Dvacet šest let poté
Ten večer se svíčková povedla opravdu výjimečně. Marie sundává víko z hrnce, ochutnává lžící, přidává špetku soli a je spokojená. Za těch dvacet šest let už jí naučila vařit přesně tak, jak má rád Petr: hustou, s jemnou omáčkou a knedlíky, s brusinkami, které se přidávají až na talíř, aby neztratily chuť. Prostřela stůl v obýváku, rozložila chleba, postavila jeho oblíbený hrnek se setřenou glazurou, který už dávno měl putovat do koše jenže Petr by ho nikdy nedovolil vyhodit.
Petr přichází v půl deváté. Sundává kabát, pohazuje ho na věšák a on se hned sune na zem, projde do kuchyně a Marii ani pořádně nepozdraví.
Svíčková? nahlíží do hrnce.
Svíčková. Sedni si, nandám.
Sedá si, bere do ruky mobil a začne v něm listovat. Marie nalévá, staví talíř před něj. Petr jí mlčky, pořád u displeje. Marie si sedá naproti s hrnkem čaje, který už vystydl. Za oknem fičí listopadový vítr, třese větvemi staré jabloně, kterou vysadili první rok v tomto domě, když byli ještě mladí.
Petře, řekne Marie, asi bychom si měli promluvit.
Zvedá oči. Nevidíš v nich zlost, ani zájem. Prostě neutrální pohled člověka, kterého někdo vyrušil v práci.
O čem?
Nevím… Jsme si poslední měsíce cizí. Večer se vracíš pozdě, ráno jsi pryč dřív než já. Téměř tě nevidím. Je všechno v pořádku?
Odloží mobil. Vezme chleba, ukousne kousek.
Maruško, myslíš to vážně? Co znamená, jestli je všechno v pořádku?
Myslím nás. Náš vztah.
Chvíli mlčí. Pak se na ni podívá tím zvláštním pohledem lidí, co už v nitru všechno vyřešili.
Chceš slyšet pravdu?
Ano, chci slyšet pravdu.
Dobře, přikývne a znova ukousne chleba. Už tě dávno nemiluju. Vážím si tě jako hospodyně, člověka, co udržuje v domě pořádek. Vaříš, uklízíš, nenaděláš potíže. Je to pohodlné. Ale jestli myslíš lásku, tak ne, Marie. Ta už tu léta není.
Dívá se na něj. On to říká klidně, bez zlé vůle, bez pocitu viny jako by vysvětloval, proč kupuje ten a ten olej do auta.
Opravdu? šeptne.
Když mluvím o vážných věcech, myslím je upřímně.
A řekneš mi to jen tak? U večeře?
Kdy jindy? Zeptala ses.
Marie vstává. Tichounce odnáší hrnek do dřezu. Postojí u okna, dívá se do tmy na světla na domě sousedky, paní Urbanové tam se v kuchyni taky svítí, možná tam taky někdo večeří.
Dobře, řekne Marie a odejde do ložnice.
Ten večer už spolu nepromluví. Petr dojí svíčkovou, zabalený do své bubliny, a pak uléhá na gauč v obýváku, kde spí už pár měsíců. Marie leží v tmě s otevřenýma očima, naslouchá jeho chrápání přes zeď. Svíčková zůstává na plotně. Téměř nedotčená.
Tohle by člověk nenapsal jako povídku příliš všední, drsně upřímné v běžnosti.
Druhý den ráno vstává Marie v šest, jak je zvyklá. Dá vařit vodu na čaj, vychází ven nakrmit kočku, která se k nim přitoulala sama před dvěma lety a zůstala. Listopadový vzduch je studený, voní spadaným listím a mokrem. Marie postává ve starém županu před domem, v kabátě přehozeném přes ramena, hledí na zahrádku. Jabloň stojí holá, zlomená. Pod ní leží poslední nahnilá jablka, která letos ani nesehnula jestli nestihla, nebo už nechtěla, sama neví.
Je to pohodlné, opakuje si v duchu slova svého muže.
Dvacet šest let. Dvacet šest let vařila, prala, uklízela, přijímala jeho hosty, vedla rozhovory s lidmi, s nimiž bylo třeba, udržovala dům v pořádku, až hosté říkali: Marie, ty jsi kouzelnice. Byla to její role žila ji dobře. A teď zjistila, že se ta role nikdy nejmenovala manželka či milovaná. Jenom pohodlné.
