Od dětství jsem byla člověkem, který by pomohl i svému největšímu nepříteli v nouzi. Nikdy jsem si nemyslela, že by takový člověk mohla být i moje tchyně. Přes všechny stereotypy je moje tchyně úžasná žena, laskavá a zdvořilá. Nedávno se však stala pohromou tchyně vážně onemocněla, skončila v nemocnici a musela se ještě dlouho zotavovat.
Bez jakéhokoliv poradění s manželem jsem ji vzala domů do Prahy, abychom se o ni mohli spolu s mužem starat. Myslela jsem si, že manžel bude mít radost z mé péče o jeho matku, ale celou cestu tramvají byla tchyně nějak smutná, zamrzele koukala z okna, jako by chtěla něco říct, ale nemohla najít slova. Doma jsem jí pomohla do postele, připravila čisté povlečení a šla vařit vývar. Přála jsem si udělat radost tchyni i manželovi. Bohužel, když manžel přišel domů, všechno se najednou pokazilo.
Jakmile uviděl maminku v posteli, vykřikl, proč ten nechtěný host leží v naší ložnici, a chtěl ji okamžitě vyhodit. Jen s velkou námahou jsem ho zadržela. Kdybych tam nebyla, manžel by opravdu vyhodil vlastní matku na ulici. Jsme stále manželé, ale jsem z jeho chování hluboce zklamaná. Ve snu mi to celé připadalo jako bloumání mlhou v Starém Městě, černobílé hodiny na stěně běží pozpátku, polévka se sama míchá na plotně a dveře se otvírají do prázdna. Hlas tchyně se ozývá jako šepot zvonů z Karlova mostu a manžel stojí za dveřmi, tvář rozmazaná, mluví jazykem, kterému nerozumím. Oči mám plné slz a mince se kutálejí po parketách, jako by byly marnými korunami, které nikdy nesložíme ve prospěch rodiny.
