V první den školy jsem se s Anežkou rychle spřátelila, a na konci školního roku se k nám přidal Adam. Bylo mi jasné, že Adam měl k Anežce city hned od začátku. Dokonce jí na Silvestra požádal o ruku. Anežka ho však odmítla, řekla mu, že se zaměřuje na studium a není připravená na vztah.
Adam neztrácel naději a zůstal Anežce věrným přítelem. Když skončil druhý semestr, zkusil to znovu, ale ona ho jemně odmítla a řekla, že by měli zůstat přáteli. Později mi svěřila, že se jí líbí sportovci a kluci s jistým finančním zázemím.
Přesto jsem věděla, že Adam je skvělý a laskavý kluk, i když nevydělával moc peněz. Nedlouho poté si moje kamarádka vzala muže, který splňoval její požadavky, a pozvala nás na svatbu v Brně. Bohužel jsem kvůli nemocné babičce nemohla přijít a Adam odmítl pozvání také cítil se dotčený kvůli okolnostem.
V ten den hledal Adam útěchu u mě a vyprávěl mi, jak ho bolelo, když žena, kterou miloval, vdávala se za někoho jiného. Po Anežčině svatbě jsme spolu trávili víc a víc času, a naše přátelství se prohloubilo. Bylo to v období, kdy jsem musela doma pomáhat, protože maminka se starala o nemocnou babičku. Adam mi řekl, jak moc mu chybím, a nakonec se z našeho přátelství stalo něco víc.
Za rok jsme měli svatbu v Olomouci. Začali jsme budovat společný život a byli jsme šťastni. Ale naše štěstí narušila Anežka, která se po třech letech manželství a narození dvojčat stala vdovou její manžel, starosta města, tragicky zemřel. Anežka nás požádala, zda by mohla bydlet u nás, dokud nenajde nový domov.
Stáli jsme v obýváku, napětí ve vzduchu, Anežčina tvář se třásla slzami. Adam mě pohledem hledal podporu, já měla v sobě smíšené pocity. Rozhodnutí zůstalo viset mezi námi, jako těžký stín minulosti, která se právě vrátila.
