Hele, musím ti povyprávět, co se nám to zase stalo v naší ušlechtilé rodině. To bys nevěřila! Je to na nervy.
Tímhle to končí! vydechla teta Lída tak, že až Pavlovi, jejímu muži, zatrnulo. A to si zrovna utírala slzy sněhobílým kapesníkem taková ta klasická česká scéna, co znáš z babiččiných pohádek.
Lído, co se děje? Že by ty tvoje kapky?
Ale nech toho, Pavle, s těma kapkama si to nech! Ty to snad nevidíš?! To je ostuda! Naše čest v tahu! Všichni se nám budou smát! Podívej se na ni! Vůbec se nestydí!
A schválně hádej, co dělal náš rodinný poklad, jediná dědička rodu Procházkových. Kdepak aby si sypala popel na hlavu nebo ronila krokodýlí slzy do polívky. To vůbec ne čerstvě dospělá Eliška měla nohy nahozené na zábradlí verandy, chroupala třešně z obrovské mísy, co před ní stála, a šťouchala pecky do živého plotu, jako by byla někde na chalupě u babičky. Taková typická česká pohodička.
Eliško, okamžitě toho nech! Máme si o čem promluvit a ne… no, tohle!
Teta Lída se jen zhluboka nadechla, zamávala rukama a šla si radši kápnout ty svý kapky, na které si tak potrpí.
Elí, ty to myslíš vážně? ptal se Pavel, s očima plnýma naděje, protože fakt chtěl, aby to byl jen žert.
Jasně že jo, tati. Prosím tě, řekni mamce, že z Maxe manžela nebude. Nemá smysl doufat. Ta svatba prostě nebude!
Ty jí tím lámeš srdce!
Nehroť to, tati.
Ještě to zvaž, Eli.
Není co řešit. Dnes jsme si to vyříkali, už jsem mu řekla, co a jak. Ať to mamka slyší ještě jednou Svatba. Nebude.
Ach jo…
Z obýváku se rozlehlo tklivé vzlykání, takže Pavel spěchal zalít ženu sklenicí vody, zatímco Eliška si hodila do pusy další třešničku. Fakt nevinný zločin. Ale v Praze už byl prostě hotovo.
Ježíši, co teď řeknu všem? Restaurace domluvená, pozvánky rozeslaný!
Mami, to jsi si zařídila sama. Já jsem ti o žádný pozvánky neprosila.
To je krutý, holka. Já to myslela dobře.
Jo jo, víme. Ale dopadlo to jako vždycky. Mám svoje plány, mami. To ti laškuje s nervama, co?
Eliško! Lída se rozplakala tak, že šla zase utírat slzy, zatímco Eli dojedla zbytek třešní, uklidila šálky se studeným čajem do kuchyně a protože je holka šikovná, ani jednu nerozbila.
Když zmizela, teta Lída obrátila oči v sloup a prohodila k Pavlovi:
Všechno po tvojí matce! I ten tón v hlase má stejný! Pane Bože, čím jsem si to zasloužila?!
No a teď pozor babička, slavná Regina, byla v mládí baletka ve Státní opeře. Teta Lída nikdy nemohla překousnout, že po svatbě se musí s takovou osobností snášet. Regina byla prostě svůj člověk a s novými přírůstky v rodině se rozhodně nemaže.
Vzpomínáš na to: Lído, zlatíčko, co je to za vůni? Nechceš zkusit příště jen kápnout, a ne obrátit na sebe celý flakón? To byl přesně její styl. Lída se vždycky urazila jak malá, chodila naštvaná a pak si stěžovala Pavlovi, že cítí, jak ji tchyně podezírá, že jí chce narušit domácnost.
Pavel se jenom chápavě usmíval: Lído, mamka je taková na všechny. To je její styl.
Ale Lída to odmítala tolerovat pokud se Regina nezmění, bude prý zlá jako čert a ať ji nikdo neoslovuje zlatíčko!
Jasně že Regina nic neměnila. Dokázala si rýpnout, až domácí pohoda stála na vlásku. Pavel se dokonce přestal s mamkou pravidelně vídat, dokud jednoho dne v Národním divadle Lídu někdo (na její vkus dost pochybně) pochválil, že z ní je pravá dáma a že je kopie Reginy! To sice snášela těžko, ale pochvala byla silnější než averze.
