Radek přijel na venkov navštívit svou tetu, starší sestru své maminky, o kterou ho matka po její smrti prosila, aby se postaral. Teta Božena byla drobná a velmi stará dáma. Radek jí už poněkolikáté navrhoval, ať se k nim přestěhuje do Plzně, že tam pro ni bude mít vlastní pokoj, že bude moct chodit ven na dvůr, kde je spousta dalších sousedek v jejím věku, takže tam nebude sama. Jenomže teta Božena nikdy nechtěla opustit svůj domek na vesnici.
A tak musel Radek každé tři měsíce žádat v práci o pět dní neplaceného volna a za tetou jezdit. Dva dny zabraly cesty a zbylé tři pomáhal tetě s domácností. Naštěstí byl vedoucím oddělení a mohl si tyto krátké dovolené dovolit. Navíc majitel firmy byl jeho dlouholetý kamarád. Tentokrát ale nemohl přijet v březnu, bylo moc práce, dorazil až na konci dubna.
Teta Božena byla po zimě už hodně slabá, a sousedka, paní Marie, Radkovi řekla, že u ní dvakrát byla sanitka.
– Proč jste mi nezavolala? Vždyť vždycky, když jsem volal, říkala jste, že je všechno v pořádku.
– Vzala si to za podmínku, že ti nic neřeknu. Prý až zemře, tak ti mám dát vědět.
Radek šel do místního obchodu pro cukr a sůl, které měl koupit tetě, a rovnou nakoupil i zásoby: rýži, čočku, konzervy, sušené mléko. Když se vracel, u zápraží zahlédl štěně, asi pětiměsíčního ovčáka.
Byl něčím zajímavý, měl velkou hlavu a delší čenich.
– Teto Boženko, odkud máš takového psa?
– Přišel sám před měsícem. Otevřela jsem branku, a on už tam seděl, celý se třásl zimou, byl polomrtvý hlady. Už je z něj pořádný kluk, vykrmila jsem ho, abych tu nebyla tak sama.
Radek pohladil štěně po hlavě a to mu položilo hlavu do klína. Jako malý si vždycky přál mít psa, ale rodiče to nikdy nedovolili. Teď na to nebyl čas, žena jednou přinesla kočku, ta s nimi vydržela tři roky a pak zmizela. Děti s Ivou neměli, nemohli mít, a smířili se s tím. Žili trochu pro sebe, rádi cestovali.
– A jak jsi toho tuláka pojmenovala?
– Mirek. Jako se jmenoval můj kocour.
Radek se zasmál:
– No, to je zvláštní, dávat psovi kočičí jméno.
– To je jedno, hlavně že slyší.
Během Radkovy návštěvy byl Mirek stále v jeho patách. Když už měl odjíždět, prosil tetu, aby mu nic netajila a kdykoli něco potřebuje, ať volá a on přijede nebo objedná, co je třeba.
– Už tě trápím dost, pořád za mnou jezdíš. Ale neboj, už to dlouho nepotrvá.
– Ale teti, nedej na takové řeči, žij a buď tu co nejdéle. Nikdy jsi mi na obtíž nebyla.
– Radku, mám na tebe ještě jednu prosbu. Kdyby se mi něco stalo, neopouštěj Mirka, přece jen je to živý tvor.
– Nebojte, nenechám ho napospas, najdu mu domov.
– Ne, prosím, vezmi si ho k sobě. Myslím, že k nám nepřišel jen tak náhodou.
V tu chvíli si Mirek položil čumák na Radkova kolena a zadíval se mu do očí.
– Dobře, teto Boženo, když bude třeba, vezmu Mirka k nám.
Za měsíc teta Božena zemřela. Radek ji pochoval, se sousedy odbývali devítidenní smutek. Pak šli s Mirkem společně na hřbitov, rozloučit se.
Když nastal čas odjezdu, měl Radek s sebou náhubek a vodítko a vyrazili spolu s Mirkem na vlakové nádraží, odkud odjížděl rychlík do Plzně.
