Já a můj manžel jsme opustili byt, který jsme přenechali našemu synovi, a přestěhovali jsme se na venkov. On se zase nastěhoval k tchýni a náš byt pronajal.
Vzali jsme se s manželem, když nám bylo třiadvacet. V té době jsem už byla těhotná. Oba jsme dokončili vysokou školu studovali jsme na pedagogické fakultě. Naše rodiny nebyly nijak bohaté, neměli jsme žádného zámožného příbuzného, všechno jsme si vybudovali vlastní pílí.
Do práce jsme nastoupili brzy. Prakticky hned po narození byl náš syn krmen umělou výživou. Ať už kvůli stresu nebo jednotvárné stravě jako mladá maminka jsem prostě neměla mléko. Téměř v jedenácti měsících jsme ho dali do jeslí, kde se naučil jíst lžičkou, chodit na nočník a usínat bez houpání. My s manželem jsme museli oba chodit do zaměstnání.
Nejprve jsme bydleli v pronajatém bytě, pak v garsonce, a později jsme si našetřili na byt o dvou pokojích. Protože jsme ze vsi, vždycky jsme toužili mít kousek půdy, a tak jsme si ji před pár lety koupili. Manžel vlastníma rukama postavil malou zděnou chalupu se dvěma místnostmi. Pořídili jsme sporák, srovnali terén, koupili nábytek.
A všechno probíhalo dobře. Stačilo jen žít a užívat si. Je nám šestačtyřicet a teprve teď máme čas sami na sebe. Jenže geny se nezapřou. Náš syn, ve svých třiadvaceti, se rozhodl oženit. Moje snacha pochází z bohaté rodiny. Oba s naším synem vystudovali práva. Rozhodli se vzít.
A začalo to. Já chci drahou restauraci, limuzínu, svatební cestu a samostatný byt.
Už od synova narození mě trápilo, že mu nedáváme dost lásky. Brzy do školky, brzy do školy, my s manželem pořád v práci. Tak to u učitelů často bývá. Neustále se starají o cizí děti. Našemu synovi zbylo víc času pouze na sebe. Navíc prarodiče bydleli daleko. Tak vyrůstal. Snažili jsme se mu to vynahradit aspoň materiálně drahé hračky, nábytek, oblečení, placená škola, auto k osmnáctinám.
A teď jsme se rozhodli ho podporovat i dál. Všechny úspory jsme dali na svatbu. Po poradě s manželem jsme se rozhodli darovat mu byt. Říkali jsme si, že by neměl začínat tak složitě jako my. Rodiče nevěsty dali taky peníze, ale investovali hlavně do dcery kožešiny, šperky. Všechno v bytě jsme vyměnili za nové. Její rodiče mají velký dům za Prahou, tři patra, luxusní vybavení, drahá auta.
Postupně se náš syn začal vzdalovat. Později k nám chodil už jen jednou za měsíc a časem přestal volat úplně. Švagr našel synovi práci u firmy.
A jednou jsme s manželem úplnou náhodou potkali na trhu sousedku. Řekla nám, že náš syn už dávno nebydlí v našem bytě žije s manželkou u její matky a náš byt je prý pronajatý. Manžela to hned vzalo a udělalo se mu špatně. Snažila jsem se ho uklidnit. Zavolala jsem synovi a on s námi mluvil hrubě. Řekl, že jsme mu přece byt sami dali. Připomněl nám, že my nikdy žádné peníze neměli. Křičel, že on byl vždycky ten nejhorší, a vytkl nám, že jsme dopustili, aby on a jeho žena měli lepší život než my. Prý se cítí trapně, že je u tchýně na obtíž, zatímco my, jeho rodiče, jsme jen obyčejní učitelé.
S manželem jsme se rozhodli bránit proti nespravedlnosti a sobectví. Šli jsme za právníkem. Ten nám vysvětlil, že když jsme darovací smlouvu oficiálně neřešili, je synovo chování nelegální. Majitelem bytu je ten, kdo má oficiální právo jej pronajímat tedy stále my.
Rozhodli jsme se syna nezažalovat. Nájemníkům jsme dovolili zůstat ještě měsíc. Všechno jsme jim vysvětlili a oni to pochopili, odstěhovali se v klidu. Vrátili jsme se s manželem zpět do svého bytu. Ale se synem už nemáme žádný kontakt. Manžel je plný hořkosti, i já to cítím stejně. Možná se časem usmíříme.