S tchyní pak udržovala rozestup. Ale když se narodila Eliška, všechny staré křivdy zapomněla a Regina si vnučku zamilovala víc, než by kdo čekal.
U nás byli skoro všichni v rodině nějak spojení s uměním, až na tetu Lídu ta vedla zubařskou ordinaci. Eliška vyrostla mezi tátou, který ji rozmazloval jak mohl, a máma naopak chtěla, ať si vede svůj život lépe, než ona sama.
Lída nikdy moc nemluvila o své minulosti. Pavel sice věděl, že má něco za sebou, ale štourat do toho nechtěl. Byla za to ráda, protože minulost to byla temnota, kterou nehodlala znovu otevírat. Jediné, co jí zůstalo, byl malý medailon s fotkou kudrnatého kluka. Ani ho neotevírala. Nemohla. Syn Pavlík ten zahynul, když babička (Lídina matka) odešla na chvíli pro mléko a v tom horku nechala otevřená okna Těžko o tom vůbec mluvit.
Lída to málem nepřežila, skoro přestala jíst, spát, existovat. Její tehdejší manžel byl zrovna někde na expedici a přijít se ani nerozloučil. Rozvod byl rychlý, soužití už dávno povadlo a dítě to už jen zpečetilo.
Sbalila si kufřík a Prahu navždy opustila. Žila střízlivě, s hlavou sklopenou, a léta si myslela, že žádná radost už nepřijde.
A pak se objevil Pavel. Zuby nateklé, oči žadonily o pomoc:
Jak dlouho to máte?
Bolí už týden.
No to je krásná práce! Vy už jste přece dospělý! Fakt nemůžete přijít dřív?
Máte pravdu. Neumím si pomoct ale přitom se na ni usmíval a Lída po letech poprvé zčervenala.
Ten jeho úsměv ji odzbrojil popletla si dokonce nástroje! Nikdy dřív se jí to nestalo. Po pár návštěvách k ní Pavel začal chodit po práci a rozuměli si, i když mlčeli.
Nakonec jí Pavel navrhl manželství. Lída mu tvrdila, že mu štěstí nejspíš nepřinese, protože už nechce děti.
Proč?
Až to budeš chtít vědět, řeknu ti. Ale počítej s tím, že možná změníš názor Tak si to rozmysli a klidně se poraď s maminkou slyšela jsem, že ji máš rád.
Jenže Pavel nebyl typ, co by běžel za radou. Spíš šel rovnou za mamkou. A Regina mohla být slavná baletka, ale po lidech rady nežebrá. Když jí Pavel řekl všechno od A do Z, ztichla a pak se ho prostě zeptala:
Miluješ ji?
Jo.
Tak pak je všechno jasné. Láska je poklad, kterého si musíš vážit. Kolik stojí na tom nezáleží, je vždycky vzácný. Je těžký, ale zvládneš to.
A tím bylo vymalováno. Lída už patřila do rodiny Procházkových. Regina jí předala šperkovnici s rodinnými poklady a pořád dokola opakovala: Pozor, v Praze se v diamantech na trh nechodí! Pokud nejsi na Smíchovském tržišti, tam to platí, aby babky záviděly!
Díky Regině se Lída naučila znovu smát. Když zjistila, že čeká dítě, první komu se svěřila, byla tchyně. Regina vše zařídila porodnici i doktorku Sofie, nejlepší v oboru.
Lído, bude to dobrý. Nejsem žádná hloupá babča, vím, že máš strach, ale zvládneme to. Vždycky tě podržím!
A tak přišla na svět Eliška Procházková zdravá, divoká, krásná holka, kterou babička přijala na porodním sále s výkřikem: To je hotový umělecký dílo! Dobrá práce, Lído!
Regina pak chodila do bytu na pražské Letné, svlékla kožich, vzala lavor, prala v mýdle a šťastně ňuňala malou Elišku:
Moje zlatíčko, ať jsi zdravá jak řípa!
Z hádek a neshod nakonec nic nezbylo. Lída se konečně cítila, že má opravdový domov. I když na Pavlíka (svého prvního syna) nikdy nezapomněla, do svého rodného města se vracela už jen dvakrát za rok, pouze s Pavlem, vždy jen na otočku a jen do malého hotýlku na kraji. Do vlastního bytu, nebo ke své matce, chodit prostě nemohla.