Kočka se otírá o její nohu. Marie ji pohladí za uchem.
Musíme, kočko, přemýšlet, řekne nahlas.
Když začne v kuchyni pískat konvice, vrací se zpátky.
Poprvé za léta nechystá snídani. Uvaří si jen čaj, vezme suchar a sedne si ke křeslu u okna. Petr vchází v půl osmé, zaskočeně hledí na prázdný stůl.
Snídaně?
Nic není, odpoví Marie, oči nespustí z hrníčku.
Stojí chvíli, pak beze slova bere kabát a vychází. Zabouchnou se dveře, slyší, jak auto mizí na cestě za domem.
To ticho je téměř hmatatelné. Sedí v něm a ví, že se změnilo něco zásadního. Ne v něm, ne ve vztahu, ale v ní samé.
Život po padesátce, pomyslí si, často začíná přesně tak večerním rozhovorem, jednou nevinnou větou, která převrátí všechno naruby. Je jí dvaapadesát. Petrovi pětapadesát. Žijí ve vlastním domě nedaleko Kolína, v malé vesnici, kde se všichni znají, každý má svůj plot, zahrádku, své kolečko života. Dům je pěkný. Velký. Dvoupatrový s terasou a tou starou jabloní. Myslela si vždycky, že to je jejich společné, hlavní společné.
Ale teď komu vlastně patří? Jak je napsán v katastru? Kdo platil pozemek, kdo platil stavbu, kdo přidal peníze, které dostala za prodej bývalého bytu v samých začátcích manželství?
Marie postaví hrnek na stůl a poprvé za mnoho let si dovolí otázky, které se jí zdály neslušné. Nikdy se o rodinné finance vážně nezajímala. Petr vždy říkal řeším to já, neboj se. Tak se nebála. Petr obchodoval s nemovitostmi, řešil různé transakce a záležitosti, do kterých se nikdy zvlášť nepletla. Peníze byly. Žili dobře. To jí stačilo.
Teď v ní něco cvaklo. Tiše, bez slz, bez hysterie. Prostě klik a pochopila: musí si ujasnit, co a jak.
Po obědě volá kamarádce Zuzaně, kamarádí spolu od školy, i když Zuzana žije v Praze a vídají se málo.
Zuzi, potřebuji tě vidět.
Něco se stalo?
Petr mi včera řekl, že jsem mu pohodlná. Nepotřebná, nelíbená, pohodlná. Jako nábytek.
Chvíli ticho.
Přijeď. Prostě nasedni a přijeď.
Setkají se v malé kavárně nedaleko Zuzanina domu. Zuzana je praktická, dvakrát rozvedená a, jak sama říká, životem už vyučená až po špičky vlasů. Vyslechne Marii, mlčí, míchá kávu.
Maruško, pamatuješ, jak jsi v devadesátém osmém prodala byt?
Pamatuji. Stavěli jsme dům.
A kam šly peníze?
Marie přemýšlí.
Na stavbu. Petr všechno zařizoval.
A dokumenty? Dům, pozemek? Čí jméno je na nich?
Marie polkne. Neví. Vlastně nedokáže přesně říct, na koho je dům napsaný. Cítí trapnost.
No právě, řekne Zuzana. Nechci tě strašit. Ale musíš to zjistit. Všechno. A hned. Začni dokumenty.
Myslíš, že je něco špatně?
Myslím, že když ti muž řekne, že jsi mu pohodlná, hodně si věří. Lidi, o které můžeš brzo přijít, takhle nevaruješ. Rozumíš?
Marie jede domů a přemítá nad tím. Lidi, které můžeš ztratit, takhle nevaruješ. Je v tom ledový zásek.
Doma jde do pracovny. Petr nikdy nebyl rád, když tam vstupovala. Tvrdil, že tam má svůj pracovní pořádek, kterému rozumí jen on. Vždy to respektovala. Teď rozsvítí, rozhlíží se.
Stůl, složky v polici, šuplíky. Obyčejná pracovna. Otevře první šuplík. Nějaké papíry, účty, výpisy. Druhý je zamčený. Třetí se otevře lehce, v něm složka s nápisem Dům dokumenty.
