Stanislav přivezl svou snoubenku Martu do vesnice, kde kdysi vyrůstal. Tam mu po babičce zůstal v dědictví její starý dům.
Vyber si, Martičko, buď budeme bydlet tady, nebo pojedeme do města a budeme platit nájem za byt, řekl své milé s neklidným pohledem.
Možnosti nebyly nijak široké. Ve městě nic nevlastnil dřív žil u sestry Lenky v maličké místnosti společně se svým nejstarším synovcem.
Lenka byla neustále jeho přítomností podrážděná.
Jenom jednou za měsíc když Stanislav předával výplatu za to, že u ní směl spát dokázala být alespoň trochu v dobré náladě. Jinak ho pranýřovala pro každou maličkost.
A ještě k tomu měl Stanislav plno povinností.
Každý víkend musel vyprášit koberce, přikrývky, vyvenčit synovce byli tři, jeden, tři a šest let. Lenčin muž buď studoval v jiném městě, nebo pil pivo s kamarády.
Občas prostě odjel k rodičům, aby si od rodiny odpočinul.
Marta o tom všem věděla.
Věděla, že ačkoli má Stanislav slušnou práci a plat, peníze mu nikdy nezbyly odevzdával je sestře.
Když začali s Martou chodit a Stanislav si začal nechávat něco pro sebe, málem ho sestra vyhodila.
Musel odpracovat ještě dva týdny výpovědní lhůty.
Lenka svému bratrovi i jeho snoubence ztrhala všechny nervy.
Lenka z něj prostě měla dalšího pomocníka peníze, úklid, hlídání dětí.
Postěžovala si týden, a když Stanislav odmítl dál odevzdávat plat, prostě ho vystěhovala.
Stanislav přišel s věcmi za Martou, která tehdy bydlela na koleji
Velká česká vesnice je přijala dobře. S rodinou tu nikoho neměli, ale Stanislav znal místní, z dětství u babičky.
Stanislavova maminka bydlela v jiném kraji, Marťini rodiče ještě dál. Nikdo nemohl pomoci.
Mladí se tiše vzali a začali sami hospodařit. Marta šla do práce do místní školky, Stanislav našel místo v dřevařském závodě.
Starší sousedka jim darovala kozu už na ni nestačila.
Koza byla skoro zadarmo, jen za půllitr mléka denně pro babičku. Později přibyly slepice a dvě ovečky.
Platy nebyly slavné. Pomohlo hospodářství a drobné šití na zakázku, co Marta dělala. Žili obstojně.
Už měli tříletého synka Jendu. Marta se po mateřské vrátila do práce a ty nejtěžší roky byly za nimi
A právě v tu dobu se z ničeho nic ozvala Stanislavova sestra Lenka, že přijede na návštěvu.
Od posledního rozloučení s bratrem ho už neviděla.
Děti jí povyrostly. Její muž jako vždy zůstal doma raději jel k vlastním rodičům odpočívat.
Vždyť já tu taky dřív bydlela! vykřikla hned ve dveřích. Jezdila jsem k babičce!
Dlouho jsi to ale nevydržela, namítl Stanislav. Po prvním týdnu tu plakala, hned pro tebe přijeli. Já tu byl celé prázdniny
A co tu dělat? Nuda! Ted radši pojedu k moři!
No tobě se vždycky moře líbilo. Rodiče tam vozili jen tebe.
Pojedu na moře, brácho, a děti nechám u vás ve vsi!
A kdo se o ně postará? zvedl Stanislav obočí. Oba jsme v práci! Někdy tu pár dní ani nebývám.
Vždyť jste na vesnici! Děti se tu o sebe postarají samy!
Tak si je tu hlídej sama. Marta s tím určitě nesouhlasí.
A proč by ses jí ptal? Jsi můj bratr, prostě jí řekni.
A tvůj chlap co? Pojede, nebo zůstane doma?
Zůstává doma. Odpočívá ode mě.
Vy si furt od sebe odpočíváte
Zatímco sourozenci diskutovali, děti Lenky byly všude.
