Naklonil se k ovčandě. Ta se na něj zadívala pohledem tak odevzdaným, až mu ztěžklo srdce, a pak odvrátila hlavu. Doufat přestala už dávno. Lidi poznala, až to bolelo
Na ulici je znali všichni jen jako psí partu. Jeden člověk, co bydlel v paneláku na rohu, je ale vždycky napravoval: To není žádná banda. To je pět psů, kteří prostě drží spolu, protože jinak by nepřežili.
Hlavní z nich byla stará ovčanda kdysi určitě domácí. Zřejmě ji majitelé odložili, když se stěhovali, a už se ani neotočili. Právě ona držela ostatní, nedovolila, aby se tahle malá uličnická rodinka rozpadla. Hlídala, starala se, ukazovala směr.
On jim nosil jídlo každý den. Ráno při cestě do práce, večer zas cestou domů. A pokaždé, jak se objevil, pět psích ocásků jeden stočený do kolečka, druhý ležící líně začalo freneticky mávat, že by člověk řekl, že se vznesou. Ta radost v jejich pohledech to vám roztrhlo duši. Skákali mu na záda, cpali mu mokrý čumáky do dlaní, olizovali mu ruce. V těch očích bylo všechno vděk, důvěra a zbytek naděje.
Na co vlastně může doufat pes, kterého jednou někdo nechal chcípnout na ulici? A přesto doufali. Věřili. Milovali. Proto nikdy nepřišel s prázdnou čekali ho. A vždycky dočkali.
Jenže toho rána k jeho nohám doběhli jen čtyři. Kňučeli a co chvíli se úzkostně otáčeli směrem k druhému konci ulice. Bylo mu hned jasné je průšvih.
Se smutným povzdechem zavolal do práce a oznámil, že dorazí později.
Na konci dlouhé ulice, v sídlišti na okraji Prahy, pod keři ležela stará ovčanda. Srazilo ji auto. Byl tam zákeřný roh, kde si řidiči často pletli brzdu s plynem. Tentokrát ovčanda neměla štěstí.
Čtyři psí kamarádky vyly žalostně, dívaly se mu do očí on byl ten jediný, komu věřily.
Znovu se k ovčandě sklonil. V očích slzy. Pohled bez naděje. Odvrátila tvář. Lidi ty už dávno prokoukla. Zajímalo ji jen jediné: co bude s těmi čtyřmi, za které nesla odpovědnost?
Tak co Bolí? zašeptal tiše a sáhl po mobilu.
Dohodl si volno, přistavil auto a co nejopatrněji ovčandu naložil na zadní sedadlo. Čtyři její parťačky vyskakovaly kolem, třely se o jeho ruce. Snad chtěly poděkovat.
Na veterině pan doktor zakroutil hlavou:
Měla by být uspaná. Má to polámaný jako stavebnici a účet za léčbu je vyšší než nový ojetý škodovky Šance na přežití taky nic moc.
Ale aspoň nějaká šance tady je? skočil mu do řeči muž.
No, to víte, že šance tu je vždycky, povzdechl doktor. Jen to bude dost bolestivý. Má to cenu?
Má. Pro mě určitě. Pro ni pak taky. Navíc ty čtyři na ni čekají. Jak se jim pak podívám do očí?
Doktor pokrčil rameny, chvíli si muže prohlížel a pak kývl.
Tak jo. Jdeme do toho.
Za týden si ovčandu vyzvedával z kliniky. Celou tu dobu čtyři psice tábořily před jeho domem. Jejich jásot při shledání by probudil i sousedovic dědečka. I ovčanda se konečně rozpohybovala, pokusila se olíznout své kamarádky.
Odnesl ji domů a pak šel přednést slavnostní řeč ostatním. Vysvětloval, že domov je odpovědnost. Že spousta psích radostí z ulice tady skončila.
Všechny seděly, nastražené uši, vážné tváře. Nakonec se usmál a rozhodil ruce:
Tak co? Na co čekáte? Mazejte dovnitř.
A otevřel vrata dokořán.
Ovčandě se zotavení dařilo nečekaně rychle. Pořád se snažila vstát a jít za svými kamarádkami, on byl však neúprosný, aby to nepřeháněla. Když jí srostly kosti a zase stála pevně na všech čtyřech, navlékl jí nový obojek zlatý, s malinkým rolničkou.
Teď vstává dřív a pyšně kráčí dlouhou ulicí, na vodítkách pět psů: čtyři malé poplety, ocásky do spirály, a jednu velkou starou ovčandu se zlatým obojkem a zvonkem.
Měli jste vidět, jak se rozhlížejí kolem! Teď mají domov. A ona má svůj obojek. Kráčí hrdě vpřed, hlavu vzhůru.
No, věřte nebo ne, to prostě člověk nepochopí, pokud nikdy neměl obojek se zvonečkem. Každému správnému psovi je to jasné: takhle chodí jen ten, koho ostatní uznávají.
A tak jdou dál jeden člověk, který se nezastavil jen u pozdravu, a pět psů, kteří nikdy nezapomněli doufat a milovat, i když je lidi zradili.
A radují se. Z čeho? Těžko říct. Možná ze společnosti. Možná z jarního slunce. Nebo prostě z toho, že v tomhle světě pořád zbývá místo pro lásku.
Když jim kouknete do očí, jedno je jasné: dokud jsou takové oči, ještě není nic ztraceno.
