Seznámila jsem se se svou „kamarádkou“ na kurzu, který jsem absolvovala, abych mohla podat přihlášku na prestižní pracovní místo v Praze. Přiznávám, že mi část výkladu dělala potíže a ona mi hodně pomáhala. Po skončení kurzu jsme zůstaly v kontaktu – ona stále žila z financí rodičů, zatímco já byla vdaná a nemohla jsem na pomoc rodiny spoléhat. Hledala jsem práci a byla jsem vděčná, že mě kamarád doporučil, ale celý proces byl zdlouhavý. Vídaly jsme se málo, často schůzky rušila s tím, že je pozdě. Když nás vyzvali k podání přihlášek a k přijímacím zkouškám, už jsem byla bez práce a šetřila na lékařské zákroky, zatímco jí rodiče platili vše. Ona přijímačky zvládla na poprvé, já po dalších dvou pokusech neuspěla – když jsem ji žádala o pomoc, byla pořád zaneprázdněná, pak přes zimu zcela zmizela. Novou práci jsem našla až v půlce února a byla jsem na dně. Ozvala se až koncem února s návrhem na schůzku – přestože jsem váhala, protože mě bolelo, že jsem do elitní práce nebyla přijatá, nakonec jsem souhlasila a vyprosila si volno. Napsala jsem jí v pátek večer, ale neodpověděla – stejně tak v sobotu, schůzka neproběhla, já měla jen problémy v práci a ona mi napsala v pondělí, že měla „rodinné potíže“. Byla jsem naštvaná a tři měsíce jí neodepisovala. Po operaci se mi náhodou ozvala, byla jsem citlivá, ale stejně jsme spolu mluvily. Řekla mi: „Kdyžtak si odpočiň a zavolám pak, abych zjistila, jak ti je.“ Už se nikdy neozvala. Po dalších dvou měsících se znovu chtěla sejít, ale mohla jen ve všední dny, kdy jsem odpoledne studovala, a schůzku jsem předem odvolala. Začala se ptát na mou rodinu a pořád narážela na rozvod rodičů, až jsem ji začala ignorovat, krátce odpovídala nebo i lhala a postupně ji odstranila ze sociálních sítí. V březnu mi ještě napsala, ale nereagovala jsem. Den po narozeninách mi volala, aby mi vytkla chování – tvrdila, že mi vždy pomáhala a nerozumí, proč jsem to udělala. Odpověděla jsem, že na sebe nikdy nemám čas, i když si s někým jiným najdu chvíli na fotku. Řekla jsem jí: „Buď s jinými lidmi.“ Nakonec mi oznámila, že chtěla jen pomoct a už mě nebude kontaktovat. Upřímně, dost mě to ranilo – najednou mám pocit, že už nemůžu nikomu věřit. Chtěla, abych byla v pohodě, ale ne lépe než ona; nikdy jsem jí upřímně nezajímala, i když jsem se jí věnovala a byla k ní pozorná. Občas mám pocit, že jsem ji přitahovala, protože zesměšňovala mého partnera, chtěla s ním „chodit ven“ nebo komentovala fotky jiných holek. Byla jsem s ní upřímná a myslím, že to byla chyba. Bolí mě, že jí na mně nezáleželo – chtěla mě jen držet u sebe. Myslela jsem si, že naše přátelství je opravdové a máme toho hodně společného, ale nebylo to tak. Už neumím jen tak důvěřovat, chtěla bych mít víc přátel, ale je to těžké.

Seznámil jsem se se svou kamarádkou během kurzu, který jsem navštěvoval jako přípravu na přijímací řízení do prestižního zaměstnání v Praze. Musím přiznat, že jsem měl s některými částmi učiva problémy a ona mi s nimi ochotně pomáhala. Čas plynul, kurz jsme úspěšně dokončili a zůstali jsme v kontaktu. Ona byla stále finančně závislá na rodičích, zatímco já byl ženatý a nemohl jsem se spoléhat na jejich podporu.