Marie si s ní sedne rovnou na podlahu. Začne pročítat. Výpis z katastru nemovitostí: Sýkora Petr. Výpis pozemku: taky on. Kupní smlouva na pozemek: on. Listuje až do konce. Její jméno nikde.
Sedí deset minut na podlaze, potom vše složí a vrátí zpět. Tiše zavře dveře. V kuchyni uvaří čaj, přidá lžíci medu z kredence, vypije. Pomalu.
Nepláče. To je zvláštní. Dřív by asi plakala. Urazila by se, uzavřela do ložnice, čekala, zda přijde vysvětlovat. Teď místo bolesti cítí zvláštní klid, jako by se připravovala na něco, co přesně nezná, ale už ví: připravit se musí.
Večer otevírá notebook. Začne hledat finanční gramotnost žen po rozvodu, práva manželky při dělení majetku, co je společné jmění. Čte dlouho, píše si poznámky. Ve dvě ráno má stránku otázek.
Druhý den volá do právní kanceláře, číslo si sehnala přes známé, ne od Petra, ani přes jejich společné kontakty. Objedná se.
A ještě ji něco napadne.
Mají advokátku Petr využívá její služby už několik let na různé své obchody. Iveta Dvořáková. Marie ji párkrát potkala na firemních akcích, jednou i u nich, když přivezla dokumenty. Kolem čtyřicítky, zrzka, vždy v perfektně padnoucích kostýmech, s ostrým pohledem. Marie vůči ní nikdy nic necítila. Profesionálka.
Vezme si manželův telefon, který zapomněl u koupelny, když šel do sprchy. Nečte zprávy, nehrabe se. Otevře kontakty, najde Ivetu. Datum posledního hovoru: včera, ve 22:31. Vrátí mobil.
Stačí jí tahle drobnost, začíná chápat směr. Ne přesně, ne s důkazy ale obraz se skládá.
K právníkovi dorazí za tři dny. Jmenuje se Jiří Zelenka, je mu přes padesát, mluví klidně a věcně. Marie vysvětluje situaci: manželství dvacet šest let, dům napsaný jen na muže, byt prodala hned v začátku, peníze šly na stavbu, žádný doklad o vkladu peněz nemá.
To byla běžná praxe v devadesátých letech, říká Zelenka. Vše se psalo na toho, kdo se stará. To ale neznamená, že vaše práva nic neznamenají.
A co znamenají?
Podle zákona je majetek nabytý v manželství společný, bez ohledu na zápis v katastru. Dům postavený během manželství spadá pod tento režim, ovšem musíme vědět, kdy byl pozemek koupen, kdy stavba zapsána, jestli měl manžel větší aktiva už před svatbou.
Byt jsem prodala já, peníze jsem předala.
Máte kupní smlouvu?
Marie přemýšlí. Smlouvu z prodeje bytu z devadesátých let by snad měla najít.
Myslím, že ano, zkusím to najít.
Najděte. Je to klíčové. Pokud dokážete propojit prodej svého majetku s výstavbou domu, velmi to mění situaci.
Marie odchází domů s pocitem, že má jasný úkol. Hledá celé odpoledne. Přerovná půdu, staré krabice s dokumenty, chvíli nadává na chaos. Ve staré papírové krabici pod vrstvou časopisů najde složku s dokumenty z devadesátých let. Kupní smlouva z dubna 1998, vše i s částkou je uvedené.
Drží zažloutlý papír a má pocit úlevy. Byla tam. Celou tu dobu.
Dva týdny žije Marie jakoby dvojí život. Navenek vše při starém: vaří sama pro sebe, uklízí své věci. Petrovy už ne: jeho špinavé talíře, košile, věci nechává být. Třetí den si toho všimne.
Marie, proč nemám vyžehlenou košili?
Vím.
Nevyžehlíš mi?
Ne.
Dívá se na ni s podivem, jako na něco neznámého.
Zlobíš se za ten rozhovor?
Ne, Petře. Pochopila jsem. Řekl jsi: Jsi mi pohodlná. Tak si říkám, pohodlí by mělo mít jasné hranice. Nejsem-li manželka, jen obsluha, upřesněme si to.
Neodpovídá. Odchází do pracovny. Slyší, jak volá tlumeně někomu. Nezajímá ji to.
Metodicky prochází všechno, co může o jeho podnikání najít. Ne ze žárlivosti nebo zlosti, ale protože teď už musí. Finanční gramotnost ženy, jak zjistila, nejsou kurzy investování, ale vědět, kde je majetek, který se jí týká.
