Hele, víš, že už od malička jsem byla ten typ člověka, co by pomohl klidně i zarytému nepříteli, když mu šlo o krk. Nikdy bych neřekla, že moje tchyně spadá do téhle kategorie. Přitom, když vezmeš v potaz všechno, co si lidi o tchyních povídají, ta moje je opak je to vážně skvělá ženská, milá a slušná.
Nedávno ji zastihla fakt velká smůla vážně onemocněla, skončila v nemocnici v Praze a ještě po propuštění domů byla dost slabá a potřebovala pomoc. Tak jsem ji, aniž bych se ptala svého muže, vzala k nám domů, abychom se o ni mohli spolu postarat. Myslela jsem, že to bude pro manžela radost, že mámu máme u nás a staráme se o ni. Jenže celou cestu se tvářila spíš smutně, jakoby chtěla něco říct, ale neměla odvahu.
Doma jsem jí pomohla se uložit, připravila jsem jí postel a šla vařit vývar chtěla jsem, aby se u nás cítila dobře, aby byli oba spokojení. No a jak přišel muž z práce, všechno se zvrtlo. Když viděl mámu v posteli, začal se rozčilovat, proč je “ten parazit” v našem bytě, a chtěl ji vyhodit ven. Málem jsem ho nezastavila. Fakt, nebýt mě, snad by jí opravdu odešel. Pořád jsme manželé, ale jsem z jeho chování dost zklamaná čekala jsem od něj mnohem víc, hlavně vůči vlastní rodině.
