Naše neteř Ludmila měla teprve třináct let, když jsme ji poslali na dvoutýdenní prázdniny k babičce do jihočeské vesnice. Zpočátku si Ludmila pobyt s babičkou velmi užívala a měly mezi sebou krásný vztah. Jak ale postupně dospívala, kouzlo vesnického prostředí pro ni začalo ztrácet na přitažlivosti. Chyběli jí kamarádi, filmy v kině i různé aktivity, které měla ve městě ráda. Navíc byla Ludmila jedinou vnučkou své babičky, a její návštěvy znamenaly pro babičku vždy velikou radost.
Jednoho dne přivezl Ludmilu její tatínek František k babičce do vesnice, právě když maminka, Eva, rodila druhé dítě. Rodiče se dohodli, že bude pro Ludmilu lepší, když stráví nějaký čas na čerstvém vzduchu a povykládá si s babičkou. Navíc tatínek babičce pravidelně posílal peníze, aby mohla Ludmile během pobytu dopřát, co bude potřebovat, a babička se díky tomu měla také finančně lépe.
Ze začátku babička po Ludmile nic nechtěla, těšila se hlavně z toho, že je doma zase někdo, s kým si může popovídat a sdílet každodenní starosti. Postupem času ale Ludmila začala mít vyšší požadavky a stále si na něco stěžovala. Dobře věděla, že jí tatínek posílá babičce peníze, a očekávala výborné jídlo i co nejlepší péči.
Situace se bohužel vyhrotila v okamžiku, kdy Ludmila dostala hysterický záchvat, protože jí někdo snědl makový loupák. Obvinila sestřenici, která u babičky také bydlela, že ho snědla bez dovolení. Spor se rychle rozrostl a nakonec musel František přijet a uklidnit situaci. Útočné výměny názorů a napjatá atmosféra v rodině nakonec vedly k rozhodnutí, že Ludmila už k babičce jezdit nebude.
Tato změna babičku velice zarmoutila. Váhala si každou společnou chvilku a i přes veškeré těžkosti Ludmilu měla moc ráda. Jenže okolnosti se změnily a od té doby návštěvy ustaly.