Najde mezi jeho papíry několik smluv na nemovitosti. Dva zápisy ji zarazí. Donese je JUDr. Zelenkovi.
Co to je? ptá se.
Vypadá to, že Petr koupil a prodal byty sám sobě ve smyslu: prodávající a kupující jsou dvě různé firmy, ale se stejnou adresou. To vypadá jako snaha vytvořit zdání tržní ceny.
Je to ilegální?
Prověřuje to finanční úřad. Pokud by někdo prokázal machinace, může to být problém. A teď pro vás: pokud by byly některé transakce zneplatněny nebo by přišla kontrola, může se stát, že se společné jmění ocitne v riziku.
Znamená to, že můžu mít potíže já?
Pokud se prokáže, že jste o některých věcech věděla a vše je ve společném jmění, ano.
Je to vážné. Marie sedí dlouho odpoledne v zahradě, i když je zima. Listopad se chýlí, zem tuhne, listí už dávno opadalo. Kočka se uvelebila na lavičce vedle ní, přivírala oči.
Toxický manžel, zamýšlí se Marie, nemusí nutně křičet nebo rozbíjet talíře. Někdy to je prostě člověk, který vás nevidí. Neberete ho jako partnera, jste součást inventáře.
Přijímá rozhodnutí.
JUDr. Zelenka jí pomáhá připravit žalobu o rozdělení společného jmění. Shromáždí dokumenty: smlouvu o prodeji jejího bytu, účtenky, stavební rozpočty, co našla v kanceláři, doklady na materiál s daty. Vše ukazuje, že dům byl postaven po svatbě a zčásti z jejích peněz.
Nic Petrovi neříká. Žije dál v domě, všechno stručně a věcně. On považuje Mariino chování za uraženost, čeká, že se sama spraví.
Mezitím Zuzana, pracující v právní oblasti, zjistí něco od známých. Jednoho večera volá:
Marie, mám novinku. Můžeš teď mluvit?
Můžu.
Petr má několik firem. Jedna z nich je letos čerstvě založená a spolumajitelkou je Iveta Dvořáková.
Marie mlčí.
Slyšíš mě, že?
Ano, slyším.
On s ní není jen osobně, ale i podniká. Ta firma vznikla nedávno. Možná do ní převádí majetek.
Děkuju, Zuzano.
Večer volá JUDr. Zelenkovi. Řekne mu to.
Je to zásadní, říká klidně. Pokud převádí majetek na novou společnost a spolumajitelem je jiné jméno, může to být snaha vyvést majetek ze společného jmění. Okamžitě podáme návrh na předběžné opatření.
Uděláte to?
Ráno vás čekám.
V kanceláři si vysvětlí každý dokument, proč je potřeba, co znamená. Marie naslouchá, ptá se, píše poznámky. Právní věci jí přestávají připadat děsivé, je to jen otázka chápat, za co bojuje, a najít správného pomocníka.
Když vychází ten den z kanceláře, venku začíná sněžit první sníh v roce, tichý, líný. Marie stojí a sleduje, jak padá. Uvnitř cítí něco nového: ne radost, spíš respekt k sobě, která vstala z podlahy a šla vyřešit svůj osud.
Petr se o žalobě dozví týden poté, když Marie nakupuje.
Marie, co se děje?
Jak to myslíš?
Právě mi volali ze soudu kvůli předběžným opatřením. Ty chceš dělení majetku?
Ano, Petře.
Zbláznila ses? Kvůli tomu rozhovoru?
Kvůli dvaceti šesti letům. Teď musím jít, mám mléko v tašce. Doma si promluvíme.
Vypne hovor, jde ke kase. Ruce se jí nechvějí. Je klidná. Sama žasne.
Doma přijde těžký rozhovor. Petr je rozhozený, ač to nedává znát. Přechází, mluví rychle, nenechá ji domluvit.
Marie, dům je můj, chápeš? Já to vše zařizoval, platil, stavěl.
Stavěl jsi ho mimo jiné i z mých peněz za byt. Mám doklad.
To byl dar! Sama jsi nabídla!
Navrhla jsem investici do našeho domu. A dům jsi napsal jen na sebe. To není totéž.
Domluvila ses s právníkem za mými zády?