Najednou se zvenčí ozval řev. Stanislav vykoukl oknem a zůstal bez dechu.
Děti totiž vypustily prase a to za nimi běhalo po zahradě a rozdupávalo záhony.
Sotva ho zahnal zpátky. Zahrádka poničená, část zelí přišla vniveč. Napříště vypustily kozu s kůzlátky. Půlka úrody byla pryč.
Stanislav se rozčiloval, Marta byla na pokraji slz a děti zase běžely ven.
Vždyť jsou to jen děti a jsme na vesnici! Hrají si s kůzlaty, no a co!
Naše Jenda tohle nedělá!
Ještě má čas. Vždyť se naučí.
On ví, že to nesmí.
Z dvora se ozval další povyk děti vlezly ke slepicím.
Tam mají krásné slepice různých plemen, nesou barevná vajíčka.
Kohout na ně okamžitě zaútočil jakmile otevřely dveře.
Co máte za pořádek! To tu nikdo nedává pozor na hospodářství?!
Za to kohout nemůže. Řekni dětem, ať nikam nelezou.
Ať si tvoje žena vezme dovolenou a hlídá! Jestli se něco stane, budeš litovat!
Ještě neviděly psa vedle. A sousedi mají býka, je zlý. Každé ráno a večer tu chodí krávy. Psi běhají volně. Další sousedi mají husy, horší než ten kohout. Po tmě vůbec nevycházejte.
To mi říkáš schválně?
Upřímně varuju.
V tu chvíli přivedl soused nejstaršího syna Lenky kouřil za garáží.
A co kdyby něco chytilo? Teď všecko suché, měsíc nepršelo, křičel soused. Vy jste kdo vůbec zač?
Ne, Lenko. Já takové problémy nechci. Vezmi děti s sebou na moře hlavně bacha, abyste nevystrašily žraloky!
Jste tu fakt zvláštní všichni! A přitom jsem ti pomáhala, bydlel jsi u mě!
Byl jsem tam rok, nic jiného mi nezbylo. Ale platil jsem ti všechnu výplatu, vzpomínáš?
Jedeme. Odvezu vás k babičce a dědovi, řekla dětem.
Nechceme! Chceme být s tebou!
Ne!
Ráno hosté naložili věci a odjeli. Stanislav s Martou dlouho v noci šeptali o návštěvě neomalené sestryDlouho po jejich odjezdu zůstal dům tichý. Marta seděla na zápraží, Jenda v klíně, a Stanislav procházel zahradou zjišťovat, co ještě půjde zachránit. Listy zelí ležely roztrhané, ale mezi zeminou už svítily první rajčata, na záhonech se zelenal šnitlík. Kůzlata se zvědavě přišla podívat, jestli dostanou zbytky. Vzduch voněl hlínou a mlékem.
Marta se zadívala na Stanislava, jak zamyšleně pokleká k rostlinám a s jemností, která ji vždy fascinovala, sbírá zbytky úrody. Otočil se k ní a usmál. Jenda se rozchechtal a rozběhl k němu; Stanislav ho zvedl do vzduchu, až se kluk rozzářil jako sluníčko.
“Myslíš, že se někdy změní?” zašeptala Marta.
Stanislav zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. “Možná ne. Ale nám už do života nezasáhne. Tohle je náš domov. Náš klid.” Přitiskl synka a objal Martu kolem ramen.
Na dvorku zazpíval kohout a z pastvin se ozvalo bečení. Soused zamával přes plot s úsměvem. Slunce stoupalo, ranní rosy rychle ubývalo. Dělalo jim radost i těch pár zachráněných rajčat, i to, že věděli, co je čeká zítra i za týden. Žádné moře, žádné spory, jen obyčejný život, jen oni.
A ve vší té jednoduchosti bylo štěstí. Skryté v každodenním zápasu, v dětské radosti, v pevných rukou. Náhle se dům zdál krásnější než kdy dřív ne kvůli tomu, co měl, ale kvůli tomu, koho v sobě uchránil.
