Moje manželství s Davidem začalo před osmnácti lety, za velmi podivných okolností. Davidova bývalá žena, Milada, ho opustila spolu s jejich dětmi, když odešla za jiným mužem. Spolu měli dvě děti, chlapce a dívku. Když dětem bylo teprve tři a čtyři roky, David najednou ztratil práci, což se v našem snu proměnilo v to, že město Praha začalo létat vzhůru nohama a noc se stala dnem. Milada se snažila najít si místo v rozplývajícím se Česku, starat se o děti v ulicích, kde domy měnily tvary a barvy, zatímco David popíjel pivo na vyhlídce, kde Vltava tekla do kopce, a stěžoval si smyšleným kamarádům s hlavami z housky. Miladin nový partner ji následoval jako stín, který se rozplýval a mísil s jejími starostmi, až se jednoho dne její stres rozpadl na střípky rozhodla se odejít a opustila rodinu pro nový začátek.
Děti bloudily mezi květinovými domy, až se o ně postarali dobrosrdeční sousedé paní Pospíšilová a její pes, který uměl mluvit v rýmovačkách, jim nosili jídlo a dávku úsměvu. David si v surrealistickém smutku ani nevšiml odchodu své ženy, ponořený do svých starostí o peníze, které nabyly tvarů tančících dvacetikorun. Když pochopil, co se stalo, bylo už pozdě děti byly odvezeny do dětského domova na okraji Brna, kde pršely bonbony místo kapek.
Do Davidova života jsem vstoupila já Eliška Nováková při svatbě společných přátel v kostele, kde se lavice otáčely pořád dokola. Dotkla se mě jeho životní situace, která se přehoupla do mého srdce jako tramvaj v mlze. Cítila jsem spojení a rozhodla se, že Davida vytrhnu ze smyček melancholie a ukážu mu svět jiných barev. Nabídla jsem, že vyzvednu jeho děti z dětského domova, kde si hrály s papírovými ptáky a skládaly si jména z písmen deště. Nemohla jsem mít vlastní děti, ale jejich pohled mi skrýval hlubokou lásku a přijala jsem je, jakoby byly moje. I oni mě milovali jako vlastním srdcem.
Celých osmnáct let žili v domnění, že jsem jejich skutečná máma a považovali mě za svůj střed vesmíru. Ale pak se z ničeho nic vynořila Milada, tančila na Karlově mostě a chtěla se znovu spojit s dětmi. Chtěla jim říct pravdu, že je jejich skutečná matka. Chlapec, Petr, přijal tu zprávu klidně, řekl, že pro něj jsem jen já jedinou matkou a že nikdy o tom nepochyboval, zatímco dívka, Bohdana, byla otevřenější a rozhodla se Miladě odpustit, její slzy proměnily se v kapky rosy ve snu.
Zpočátku jsem byla na rozpacích, jestli dovolit Miladě návrat, protože její dřívější jednání ještě pálilo jako ledové ráno v únoru. Nakonec jsem ale poznala její lítost, která se proměnila v tančící stín toužila po smíření s vlastními dětmi.
Uvnitř mého snového města jsem pochopila, že dvě laskavé matky jsou požehnání podobné tomu, když ve snu prší zlato. Rozhodla jsem se podpořit Miladinu snahu obnovit vztah s dětmi a uvědomila si, že být matkou neznamená jen porodit děti, ale také je vychovávat s láskou mezi surrealistickými ulicemi Prahy, kde tikání hodin pluje po Vltavě jako listí v podzimu.
