Bývalý manžel
Maruško! ozval se za mnou do morku kostí známý mužský hlas.
Až jsem se polekám, vtáhla jsem krk mezi ramena a chtěl jsem prostě rychleji dojít po chodníku, jen abych ho nemusela potkat.
Maruško, no tak počkej! Vždyť jsi to ty, na sto procent!
Zrychlila jsem krok, ale mužská ruka mě, sice nijak hrubě, ale pevně chytila za rameno.
Maruško, co je s tebou, ty neslyšíš? To jsem já, Luboš.
Musela jsem sebrat všechnu odvahu, prudce jsem se otočila a užasle zašeptala:
Pane bože, Luboši já jsem myslela, že se mi to jen zdá Jak je tohle možné?
Co jako není možné? Luboš se na mě usmíval stejně rozzářeně jako za mlada. Copak nemám právo vrátit se do svého rodného města?
Odkud ses vrátil? pořád jsem nechápala. Vždyť jsi Teď jsem se na okamžik zarazila a pak tiše dodala: Mně říkali, že jsi zemřel.
Zemřel? Lubošovi sklouzly koutky úst dolů překvapením. Já?
No ano. Půl roku po našem rozvodu, když jsi odjel do Brna, mi tvůj kamarád Milan řekl, že ses tam upil a našli tě mrtvého pod plotem.
Kdo ti tohle řekl?
Milan. Nejlepší kamarád. Od té doby, co jsi odjel, mě začal uhánět, pořád se kolem mě motat. Ale já ho rychle poslala k šípku. A pak mi řekl, že jsi umřel.
Ten darebák, zasmál se Luboš. Takže při loučení kecal asi i mně.
Jak jako kecal?
Říkal mi, že když jsem prý opustil Marušku, on ji ochotně utěší. Snad to měl být vtip, ale od té doby mi nikdy nezavolal a ani mi nezvedl telefon, přitom jsem mu posílal i dopis s číslem na byt, kde jsem ze začátku bydlel. Tenkrát ještě nebyly žádné SMSky, žádný Facebook, jen městský telefon a dopisy. Teď vlastně ani nevím, kde je nebo jak se mu daří.
Ten už není, pokrčila jsem rameny. Zemřel. Pohřbili jsme ho před pěti lety.
To to letí Luboš zvážněl. Kolik mohl ještě žít No jo. A znova se usmál. Po tolika letech jsi pořád krásná.
Ale prosím tě, rozesmála jsem se a mávla rukou. Kdepak, já jsem obyčejná ženská.
Doslechl jsem se, že jsi podruhé vdaná. Luboš se na mě díval tak, že jsem skoro nevěděla, kam s očima. A že máš dvě děti, prý?
To sedí, přikývla jsem. Obě už dospělé, každé má vlastní rodinu, já jsem teď už taky babička. Dvakrát.
Ty jo! A jak se má manžel?
Dobře se má, ušklíbla jsem se. Ale už žije s jinou. Já mám svobodu.
Hm, přikývl Luboš. My chlapi jsme opravdu hloupí. Pořád něco hledáme, a co máme doma, toho si ani nevšímáme.
Proč ses sem vlastně vrátil? zeptala jsem se. Za prací, nebo?
Natrvalo, Maruško. Natrvalo. Smutně vydechl. Moje žena zemřela nedávno a já se rozhodl vrátit do vlasti. A upřímně tam jsem se dusil. Doktoři říkali, že ten vzduch mi nesvědčí, věk a tak A i moje žena měla potíže, astma. Chtěl jsem ji vytáhnout do lepšího prostředí, ale ona byla rodilá Brňačka. Neuměla si život mimo Brno představit. No V očích mu zvlhlo. Teď chodím ulicemi svého mládí, pokukuju, kde bych mohl koupit byt. Za třicet let se tu tolik změnilo! Poradíš, ve které čtvrti bych si měl najít hnízdo?
Kde bydlíš teď? zajímala jsem se.
V hotelu, kde jinde.
U příbuzných přece?
Proboha, ušklíbl se Luboš. Nebudu nikomu na obtíž. Každý má svůj život a já bych jim jen narušoval domácí pohodu. To je pro chlapa ostuda.
A nechceš bydlet u mě? navrhla jsem najednou, až jsem se té odvahy lekla. Proto jsem rychle dodala: Jako podnájemník.
Luboš zaraženě mlčel, pak tiše povzdechl.
Možná bych i rád, Maruško, ale mám u tebe výčitky svědomí.
Z čeho jako?
No, nechal jsem tě před třiceti lety být a odešel. Budu u tebe mít ten dluh vždycky.
Nepovídej, usmála jsem se zvláštně. Vždyť jsem tě k tomu donutila sama. Vzpomínáš, co jsem ti tehdy řekla? Po takových slovech by každý chlap odešel.
Já si od tebe nic špatného nevybavuju, kroutil Luboš hlavou. Jen to, co jsem provedl já.
A co to bylo?
Vztekal jsem se jako blbec, sbalil kufr a utekl do noci. Později jsem toho litoval, ale už bylo pozdě.
Já byla nejdřív ráda, že jsi pryč, rozesmála jsem se. Myslela jsem, že začnu nový život a začala Jenže jsem toho pak litovala
Opravdu? opatrně se zeptal Luboš. Takže už na mě nezlobíš?
Ne, jasně že ne. Náhle se mi u srdce tak zvláštně ulevilo, snad jako ještě nikdy, skoro jako za mlada. Ty jsi vlastně pořád stejný Jen ti trochu zešedivěly vlasy. Přestěhuj se ke mně. Hned dnes. Mám volný pokoj, nebylo by lepší jíst domácí jídlo místo hotelového? Nakonec, i když jsi bývalý muž, pořád jsi trochu rodina.
Nebudu ti na obtíž?
Kdybys byl na obtíž, přece bych tě nezvala. Věř mi, být doma sama večer není žádná zábava. Člověk by z toho šílel.
Když je to tak Luboš mi nesměle stiskl ruku. Tak dorazíme pro moje věci do hotelu?
Pro ten kufr, se kterým jsi ode mě tehdy odešel?
Oba jsme se rozesmáli a vykročili jsme spolu vpřed, jako bychom se nikdy nerozešli.
Doma večer jsem si to v duchu celé přehrával a uvědomil jsem si, jak často se v životě kvůli pýše zbytečně ztrácíme, místo abychom si vážili toho, co máme přímo před očima. A to je ta největší životní lekce.