Radek koupil lístky do vozu, kde byla povolena přeprava zvířat. Jakmile vešli do kupé, Mirek zježeně zavrčel na muže sedícího u okna.
Ten se otočil a rozčileně spustil:
– Už jsou blázni, vozí si tady vlky!
– Kamaráde, ty jsi snad pil? To není vlk, to je můj pes Mirek.
– Mirek nebo ne, to je vlk pravý. Já vím, jsem hajný a znám svoje. Já lovím takovéhle bestie.
Mirek znovu zaprskal a zavrčel.
– Vem tu potvoru z kupé, než s ní udělám krátký proces!
– Uklidni se a nech nás být. Nikdo ti nic nedělá, buď rozumný.
– Raději půjdu do chodbičky, mám to jen hodinu cesty.
A tak s Mirkem zůstali v kupé sami. Radek si psa prohlížel a polohlasem se zeptal, jakoby očekával odpověď:
– Mirek, ty jsi doopravdy vlk?
Pes mu opřel hlavu o kolena a zavrtěl ocasem.
– No jo, kdyby i byl, jsi frajer.
Do kupé nakoukla průvodčí:
– To máte vlka nebo německého ovčáka?
– Nevěřte tomu podivínovi, je to zvláštní typ ovčáka, pomáhá mi hledat ztracené věci.
– Máte na něj papíry?
– No samozřejmě, hned ukážu.
Radek začal prohledávat kapsy, pak jako by se lekl, řekl průvodčí i psovi naráz:
– Mirku, my jsme ty papíry nechali u pokladny, když jsme brali lístek! Vždyť by nám bez nich lístek ani neprodali! obrátil se k průvodčí.
– To máte pravdu, řekla rozumně průvodčí.
O papíry ji nepřipravil, protože v pokladně pracovala dcera sousedky Marie. A ráno už byli v Plzni.
Ještě ten den vzal Radek Mirka k veterináři na rohu Klatovské třídy. Paní doktorka se zeptala:
– Nejste od cirkusu?
– Proč myslíte?
– Protože máte doma vlka.
Radek si povzdechl:
– Ano, vlk, ale spíš vesnický, než cirkusový. Teta zemřela a požádala mě, ať ho vezmu k sobě, tak jsem splnil její přání.
Doktorka se zadívala na psa a konstatovala:
– On je napůl vlk, napůl německý ovčák. Tihle kříženci mohou žít lépe než čistokrevní, jsou věrní, klidní a tiší. Ničeho se nebojte. Přihlásíme ho, naočkujeme a dáme všechno do pořádku, abyste měl čisté svědomí.
Radkova žena Iva se k Mirkovi velmi přilnula, sama ho koupala, krmila a venčila. Uplynulo asi deset měsíců a o vánočních prázdninách jednoho podvečera vzala Iva Mirka do parku, aby se oba prošli doma už bylo těsno.
Už za šera se procházeli, když Mirek najednou zpozorněl, rozběhl se do temnoty a zmizel.
Iva ho volala a zoufala, ale pět minut se nevracel. Už chtěla volat manželovi, když vtom vidí, jak Mirek přibíhá a v tlamě něžně nese balíček.
Iva mu naproti, v balíčku novorozené dítě, naživu. Sama byla lékařka, ale okamžitě zavolala záchranku a policii.
Přijeli překvapivě rychle. Iva s nimi nemohla jet, protože měla u sebe psa, ale zavedla Mirka domů a s Radkem pak jeli za nimi. V přijímací místnosti jim řekli, že je to holčička, asi měsíc stará, zdravá.
U děťátka byla krátká zpráva: jmenuje se Daniela, matka prosí, ať ji předají do dobrých rukou. Iva chtěla holčičku vidět a když ji spatřila, hned ji přijala za svou.
S Radkem se na sebe podívali a on ihned pochopil, na co myslí. Iva řekla službukonajícímu, že je sama lékařka a má s manželem zájem dívku osvojit.
Za dva měsíce se Daniela, dítě nalezené díky toulavému Mirkovi, stala oficiálně jejich dcerou. Jak pravila teta Božena nebylo náhodou, že Mirek zaujal místo v jejich domě.
