Můj šéf byl ten, kdo mi v tom podivném snu šeptem prozradil, že mi manžel zahýbá.
Byla jsem vdaná, pracovala jsem v malém rodinném podniku na okraji Plzně. Můj šéf, rozvedený, šedovlasý pan Záboj Polák, se mnou už dávno koketoval. Nejen ve snu, ale i v polostínu kanceláře mu zvláštně hořela očka. Nebyla jsem nikdy hrubá, vždy jsem stanovila hranice, několikrát jsem mu klidně ale pevně připomněla, že mám doma Petra a že jeho řeči už nejsou jen šepot, ale ozvěna i mezi regály s účtenkami. Polák kývnul, jakoby rozuměl, a život ve firmě se převaloval dál, stejně monotónně jako vlaky na hlavním nádraží.
Jednoho rána v snovém čase těžko určit, zda to bylo fakt ráno mě zavolal do své kanceláře, kde bylo dusno a voněl tam kafe a starý koberec. Klapnutí dveří znělo jako vzdálený hrom. Polák řekl, že chce mluvit o něčem osobním. Zeptal se, jestli Petr stále o víkendech jezdí pryč na ryby, do Chodska. Přikývla jsem. Podíval se na mě zvláštně a rovnou spustil:
Viděl jsem ho s jinou ženou, Zdenko.
Začal líčit, jak jeho zástupkyně, paní Mária, byla večer v klubu U Sudu, Polák tam přišel hodinu po ní, ztratili se v davu. A najednou Mária ukazovala na Petra, objímal a líbal tam nějakou tmavovlasou dívku s čelenkou z pampelišek. Nevěřila jsem pocit to byl hustý a lepkavý, jako hustý český med. On mlčky vytáhl mobil, posunul ukazovákem fotky a přehrál mi video.
Zrnité, tmavé, rozmazané, hádanka rozpoznat vletící stíny na parketu. Hudba Ewy Farné bušila do obrazu. Ale i přes tu mlhu: tričko s jelenem, Petrův krok, jeho staré pohorky… Nešlo to popřít. Zavalil mě vztek, stud a pocit bezmoci jako těžká peřina z hotelu Corinthia. Vyšla jsem bez slova ven a tramvají odjela domů.
Večer jsem ho konfrontovala mezi švédským stolem a košem na špinavé ponožky. Nejdřív zatloukal, pak mumlal, že to byla jen chyba po pivu, ale neodešel. Dalších šest měsíců byla noční můra. Už jsem s ním nechtěla být a on si nárokoval místnost a postel. Byt byl v pronájmu a tvrdil, že má právo zůstat. Každé ráno pustil radio Blaník na plné pecky, večer zval kumpány bez zeptání, hromadil špinavé hrnky, házel kolem sebe jedovaté vtipy. Každá hádka byla drsnější než ta předchozí. Spala jsem útržkovitě, žaludek jsem měla sevřený jako středověký tkalcovský člunek.
Jednou v dešti nebo možná v ledové mlze, těžko ve snu říct jsem našla nájemní smlouvu, která za pár týdnů končila. Uvědomila jsem si prostou věc: ten domov není můj, nemusím tu žít ve válce. Zvedla jsem telefon, našla si malý podnájem v Nuslích, podepsala smlouvu a sbalila si věci do tří igelitových tašek z Albertu. Žádné loučení. Odešla jsem tiše, vzala jen to, co jsem opravdu potřebovala.
Celou tu podivnou, zamlženou dobu mě Polák sledoval zpoza mléčného skla jako trpělivý lední medvěd. Ptával se, jestli je mi líp, nabízel pomoc. Postupně jsme spolu mluvili i mimo kancelář nejdřív střídmá esemeska, pak nerozhodná káva v Cukrárně U Anděla. Nic jsem po něm nechtěla, jen klid, a on to respektoval. Až za dlouhé měsíce se mezi námi mlčky otevřela nová kapitola.
Našla jsem si časem novou práci lepší plat, lepší pozice, firma kousek od Vyšehradu. Odešla jsem, ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Tím se všechno změnilo, Polák už nebyl můj šéf, byli jsme dva lidé, co chodí na procházky do Stromovky.
Dnes spolu sníme už rok. Bývalý manžel patří minulosti, někde v dálce trůní na hromadě svých starých ponožek. Ztratila jsem jeden svazek, ale našla jsem klid a jednoho dobrého muže.
