Sláva ti, Pane Bože! Dočkala jsem se! babička těžce dýchala, ale v jejím obličeji zářila upřímná radost. Laskavě pohladila vnuka drsnými, starými dlaněmi po tváři, pak je složila na deku.
Babi, odpočiň si, prosil Jirka. Zítra máme celý den, všechno si povíme.
Ne, Jirko, pousmála se smutně babička. O jedno jsem Boha prosila abych se tě ještě dočkala. Už nepotřebuju nic jiného viděla jsem tě, mohla tě obejmout Teď si chvilku odpočinu a pak si popovídáme. Únavou přivřela oči. Maruško, dej klukovi něco k jídlu je po cestě přece.
Babička na tom nebyla dobře, věděla, že už jí moc času nezbývá. Jirka byl jediný blízký člověk, stejně jako ona jemu. Jeho rodiče zmizeli nenávratně, nejprve propadli zelené příšeře, o všechno přišli nejdříve drobnosti, pak nábytek, věci, nakonec i byt. Poslední obětovali sami sebe. Babička stihla včas zachránit jediného vnuka, dovedla ho do školy, přiměla ho udělat si řidičák na osobní i nákladní auto a vyprovodila ho na vojnu. A dnes ho přivítala doma. Tak si to ale nepřála, ale vybrat si nemohla.
Když Maruška dávná sousedka a babiččina přítelkyně hostila Jirku v kuchyni, přemýšlela babička se zavřenýma očima, jak vybrat ta správná slova, aby promluvila k Jirkovi nejen rozumem, ale i k srdci. Vzpomínky se jí už pletly, hladila kočku svou milovanou Micku, která se od babičky poslední dny ani nehnula, jako by tušila zlou věc. Nakonec zavolala:
Jirko, pojď ke mně. Když přisedl a chytil babičku za ruku, tiše začala: Chtěla jsem ti pochovat tvoje děti, Jirko, ale asi mi to už není souzeno. Zůstaneš sám. A samota je těžká. Pokud potkáš hodnou dívku, jen tak ji nepouštěj. Vybírej takovou, co obstojí i v těžkém životě lehký nikdy nebyl a ani nebude. Vyhýbej se marnotratnosti a hlavně, hlavně bacha na pití! Jeden podlehne a nešťastní jsou všichni kolem. Cest v životě je hodně, Jirko, vyber si správnou babička se odmlčela, buď sbírala síly, nebo se v mysli vrátila k Jirkovým rodičům. Nakonec pokračovala: Byt jsem na tebe přepsala budeš mít kde mladou ženu přivést. Na pohřeb jsem ti ušetřila, Maruška ti ukáže, kam jsem schovala. Zbytek jsem ti převedla na účet, na začátek ti to vystačí. O Micku se starej, nenech ji samotnou. Je chytrá, duši má vždyť jsi ji přinesl jako kotě To je asi vše. Běž si odpočinout, já taky zkusím Už jsem unavená.
Ráno už se babička neprobudila
Jirka se nechal přes známé najmout jako technik montující internetová vedení. V partě bylo šest lidí, tahali optiku, připojovali nové zákazníky. Do práce chodil sice unavený, ale spokojený plat nebyl špatný, práce ho těšila.
Doma na něj čekala Micka šedá kočka, kterou Jirka jako kotě našel na ulici zhruba před osmi lety. Po babiččině smrti byla Micka smutná, nejedla. Celé dny proseděla v babiččině starém křesle a nehýbala se, očima hypnotizovala dveře, jako by čekala, že se babička vrátí. Ale páníček už nikdy nepřišel.
Jirka se snažil Micku probudit k životu, dlouze si s ní povídal, když ji měl na klíně, vyprávěl jí o dni, lákal ji dobrotami. Ale až měsíc po babiččině smrti projevil Micka zájem.
Ten den Jirka dostal svou první výplatu. Kamarádi trvali na tom, že musí něco slavit bylo to nepsané pravidlo a odmítnout bylo považováno za nejvyšší lakomství. Pozval je do hospůdky, kde je bohatě pohostil i sebe. Domů dorazil pozdě, v rozjařené náladě. Do předsíně za ním přišla Micka. Nějak nemohl pohlédnout jí do očí velkých, zelených, všechno chápajících. Jirka klopil zrak, ale Micka trvala na tom, že pohledem najde jeho obličej. Nakonec, když si uvědomila jeho stav, zamňoukala smutně a schovala se pod gauč.
Micko, omlouval se Jirka. Nemohl jsem kamarádům odmítnout. Vždyť oni mi pomohli sehnat práci. A jsou to přece přátelé Ale v duchu se cítil, jako by se zpovídal ne kočce, ale babičce.
Druhý den ho Micka zase vítala u dveří a když zjistila, že s pánem je vše v pořádku, vděčně se mu otírala o nohy, objížděla ho ocáskem a hlasitě přístala. Najedla se s chutí, celý večer ho provázela po bytě a nakonec se mu přitulila u ramene do postele.
