Naše neteř Šárka měla tehdy třináct, když jsme ji poslali na dva týdny k babičce do menší vesnice u Jihlavy. Zpočátku byla v sedmém nebi užívala si společný čas s babi Eliškou, byly si opravdu blízké a pořád si měly co povídat. Jenže jak Šárka rostla, vesnický klid ji už tolik neokouzloval. Začala jí chybět její parta z Brna, kino a všechny ty akce, na které byla zvyklá z domova. Samozřejmě k babičce jezdila hlavně proto, že byla její jediná vnučka a návštěvy babičku vždycky rozveselily.
Jednou ji tam dovezl táta, když mamka, Lenka, rodila jejich druhé dítě. Usoudili, že trocha čerstvého vzduchu a babiččina společnost jí jen prospěje, než se u nich doma všechno zaběhne. A navíc, táta babičce pravidelně poslal nějaké ty koruny, aby Šárce u ní nic nechybělo.
Prvně babička od Šárky vůbec nečekala, že by musela doma pomáhat byla hlavně šťastná, že si má s kým povídat a že není sama. Ale po pár dnech, jak Šárka zjistila, že má pro sebe babiččinu péči a že táta na šek posílá peníze, začala si trochu diktovat a vymýšlet tuhle by radši lepší jídlo, támhle by chtěla lepší mlsku.
Došlo to až k tomu, že se jednou vztekla kvůli tomu, že někdo snědl její koláč. Bez váhání obvinila strýce, který u babičky taky bydlel, že jí ho snědl. Z nevinné věci byla rázem mela; táta musel přijet a všechno urovnat. Tyhle malé hádky a výbuchy nálad nakonec všechny dost otrávily, takže rodiče rozhodli, že už Šárka na prázdniny k babičce jezdit nebude.
Babička z toho byla pořádně smutná. Čas, který spolu trávily, pro ni moc znamenal a i když to s Šárkou někdy nebylo jednoduché, hrozně si vážila toho, že ji má pár dní doma. Ale věci se změnily a tyhle návštěvy prostě skončily.
