Dnes si musím opravdu zapsat, co se v mém životě stalo a jaké ponaučení jsem z toho získal. Nevím, zda bych před několika lety uvěřil, že můj život nabere takový směr.
Ještě než jsem si vzal svou ženu, slyšel jsem spoustu řečí od kamarádů z práce v Brně, že po svatbě se muži prý vůči svým ženám okamžitě změní. Že se žena stane téměř jejich majetkem a oni ukazují svou pravou tvář. Já si tehdy ale říkal, že u mě to nebude ten případ. Kristýna byla vždycky laskavá, vřelá nikdy jsem v ní necítil žádnost po hádkách nebo obavách. Vždy jsme si byli blízcí, před svatbou se mě skoro bál urazit. Jenže, jak už to někdy bývá, dopadlo to jinak, úplně obyčejně, jak v českých rodinách bývá zvykem.
Pár měsíců po svatbě mě začala užírat jedna věc časté návštěvy a telefonáty její maminky. Kristýně jsem to řekl. Proč nás pořád navštěvuje? Nemusíme si telefonovat každý den. Z obavy, že bych naše manželství zbytečně ohrozil, Kristýna dala mamince prostor, aby nás nechávala víc o samotě. Volala jí jen, když byla doma chvíli sama. Myslel jsem si, že tím máme vyřešeno. Jenže pak přišla další rána. Kristýna otěhotněla, ztratila kvůli tomu práci v kanceláři, protože musela v těhotenství hodně odpočívat a zaměstnavatel jí prostě smlouvu neprodloužil.
A tehdy jsem, bohužel, začal být zbytečně kritický: Celý den sedíš doma a nic neděláš. Vidím teď, jak hloupě jsem se choval. Kristýna byla těhotná, bála se, že zůstane sama, a já místo podpory vyčítal. Když se naše dcera Adéla narodila a byl jí rok a půl, pomalu jsem očekával, že se mi manželka bude klanět, když přijdu z práce domů. Očekával jsem, že u dveří najdu připravené pantofle a v kuchyni teplý guláš s knedlíkem. Vůbec mi nedocházelo, co všechno zvládá s malým dítětem. Uklid, péče, plínky, vaření všechno bylo na ní.
Začal jsem být protivný a naštvaný. Naštěstí, Kristýna si jednoho dne zabalila věci a odešla s Adélkou ke své mamince do Olomouce. Dva měsíce se mnou nemluvila. Začal jsem chátrat. V práci jsem nebyl schopen dělat pořádně, doma bylo prázdno. Po dvou měsících jsem už byl úplně na dně, šel jsem za nimi, oblečený v sepraném svetru, s pocitem obrovské viny. Poprosil jsem je oba, Kristýnu i mou maminku, na kolenou o odpuštění.
Kristýna tehdy řekla: Uvidíme, co dokážeš. Přihlas se na kurz vaření a až přijdeš domů, budeš nejen vařit, ale taky uklízet. Souhlasil jsem. Zapsal jsem se na večerní kurz v domě kultury, naučil se svíčkovou i bramborový salát a už půl roku střídám vaření s Kristýnou.
Poučení? Doma být partner znamená dělat práci oba. Už nikdy neřeknu ženě, že doma nedělá nic. Vím, že v české domácnosti musí oba držet za jeden provaz.