Jako ty jsi za mými zády založil firmu s Ivetou.
Ticho. Husté, těžké.
Jak to myslíš?
Myslím tím Ivetu Dvořákovou. Společná firma zaregistrovaná loni v březnu.
Sedá si na gauč. Dívá se na ni jinak, s novým respektem, téměř soupeřsky.
Dobře ses připravila.
Musela jsem. Ty jsi mi ukázal, co znamená být prospěšná. Tak jsem začala být pro sebe.
Mlčí. Mezi nimi zůstává jeho nedopitý hrnek kávy.
Můžeme se dohodnout i bez soudu.
Můžeme. Ale jedině přes právníky.
Další tři měsíce jsou náročné. Organizace, ne emoce stání, dokumenty, jednání. JUDr. Zelenka je přesně ten, co srozumitelně vysvětluje a brání. Nelakuje, nestraší, mluví přímo: tady je to dobré, tady je to těžší.
Navíc se ukáže, že s jeho obchodními transakcemi má Petr problém ne zcela trestný čin, ale několik machinací na hraně daňového práva. Paradoxně to Marii pomáhá: advokát použije hrozbu kontroly při jednání o dohodě.
Petr, když vidí, že utíká půda pod nohama, přistupuje na kompromis. Jednání přes právníky nakonec dovolí variantu, která uspokojí obě strany Marie získá dům, on jiné, jenže rizikové aktivity. Iveta, jak zjistí, se k jeho dluhům nehlásí a obchodní vztah taky brzy končí.
Zuzana později náhodou narazí na společnou známou a ta prozradí: Iveta od něj odešla, jakmile fouklo daňové riziko.
Chytrá ženská, řekne Marie bez zášti.
Nezlobíš se?
Na Ivetu? Ne. Dělala jen to, co já ne. Tady byl problém.
Dohodu podepisují v únoru. Syrový den, šedé nebe. Sedí spolu v kanceláři, Marie s JUDr. Zelenkou, Petr s vlastním starším právníkem soustavným, unaveným. Skoro vůbec spolu nemluví. Podepíšou, Petr jednou vzhlédne: ona klidně. Ani triumf, ani zloba. Prostě klid.
Poté jí Zelenka podá ruku:
Celou dobu jste to zvládla skvěle.
Dělala jsem jen to, co bylo potřeba, odpoví ona.
To bohatě stačí.
Petr odjíždí ještě týž den. Bere si, co mu patří, a mizí. Marie se nedívá z okna, když nakládá krabice. Třídí v kuchyni starý nábytek, vyhazuje, co se roky schovávalo. Jeho hrneček dává stranou, pak ho stejně vrátí na poličku. Proč ho vyhazovat je to jen hrnek.
Dům je její. Formálně i skutečně. Oba výpisy leží v ložnici v šuplíku. Ještě si na ten pocit nezvykla. Ne na vítězství to necítí. Spíš na volný prostor a ticho, které je teď jejím, ne jen přestávkou mezi jeho příchody.
Jaro přichází brzy už koncem března začíná pučet jabloň. Marie je ráno v zahradě s kávou, dlouho pozoruje strom. Křivý, starý, zvrásněná kůra. Ale žije.
Kočka ji následuje, natáhne se na schod terasy, zavře oči.
Zvečera volá Zuzana.
Jak je?
Dobře. Dneska jsem uklízela v zahradě, pod jabloní našla staré hnízdo. Už prázdné.
Symbolika? Máš už nějaké plány?
Upřímně?
Upřímně.
Marie kouká z okna na šero, na první hvězdy v sytě modré obloze.
Mám nápad. Chci pronajmout horní patro. Prázdné, tři pokoje. Budu mít stálý příjem. A chci se přihlásit na kurz malování. Už dávno jsem chtěla kreslit a nikdy nebyl čas.
Kurz malování?
Směješ se?
Ani náhodou. Jen mám radost, že poprvé po letech říkáš, co chceš ty, ne on.
Asi poprvé, přizná Marie.
Zuzana mlčí.
To je dobře, řekne nakonec. Moc dobře.
Na manželství teď nahlíží jinak. Ne s hořkostí, ne ze snahy opravit minulost. Spíš se zájmem jak je možné, že člověk roky ani nezpozoruje, že se z něj stává funkce. Ne drsně, ne schválně, ale prostě… časem. Nebo to někdo nenápadně zařídil, možná si toho Petr sám ani nevšiml.
