Mám přátele, které bych nazvala spořivými. Šetří skoro na všem na jídle, na oblečení. Nejsou chudí, patří spíš k těm dobře situovaným. Peněz mají vždycky dost, takže by si mohli dopřát ledacos.
K nim zavítám většinou jen při nějaké příležitosti. Jindy si prostě zavoláme. Před měsícem mě pozvali na oslavu narozenin. Šla jsem, ale domů jsem přišla hladová.
V den oslavy jsem si ráno zabalila dříve koupený dárek a vyrazila do práce. Ve čtyři mi kamarádi zavolali, že večer pořádají menší oslavu. Proto jsem k obědu měla jen kávu a dvě sušenky. Nejedla jsem, protože jsem byla pozvaná na oslavu a počítala jsem, že se najím tam.
Dorazila jsem k nim dokonce o něco dřív, než jsme byli domluveni. Předala jsem dárek, popřála hodně štěstí a zdraví, a v žertu přiznala, že mám hlad jako vlk, protože jsem se těšila na jejich pohoštění. Kámoš na to se smíchem odvětil, že už je všechno připravené.
Bylo nás tam šest plus domácí. Vešli jsme do obýváku a já si hned všimla, že tam není žádný jídelní stůl, jen malá pohovka. Brzy mi došlo, že se rozhodli uspořádat něco jako studený bufet. Normální jídlo u stolu po celém dni v práci by bylo příjemnější, ale co už. Jeden známý nachystal malý kulatý stolek s jídlem. A v tu chvíli jsem zalitovala, že jsem po obědě snědla jen ty dvě sušenky.
Na stole bylo několik malých talířků počítala jsem i jednotlivé plátky, nestydím se za to. Na každém osm plátků: osm koleček uzeného (které mi moc chutná), osm plátků masa, osm plátků sýra. Rajčata a okurka také rozkrájené přesně na osm dílků. Všechno tenounké, ale hezky naaranžované. Byly tam i dvě mini misky se salátem. Ovoce opět přesně na osm porcí. Celé to “bohatství” korunovala jediná láhev vína. Jíst a pít, milí hosté.
Žvýkala jsem jeden plátek uzeniny se sýrem a měla jsem pořád hlad. Ani jsem neměla chuť pít, bála jsem se, že mi bez většího jídla jen vyhládne ještě víc. Kamarád mi povídá: Přinesu něco teplého. Pomyslela jsem si: Hurá, aspoň něco teplého třeba bude. Paní domu přinesla hlavní chod.
Na talířku hrst smažených brambor a jeden malý kuřecí stehýnek. Opravdu jenom po jednom pro každého! Musela jsem se tomu v duchu zasmát. Aspoň dort byl v normální velikosti, to potěšilo. Jinak jsme si to vlastně docela užili, ale domů jsem přišla po hodině a půl pořádně vyhladovělá.
Cestou jsem se stavila v obchodě, koupila si něco k jídlu a doma si dala pořádnou večeři. Mí šetrní přátelé tak ušetřili na hostech.
Nakonec si říkám: proč vlastně zvát lidi na oslavu narozenin, když je nechcete nebo nemůžete hostit tak, aby se cítili opravdu vítaní? Pravé přátelství není jen o pozvánce nebo dárku, ale i o tom, sdílet pohostinnost a radost společně. V tom je ta největší hodnota, kterou bychom měli ve vztazích hledat.
