Sklonil se k německému ovčákovi. Fenka na něj pohlédla pohledem plným rezignace a odvrátila hlavu. Doufat už dávno přestala. Až příliš dobře znala lidské povahy…
Na ulici jim říkali jednoduše psí tlupa. Ale muž, co žil v jednom z činžáků tady v pražských Nuslích, vždycky oponoval: Není to žádná banda. Prostě pět psů, kteří se drží pospolu, aby přežili.
Vůdcem byla stará ovčačka bylo očividné, že kdysi měla domov. Nejspíš ji bývalí majitelé opustili, když odjížděli, aniž by se ohlédli. Právě ona udržovala ostatní pohromadě, chránila je, vedla a nedovolila, aby se tato malá rodina toulavých psů rozpadla.
On je přikrmoval každý den. Ráno po cestě do práce, večer cestou zpět. pokaždé, kdykoliv se objevil, začalo se pět ocasů některé zatočené do kolečka, jiné svěšené nadšeně vrtět jako poháněné malými vrtulkami. V jejich očích bylo tolik radosti, že mu to svíralo srdce. Vyskakovali mu naproti, strkali mokré čumáky do jeho dlaní, olizovali ruce. V těch pohledech bylo všechno vděčnost, důvěra i naděje.
Na co může doufat pes, kterého někdo nechá napospas ulici? Přesto doufali. Věřili. Milovali. Proto nikdy nepřišel s prázdnýma rukama čekali na něj. A pokaždé ho skutečně vyhlíželi.
To ráno však k jeho nohám přiběhli jen čtyři. Smutně kňučeli a netrpělivě okukovali konec ulice. Hned mu bylo jasné, že se stalo něco zlého.
S tíhou na hrudi zavolal do práce a omluvil se, že dorazí později.
Na samém konci dlouhé ulice, v klidné části na okraji Prahy, našel pod keřem starou ovčandu. Srazilo ji auto. Tam bývá ostrá zatáčka, a málokdo tam zpomalí. Tentokrát prostě neměla štěstí.
Čtveřice pejsků nešťastně vyla a upírala na něj oddané pohledy pro ně byl jediným člověkem, kterému kdy věřili.
Sklonil se k ovčačce. Z jejích očí tekly slzy. Pohlédla na něj zlomeně a odvrátila tvář. Doufat ji dávno naučili zapomenout. Lidi znala až příliš. Jediné, co ji trápilo, byli ti čtyři, které měla na starost.
To je toho Bolí to hodně? zeptal se tiše a znovu sáhl po telefonu.
Domluvil si v práci volno, přijel autem a opatrně fenku přenesl na zadní sedadlo. Čtyři její psí kamarádky pobíhaly kolem auta a snažily se ho obejmout, jako by děkovaly.
Na veterině si pan doktor pan Záruba psa prohlédl a povzdechl:
Nejlepší by bylo utratit ji. Je moc zlomenin, šance na přežití malá, léčba drahá
Ale šance pořád je? skočil mu do řeči muž.
Šance tu vždycky nějaká je, uznal doktor. Ale bude trpět. Má to smysl?
Má, odpověděl pevně. Pro mě má, a pro ni tedy také. A navíc… čekají ji čtyři psi. Jak bych se jim pak mohl podívat do očí?
Doktor si ho chvíli pozorně měřil, pak kývl.
Tak začneme.
Po týdnu si ovčačku vyzvedl z ordinace. Celou tu dobu čtveřice vytrvale čekala před jeho domem na Vinohradech. Jejich radostné štěkání při shledání bylo tak hlučné, že se i ovčačka pokusila radostí oblízat své kamarádky.
Odnesl ji domů a pak vyšel za ostatními, aby jim seriózně vysvětlil, že domov znamená zodpovědnost. Že teď musí žít jinak, než byli zvyklí na ulici.
Seděli před ním v řadě a trpělivě naslouchali. Najednou se zastavil, podíval se na ně a usmál se:
Tak co? Na co čekáte? Pojďte dál.
A otevřel dokořán vrata.
Ovčanda se uzdravovala překvapivě rychle. Pořád se chtěla zvednout a běžet za ostatními. Dával si však dobrý pozor, aby to nepřeháněla. Když byly kosti srostlé a mohla znovu jistě stát, navlékl jí na krk speciální obojek pozlacený, s malým zvonečkem.
Teď vstává do práce dřív. Vede po dlouhé prázdné ulici na vodítkách pět psů čtyři malé, směšné s ocásky zatočenými do kroužků, a jednu velkou starou ovčačku v zlatavém obojku se zvonečkem.
A měli jste vidět, jak se teď rozhlížejí kolem sebe! Teď mají domov. A ona svůj obojek. Vede je pyšně s hlavou vztyčenou.
Tomu nemůžete rozumět nikdy jste neměli na krku zvoneček. Ale každý pes pozná, že tímto způsobem chodí jen ten, koho si ostatní opravdu váží.
Tak chodili muž, který jednou neprošel jen tak kolem, a pět psů, co se nevzdali naděje a lásky, přestože sami zažili lidskou zradu.
Jdou a radují se. Z čeho přesně, kdo ví. Snad z toho, že jsou spolu. Možná ze slunečného dne. Snad jen proto, že v tomhle světě ještě zůstala láska.
A když jim pohlédnete do očí, pochopíte: dokud je na světě takový pohled, není ještě všechno ztraceno.
