Za tři měsíce si budu brát svého snoubence Lukáše.
Pocházím z rodiny, kde svatby jsou jednoduché krátký obřad, dobré jídlo, kapela, tanec, a tím to končí. Žádné velké rituály.
Jenže Lukášova rodina má zvláštní zvyk: během svatební hostiny musí nevěsta proneset slavnostní přípitek a poděkovat rodičům ženicha spolu s malým symbolickým dárkem za to, že ji přivítali do rodiny. Výhradně nevěsta. Ženich ne.
Když mi to Lukášova maminka řekla, myslela jsem, že si dělá legraci.
Vysvětlila mi, že je to u nich tradice už po generace: nevěsta děkuje rodičům ženicha, že jí otevřeli dveře ke své rodině. Mně to znělo spíš jako přijímací pohovor než jako vřelé přivítání.
Navrhla jsem, abychom přípitek pronesli společně a poděkovali oběma rodičům jeho i mým.
Lukášova maminka jen jemně pokrčila rameny a řekla, že to je moderní vymoženost a u nich se to nepatří.
Lukáš tomu na začátku nevěnoval moc pozornost. Ale při další večeři jeho otec poznamenal, že u nich se ctí tradice rodiny. Maminka dodala, že nechtějí snachu, která by přišla a všechno měnila.
Slovo nechtějí mě zasáhlo Připadalo mi, jako bych byla kandidátka na nějakou pracovní pozici.
Když jsme se večer vrátili domů, otevřela jsem to téma s Lukášem.
Řekla jsem mu, že neodmítám poděkovat jeho rodičům, ale nestojím o gesto, kde se pokloní jen nevěsta ale ženich ne.
Lukáš tvrdil, že jde jen o malý symbolický akt.
Zeptala jsem se ho, proč ten akt nemůže být vzájemný.
Nevěděl, co odpovědět. Jen řekl, že nechce mít problémy s rodiči.
Navrhla jsem, že uděláme společný přípitek a oběma rodičům dáme malý dárek, což jsem považovala za hezčí.
Když jsme to jeho rodičům navrhli, Lukášova maminka vážně řekla, že tím rozmělníme tradici. Jeho otec dodal, že když začnu takhle, pak budu chtít rozhodovat o všem.
V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o přípitek. Jde o princip. O to, co v rodině smím a nesmím.
Navrhla jsem, že poděkování předáme v soukromí před svatbou, abychom se vyhnuli konfliktům.
Maminka to odmítla. Trvala na tom, že to musí být před všemi hosty, aby bylo vidět, že skutečně respektuji jejich rodinu.
Něco ve mně se vzepřelo.
Respektuji lidi. Ale nedělám ponižující úkony.
Lukáš mě prosil, ať to udělám kvůli klidu, prý se to tak dělá v jeho rodné vesnici na Moravě.
Řekla jsem mu něco, co bych nikdy nečekala, že řeknu před svatbou:
Jestli má být klid tím, že vždycky ustoupím jen já, tak to není klid. To je ovládání.
Teď je Lukáš mezi mnou a svými rodiči.
Moje maminka mi radí nezačínat manželství konfliktem s tchánem a tchyní.
Moje nejlepší kamarádka mi říká, že když poprvé ustoupím, budu ustupovat pořád.
A Lukášovi rodiče už pomalu šíří, že jsem problémová a neúctivá.
Já mám jasno.
Poděkovat můžu, ano. Ale nemůžu uznat pravidla, která platí jen pro mě proto, že jsem nevěsta.
A upřímně nevím, jestli dělám chybu, když odmítám následovat tuhle tradici přesně tak, jak si přejí.
