma, Světi. Od mámina pohřbu, rozepisování, hádky. Zdi jsou cizí. Jsem tu jak nájemník. Věci tu jsou, ale domov ne. Chápeš to?
Světa mlčela, ale uvnitř poznala pocit z prvních měsíců po mámě.
U tebe, pokračovala Aneta, …když přišla deka složená, hrnky čisté, Micka na parapetu. Ty chodíš a prostě víš, kde co máš. Ty víš, jak být pánem života.
Vzlykla.
Tam, u tebe, mi není poprvé STRAŠNĚ. A není mi samotné.
Světlana ucítila pod hrudníkem teplé rozlézající se cosi soucit, porozumění, poznání.
A já zavtipkovala Aneta, si naivně myslela, že tě ten cvrkot baví, když jsi tak skvělá ve všem pořádku.
Zaťala ruce.
Já fakt nevěděla, že můžeš být unavená. Mě zajímalo jen vlastní přežití Pardon.
Proto tichounce Světa …můj domov se mění na pokračování tvého domácího chaosu?
Aneta si zakryla obličej.
Bojím se být sama, Světi. Opravdu bojím. Večer, když tu zůstanu, v hlavě mi začne mámin hlas zase jsi to pokazila. Proto hraju muziku, zvu lidi, utíkám k tobě Protože u tebe jsem poprvé po letech zažila DOMOV.
Světa si sedla naproti. Naučené věty se rozpustily. Zůstala podstata.
Aneta, tiše, ale pevně. Je mi líto, že je ti tak úzko. Těší mě, že můj domov je tvé útočiště. Ale…
Položila dlaně, ať se netřasou.
Nechci být jediná matrace pro tvůj útěk.
Aneta sklopila oči. Světa vydechla.
Zkusme to jinak, navrhla.
***
Jinak jak? ptala se Aneta do kapesníku.
Třeba: ne každá oslava u Světy.
Světa mrkla na upatlaný hrnek, plný gauč, pytel v rohu.
Domov není jen zábava. Je to místo, kde se nestydíš sama před sebou.
Aneta se trpce pousmála.
Před sebou se stydím dávno, přiznala.
Začněme tedy opravovat tady, Světa vstala. Když budeš stěhovat každou družbu ke mně, tady zůstane prázdno a špína. Mě to unavuje.
Zkusme to takhle, vrhla pohled: Večírky na střídačku. Jednou u mě, jednou u tebe. Ale ne davy. Malé skupiny. A maximálně jednou za měsíc.
Jakože zvát holky do TADYTOHO? mávla Aneta rukou okolo.
Navrhuji: přestaňme používat můj domov jako jedinou slavící destinaci. Udělejme takovou i ze svého.
Mírněji se usmála.
A navrhuji začít malými věcmi. Ne hned lidmi. Nás dvě.
Aneta vykulila oči:
Jak?
Světa vyhrnula rukávy.
Teď společně vyhodíme odpadky, umyjeme hrnky, otřeme stůl a usmažíme lívance. Pro dvě. Bez holek, třpytek i věštění. Jen já a ty.
Lívance? hlesla Aneta, zableskl jí šibalský pohled. Dělám spíš vdolky.
Tak ať jsou vdolky, odpověděla Světa.
***
Začaly.
Hrozně nešikovně. Světa našla nový sáček, svázala starý a odnesla ke dveřím. Aneta studem sbírala hrnky z podlahy. Světa pustila vodu, vydrhla houbičku.
Také jsem neměla narozenou čistou pohovku, povídá. Naučila mamka, pak šéfová. Ty sis holt zvolila jinou cestu přežít.
Aneta mlčela, ale hrnky myla, jako by skládala státnice.
Kuchyní zavoněl olej. Aneta stočila lívance a v tu chvíli byla znovu tou holkou ze dvorku, co pořádala molo v županu. Teď místo županů hadry a brambory.
Sedly ke stolu, žvýkaly první horké vdolky s marmeládou, když dveře zazvonily.
Kdo zas? polekala se Aneta.
Světa koukla do kukátka a rozesmála se.
Naši, povídá.
Za dveřmi Tereza s batohem a taškou.
Šla jsem po vůni, přiznala. Psalas mi, mamko, neozývala ses. Tak jdu.
Aneta si prohrábla vlasy.
Pojď, Světa máme generálku na nový styl rodiny.
Tereza přehlédla byt, stůl, Anetu, mámu. V očích stín a smírné kývnutí.
Aha, řekla. Teď má třpytky i teta Aneta.
Cože? nechápala Aneta.
Podívej na lustr, zasmála se Tereza.
Všechny zvedly hlavu. Na světle se zachytila hvězdička něco, co přicestovalo na Anetině svetru.
Světa se rozesmála.
Tak vidíš, povídá. Teď má třpytky každá. Nejen já.
Hlavně ať jsou se souhlasem, mrkla Tereza.
Světa cítila, jak se v ní cosi rozevírá. Je pořád naštvaná, pořád se bojí nových holčičích večírků. Ale teď už má volbu. A Aneta taky.
Seděly ve třech v malé kuchyni, jedly vdolky ze stejné pánve a smály se, když měla Aneta mouku na tváři.
A v tom smíchu nebylo, že by někdo využíval cizí domov. Byla to první maličká, ale poctivá oslava. Bez královny cateringu a nejlepší hostitelky. Prostě Světa, Aneta a Tereza…