Až když Eliška oslavila desátiny, přišel dopis od Lídiny mamky. Co přesně stálo v tom dopise, věděla jen Regina… Jezdi za ní. Odpustit asi nedokážeš, ale tvoje máma tě potřebuje a na duši klid budeš potřebovat spíš ty, radila jí.
Lída nakonec odjela a stihla se s matkou rozloučit doslova na poslední chvíli. Po návratu Regina Lídu jen objala a kývla: Dobře jsi to zvládla.
Jenže namísto klidu Lídě něco hlodalo v duši a strach, iracionální a tíživý, kazil atmosféru v celé rodině.
Moc Elišku hlídáš, Lído, povídal Pavel. Je už velká, potřebuje svoje kamarády. Dej jí trochu svobody.
Lída vybuchla jako petarda: Ty to nechápeš! Kdyby se jí něco stalo, nepřežila bych to! Další ztrátu už bych nedala…
A Pavel jen zoufale rozhodil rukama. Ale naštěstí zasáhla babička Regina a řekla stručně: Dej Elišku do tancování. Ale pořádného, společenského. Neřeš kroužky, denně brousí po repetech, nakonec potřebuje odvázat.
Tak Eliška začala chodit do taneční školy. A tam potkala trochu nemotorného Maxe, kterého přihlásila jeho babička. Zezačátku na ně trenéři moc nesázeli, spíš aby zaplnili taneční páry, jenže za pár let už byla Eliška s Maxem hvězdou soutěží ve společenských tancích.
Max z dětské nebrouka vyrostl do pořádného kluka a všichni říkali, že jsou dokonalý pár. Eliška ale byla svá a okatě nikdy neřekla, jak to vlastně mezi ní a Maxem doopravdy je.
No jo, a teď hádej, jaký měla její máma plán! Po maturitě kdy Eliška konečně povídá, že chce na medicínu Lída přišla s klasikou: Mysleli jsme, že máš jiné plány.
Já? Jaké? To si něco povídala s Maxem, nebo co?
No, tři měsíce do svatby, zlato! Podzimní svatba v Praze je přece nádherná! Budeš nevěsta jako z filmu.
Svatba?! A kdo si to vezme Maxe?
No, přece ty, Eli! Jste skvělý pár. Konečně nejen na parketu, ale i v životě!
A mně se ptát nemusíš, viď?
Vždyť je to jasné, vždycky jsme to tak chtěli
Eliška naštvaně popadla tašku, práskla dveřmi a šla k babičce na Letnou. Lída skoro omdlela, že ji dcerka opustila, nebrala telefony a i to, že Eliška v pohodě složila přijímačky, zjistila až od Pavla.
Pavel na ni jednou konečně zvedl hlas: Lído, seber se, jsi máma! Srovnej si to a běž za holkou!
Já nevím, jak dál…, vyhrkla Lída, už trošku zlomeně.
Nakonec ji Pavel naložil do auta a odvezl na Letnou za Eliškou.
A vím jen, že se pak doma dlouho objímaly a obě brečely. Pak už byly zase smířené a bylo jasné, že najednou doma dýchá jiný vzduch.
Jenže osud není nikdy nudný. Takže když Eliška vystudovala medicínu a jednou na oddělení při večerním směně volají: Doktorko Procházková, akutní apendicitida!
Sakra. No, jdu na to.
A na sále: Ty?!
Jo, já, vykulí se Max, bolí ho jak hrom.
Budeš mi věřit?
Tobě? Víc než komukoliv.
A tak po třech letech Eliška cupitá po chodníčku před rodinným domem a má na ruce malého Pavlíka.
Ukáž babičce, jak běháš! Mami, chyť ho!
Malý Pavlík piští nadšením, letí k babičce, která už má připravenou náruč.
Ty můj pokladu! To je radost tě vidět!
Mami, kde je babi?
No jasně, ta je na Slovensku, prý má novýho přítele malíře, nebo sochaře, kdo ví… sama ti to jednou povypráví. A Max?
Par-táka v autě převáží auto.
Paráda, maso už je skoro hotové, taťka vytahuje štrůdl z trouby. Tak umýt ruce a hurá ke stolu! Pavlíka si vezmu a uspím, nebojte!
Jistě, já tě znám! Zase mu budeš zpívat.
No a co? směje se Lída a pusinkuje vnoučka.
To je boží, mami!
