Štěpán dorazil do vesnice navštívit svou tetu, starší sestru své maminky. Maminka ho před smrtí požádala, aby na ni dohlížel. Teta Ludmila byla maličká, vetchá stařenka. Štěpán jí už poněkolikáté navrhoval, aby se přestěhovala za ním do Brna, říkal jí, že bude mít svůj pokoj, že si bude moct užívat zahrádku a bude mezi dalšími babičkami. Ale teta Ludmila ani slyšet, nikdy nebyla ochotná opustit svůj domek na kraji vesnice.
Tak nezbylo, než jezdit každé tři měsíce na pět dnů neplaceného volna z práce. Dva dny zabraly cesty vlakem, tři se věnoval tetičce a pomáhal, s čím bylo třeba opravit plot, vynést brambory ze sklepa, posekat trávu. Naštěstí byl Štěpán vedoucím oddělení ve firmě, navíc majitel společnosti byl jeho kamarád, takže si mohl dovolit takovéto krátké pracovní útěky. Na jaře se ale práce nakupila, takže se místo března objevil až na samém konci dubna. Když přijel, teta Ludmila byla po zimě dost zesláblá a jejich sousedka, paní Maruška, mu pověděla, že jí museli dvakrát volat sanitku.
A proč jste mi nedaly vědět? ptal se zmateně. Pokaždé, když jsem volal, tvrdily jste, že je vše v pořádku.
Ona mi přísahala, že vám nemám nic říkat, abyste se na práci nezneklidňoval, přiznala paní Maruška. Prý když umře, tak mi dovolí zprávu předat.
Štěpán šel do obchodu koupit cukr a sůl, jak mu teta napsala na lísteček. Přibral i další věci, pohanku, těstoviny, zavařeniny, trochu kondenzovaného mléka. Když se vracel, před domkem si všiml štěněte československého vlčáka, možná pět měsíců starého. Byl zvláštní, měl velkou hlavu a špičatý čumák.
Teto Lído, kde jsi vzala to štěně?
Přitoulalo se před měsícem. Otevřela jsem branku, on seděl na zápraží, celý se třásl zimou, byl jako kost a kůže. Já ho krmím, aspoň je tu veseleji.
Štěpán pohladil psa po hlavě, nebohé zvíře mu položilo hlavu na kolena. V dětství vždy toužil po psovi, ale rodiče mu nikdy nedovolili žádné zvíře. A teď na psa nebyl čas, žena kdysi přinesla domů kočku, ta po třech letech zmizela beze stopy. Dětí se s Ivetou nedočkali, už se s tím oba smířili, cestovali a žili po svém.
A jak se ten nalezenec jmenuje?
Vojta. Tak se jmenoval můj kocour.
Štěpán se zasmál: A je to běžné, dávat psovi jméno po kocourovi?
To je jedno, hlavně že na jméno slyší.
Vojta, to zvláštní, věrné štěně, Štěpána po celé tři dny ve vesnici následoval na každém kroku. Když se přiblížil den odjezdu, požádal tetičku, ať už nikdy nic neskrývá. Pokud potřebuje cokoli nebo léky, ať zavolá a on vždy přijede.
To tě pořád tak trápím, zašeptala. Ale už mě dlouho trápit nebudeš.
Takové řeči, teto Lído! Žij, co nejdéle, vždyť mi nejsi na obtíž.
Štěpáne, mohu tě o něco poprosit? Pokud bych umřela, neopouštěj Vojtu, je to taky živá duše.
Nebojte, najdu mu domov.
Radši si ho nech pojď! Něco mi říká, že se tu objevil z nějakého důvodu.
V tu chvíli se pes přitulil ke Štěpánovi, pohlédl mu do očí, jako by rozuměl každému slovu.
Platí, teto Lído. Vezmu si ho, když bude třeba.
Za měsíc teta Ludmila opravdu zemřela. Štěpán ji pohřbil, prošel smuteční dny se sousedy. Spolu s Vojtou ještě zašli na hřbitov rozloučit se.
Nastal den odjezdu. Štěpán koupil náhubek a vodítko, a všichni dorazili na nádraží v Břeclavi. Zakoupil lístek do vagonu, kde byla povolena zvířata. Když se usadili v kupé, Vojta se zježil a začal vrčet na muže u okna.
To jsou věci, už se vozí s vlky! zamumlal cestující.
Co to povídáte? To je můj pes Vojta!
Vojta, říkáte? To je vlk! Já jsem myslivec, znám vlky!
Vojta začal cenit zuby a zavrčel.
Zbavte mě té bestie, nebo ho vyřídím!
Štěpán tvrdě odvětil: Radši mlčte, nechte nás být!
Muž raději odešel do chodbičky prý pojede zbytek cesty tam.
Zůstali v kupé sami. Štěpán se zadíval Vojtovi do očí.
Vojto, co ty, nejsi přece vlk? Pes položil čenich na kolena a zavrtěl ocasem. I kdybys byl, jsi nejlepší.
Ve dveřích se objevila průvodčí.
To je skutečně ovčák? Nebo vlk?
Ten pán si vymýšlí, je to speciální ovčák na vyhledávání.
A máte na něj doklady?
Štěpán nervózně začal hrabat po kapsách.
Jé, já je nechal u pokladny, když jsem bral lístek. Ale přece bez nich bych lístek nedostal, že?
Samozřejmě, kývla. Věděla, že mu pokladní byla dcera sousedky Marušky.
Ráno už byli v Brně. Štěpán první den vzal Vojtu k veterinářce na rohu ulice.
Jste z cirkusu? otázala se.
Ne, proč?
To je totiž vlk.
Štěpán si povzdechl: Není z cirkusu, je to vesnický nalezenec po mé tetě, slíbíl jsem jí, že se postarám.
Veterinářka mu do očí tiše řekla: Tohle je kříženec matka byla německá ovčanda. Vlko-pes. Jsou vyrovnaní, loajální a nejsou konfliktní. Klidně zaregistrujeme, naočkujeme, vše v pořádku.
Štěpánova žena Iveta si Vojtu zamilovala, sama mu vařila, koupala ho a venčila. Uplynulo deset měsíců. Během novoročních prázdnin, už za soumraku, se Iveta rozhodla jít s Vojtou na procházku do parku nedaleko.
Zatímco šli cestičkami mezi stromy, Vojta z ničeho nic nastražil uši a zmizel ve tmě. Iveta volala, běžela za ním, ale nebyl nikde k nalezení. Po sedmi minutách, když už chtěla zoufale volat Štěpánovi, se pes objevil v zubech táhl podivný uzlíček.
Iveta běžela k němu byl to právě narozený miminko. Dýchalo. Ačkoli byla sama lékařka, ihned volala sanitku a policii.
Dorazili překvapivě rychle. Iveta odvedla Vojtu domů, pak s manželem dorazila do kojeneckého ústavu. Tam jim pověděli, že je to děvčátko, měsíc staré, zdravé. V zavinovačce byla zmuchlaná cedulka: jmenuji se Bohumila, maminka si přeje, abyste mě dali do dobré rodiny.
Když Iveta uviděla děvčátko, rozplývala se láskou. Pohlédla na manžela, jejich pohledy si rozuměly. Hned je napadlo, že by si ji mohli osvojit. Iveta, jako doktorka, byla pro úřady ideální uchazečka.
O dva měsíce později už tekly v jejich bytě smíchy malé Bohumily, nalezené Vojtou v parku. Jak teta Ludmila říkala ten pes prostě nepřišel k jejich domku náhodou.