Hledal jsem práci a štěstí mi přálo kamarád mě doporučil ve firmě. Celý tenhle proces se ale táhl. Párkrát jsme se viděli, ale ona často rušila s tím, že už je pozdě večer. Já měl taky nabitý program, ale udržovali jsme kontakt, dokud nás nepozvali k podání žádostí a na první kolo pohovorů. V té době jsem už nepracoval a šetřil jsem peníze na některé lékařské zákroky. Ona se nemusela o peníze starat, protože jí rodiče platili vše.

U pohovorů ji vzali hned na poprvé, mě ne. Zkusil jsem to ještě dvakrát a ani tehdy jsem neuspěl. Požádal jsem ji, aby mi pomohla s učením, ale vždy říkala, že nemá čas. Pak zmizela na prosinec i leden. Já dál hledal práci, ale až do půlky února se mi nic nedařilo bylo to hodně náročné období. Když jsem konečně nastoupil, makal jsem přes týden i o víkendech.

Koncem února se mi ozvala a říkala, že by se mnou chtěla v březnu někam zajít. Vážně jsem váhal asi jsem už nestál o to vídat někoho z toho prostředí, protože mě stále bolelo, že mě na tu práci nevzali ale souhlasil jsem, protože ona pro mě byla důležitá osoba. Měli jsme se vidět v sobotu, musel jsem si domluvit volno v práci. V pátek večer jsem jí psal, ale neodpověděla. Neozvala se ani v sobotu. Nesešli jsme se. Měl jsem pak oplétačky s vedoucím kvůli zrušené směně a kamarádka se mi ozvala až v pondělí na WhatsApp, že měla rodinné problémy.

Byl jsem zklamaný a několik měsíců jsem jí neodepisoval. Pak jsem byl na operaci a náhodou mi zavolala. Řekl jsem jí, že jsem po zákroku, cítím se citlivě, ale i tak jsme spolu chvíli mluvili. Ona řekla:
Klidně si odpočiň a pak ti zavolám, abych věděla, jak ti je.
Už se ale nikdy neozvala.

O dva měsíce později navrhla setkání, ale jen přes týden. V té době jsem už odpoledne studoval a nemohl jsem si dovolit chybět ve škole, když mě to stálo tolik peněz. I tak jsem nejdřív nejistě souhlasil, nakonec jsem to ale zrušil.

Začala mi často volat, ptala se, jak se mám, ale měl jsem pocit, že si ze mě dělá legraci. Vyptávala se na moji rodinu a pořád narážela, jestli už jsou moji rodiče rozvedení. Ve skutečnosti je to její problém, že její rodiče rozvedení jsou, ne můj. Tyhle poznámky jsem začal vnímat a omezoval jsem kontakt odpovídal jsem stručně nebo jí někdy i něco zalhal.

Postupně jsem ji mazal ze sociálních sítí, až jsem ji na jaře následujícího roku odstranil poslední možnost, jak mě kontaktovat. Napsala mi, ale já ji ignoroval. Druhý den po mých narozeninách mi volala, požadovala vysvětlení a řekla, že mi vždycky chtěla pomáhat a nechápe, proč jsem se k ní tak zachoval. Řekl jsem jí, že nemám čas ani sám pro sebe, ale stejně zvládnu sdílet fotky s jinými lidmi. Řekl jsem jí:
Najdi si jiné kamarády.
Nakonec mi řekla, že mi chtěla jen pomoct a že už se mnou nebude ve spojení. Upřímně to mě dost zasáhlo. Od té doby mám pocit, že už nedokážu nikomu tak snadno věřit. Chtěla pro mě vždycky to nejlepší, ale ne víc, než má ona sama. Nikdy jí na mně vlastně opravdu nezáleželo, na rozdíl ode mě, já jí věnoval pozornost i drobné laskavosti.

Někdy si říkám, jestli jsem pro ni nebyl spíš objekt zájmu dělala si legraci z mého partnera, chtěla ho zvát ven, komentovala fotky jiných holek. Byl jsem k ní upřímný a otevřený, myslím, že to byla moje chyba. Bolí mě to, protože jí na mně očividně nezáleželo: chtěla mě mít jen po ruce. Opravdu jsem věřil, že máme opravdové přátelství a že máme hodně společného. Ale tak to nebylo. Teď už je pro mě mnohem těžší věřit lidem. Přál bych si mít víc přátel, ale není to vůbec jednoduché.