Kdyby měla dnes vyprávět příběh o rozvodu, nebylo by to o skandálech či slzách, ale o papírech v krabici. O právníkovi s klidným hlasem. O prvním ránu, kdy nepřipravila snídani a svět se nezhroutil. O tom, že finanční gramotnost ženy není přednáška v bance, ale schopnost zeptat se: A na koho je ten dům zapsaný?
V dubnu vystaví inzerát na pronájem horního patra. První nájemníci se objeví za dva týdny mladý pár pracující v Praze, klidní, slušní. Občas ji pozdraví na dvoře, někdy přinesou ovoce z trhu. Příjemné, nenáročné.
Kurz kreslení začíná v květnu, v malé ateliérové škole v sousední Čáslavi. Scházejí se tam různí pár penzistů, mladá žena na mateřské, muž kolem šedesáti, celý život stavěl domy, teď chce malovat. Lektor, nemladý malíř s rozcuchaným plnovousem a bystrýma očima, říká málo, ale přesně.
Na prvním cvičení kreslí Marie jablko trochu křivé. Dívá se na něj a usměje se. Křivé jablko. Jako její jabloň venku.
Jednoho červnového večera sedí Marie na terase s čajem a knížkou. Telefon leží vedle mlčí. Od Petra už dva měsíce nikdo nezavolal, ona jemu taky ne. Podle řečí žije v podnájmu v Praze, stále nějak podniká, daňové zádrhele se táhnou. Ivety už vedle něj není. Žít s následky operací je jiné než s pohodlnou ženou v útulném domě.
Marie necítí radost ani zlobu, spíš klid. Co se děje s Petrem, není už její věc.
Jak přežít zradu? Nezná přesnou odpověď. Možná má každý svou. Její je prostý: zaměstnat se konkrétními věcmi. Nepřemýšlet do nekonečna, nehledat chyby, netrápit se vztekem. Vzít papíry, najít specialistu, udělat další krok.
Ženský úděl, říkávalo se jako by to bylo dané napořád. Vydrž, čekej, přizpůsobuj se. Marie ve dvaapadesáti chápe, že úděl není rozsudek. Je to startovní bod, odkud můžeš vyrazit kamkoli, když chceš.
Odhodlala se. Pozdě? Možná. Ale život po padesátce je spíš začátek, než konec. Nejistý, nezaručený ale začátek.
Na konci června potká Marie Petra náhodou. V čekárně na úřadu v Kutné Hoře. Vejdou, Petr si jí všimne dřív, váhá, pak přijde.
Nečeká to. Stojí ve frontě s deskami, v lněných šatech, a najednou je vedle ní.
Ahoj, řekne on.
Vypadá jinak. Pohublý, tvář unavená. Oblek stále pěkný, jen trochu zmačkaný dřív by mu ho ona vyžehlila.
Ahoj, odpoví.
Chvíli mlčí.
Jak se máš?
Dobře. Ty?
Řeším nějaké věci. Nahromadilo se toho hodně.
To se stává.
Dívá se na ni. V očích má něco, co tam nikdy neviděla. Možná ztracenost. Možná opožděné pochopení.
Marie, chtěl bych…
Petře, přeruší ho jemně, nemusíš nic. Nezlobím se, ani nejsem naštvaná. Už je rozhodnuto. Nechme to být.
Otevřou přepážku, Marie předává dokumenty.
Když skončí, Petr už nestojí po boku, má vlastní okénko. Marie odchází ven.
Slunce svítí. Opravdové léto, všude voní vyhřátý asfalt a z blízkého dvora kvete lípa. Zvedá tvář k slunci. Zavře oči.
Zazvoní telefon. Zuzana.
Tak co, vyřízeno?
Vyřízeno. Všechno hotovo.
Gratuluju! Hele, našla jsem pozvánku na vernisáž akvarelů. V sobotu. Jedeš?
Jo, přijímá Marie.
Jak ti je?
Chvíli mlčí. Dívá se ven na kolemjdoucí, nebe, topolový chmýří, které plave vzduchem.
Teď je mi dobře, Zuzi. Ne výborně, ne nekonečně šťastně. Ale opravdu dobře. Poctivě.
To už je dost, řekne Zuzana.
Jo, přikývne Marie. To už je hodně.