Všechno víš, šeptal Jirka a hladil Micku. Ale neměj strach, už jsem dospělý, zvládnu to. Dospělí nezvládnou jen jediné když pijí tu prokletou. Já se toho bojím víš, dědictví Práci asi stejně budu muset změnit tam se pije pořád. Taková parta vždycky se najde důvod: na zahřátí, z únavy, na svátek, dokonce i na den panáka. Páteční pití je samozřejmost. Už se na mě dívají skrz prsty. Ne, budu muset hledat něco jiného. Chtěl jsem být řidičem, rovnou dálkovým, ale řidičák na kamion nemám kdo by mi svěřil náklaďák?
V jedné pátek seděl Jirka v hospodě s partou. Oslavovali konec týdne. Jirka pil jako vždycky jen minerálku a smutně koukal na své rozdivočelé kamarády.
Obsluhovala je mladá, sympatická servírka. Rozjaření chlapi ji zvali k jejich stolu, jeden z nich, vedoucí směny, ji dokonce chytil za ruku, chtěl ji k sobě přitáhnout. Vylekaná dívka se snažila vymanit, ale marně. Vedoucí byl silný, navíc notně pod parou, neovládal se.
Pusť ji, zvedl se od stolu Jirka. U stolu ztichlo ozvat se na vedoucího bylo nepředstavitelné! Překvapený vedoucí povolil sevření, dívka se vymanila, ustoupila o pár kroků a upřeně sledovala Jirku.
Stomila hádku sám hostinský obrovitý kuchař v bílé zástěře s vyhrnutými rukávy. Když ho chlapi spatřili, chystali se rychle zmizet a házeli na Jirku zlověstné pohledy.
Nespěchej, chlapče, zastavil ho hostinský. Ať na vzduchu vystydnou, třeba je promluví rozum. Díval se na Jirku s dobrotivým úsměvem: A proč jsi s nimi? Nepiješ, viděl jsem tě co s nimi hledáš?
Je to parta pokrčil rameny Jirka. Pracujeme spolu, slavíme spolu.
Ale prosím tě, zabručel kuchař, představil se jako Michal. Jaké slavení? S takovými kamarády? Juli, dcero, uvař nám čajíček. Alespoň si na chvíli odpočinu.
Tvoje dcera? divil se Jirka, když Julie odešla k baru.
Ano, pomáhá mi po vyučování. Seděli spolu u stolku, vychutnávali si vynikající čaj z porcelánové konvice. Ale povím ti, chlapče, budeš muset změnit práci. Jinak tě tam zničí nebo stáhnou ke dnu. Máš aspoň nějaký řidičák?
Řidičák jsem si udělal už před vojnou a i na vojně jsem jezdil rok za volantem. Měl jsem sen být dálkovým, ale kdepak, takové místo mi nikdo nesvěří
To je jasné, že hned ne, přisvědčil Michal. Ale mám kamarády dálkaře, můžu je poprosit. Zatím pojď ke mně, pojedeš s mojí dodávkou, máme rozvozy i přes města, pomůžeš mi a pak, až si doděláš skupinu, zkusíme něco většího.
Jsem pro! usmál se Jirka. Michal mu byl čím dál tím sympatičtější velký, klidný a dobrosrdečný chlap, navíc otec takové dcery. Michal, když si všiml, že Jirkovi neuniklo, že Julie je jeho dcera, mrkl na dceru:
Běž, Julie, díky za pomoc. Jirka tě doprovodí. A usmál se při pohledu, jak se oběma mladým rozsvítily tváře štěstím.
***
O pět let později řídil Jiří kamion zasněženou cestou.
Do města, kde čekala manželka Julie, dcerka Maruška a rodinná kočka Micka, zbývalo asi třicet kilometrů. Na kraji vozovky uviděl muže v lehké, k zimě nevhodné bundě.
Zmrzne tady, pomyslel si Jirka a zastavil mu.
Vedoucí? poznal Jirka, jakmile si přisedl na sedadlo.
Muž se na něj podíval zakaleným, opilým pohledem:
Á, to jsi ty byl jsem vedoucí, ale to už není Z party nás zbylo málo. Jeden umrzl, druhý se utopil, oba kvůli pití. Ještě jeden se otrávil lihem, zbytek bída jako já, poflakujeme se. Vytáhl z kapsy lahvičku s odpornou tekutinou, napil se, zakroutil hlavou. To dáme, ne?
Jirka ho nechal vystoupit u centra města, s lítostí se za ním podíval. S úšklebkem si vzpomněl na jeho opilecké odhodlání
Když dorazil k domu, zadíval se na okna. V kuchyni svítila Julie, už na něj čeká. Možná dorazila Maruška za babičkou Maruškou, nebo se stavila sousedka ne, dcera už spí ve své dětské postýlce, nad kterou visí fotka babičky. Maruška si s ní vypráví všechny svoje malé starosti, novinky ze školky. Nevnímá, že babička neodpovídá hlavně, že má milé, chápající oči a úsměv. A už je tu Micka kouká do tmy z parapetu. Když zahlédla Jirku, vyskákala z okna, zvedla ocásek a zmizela už běží vítat pána ke dveřím.
Nejsem sám, babičko, zašeptal Jirka, usmíval se do oken. Všichni jsme doma, spolu, a ty jsi s námi. To je moje cesta.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
