Pamatuji si, jak kdysi dávno žili Jana a Martin. Jejich manželství nebylo šťastné a vlastně už od počátku bylo jasno, že jejich svazek nebyl tím pravým. Zůstali spolu pouhé tři roky, narodila se jim dcera, a pak se jejich cesty rozešly. Martin, jako správný otec, ihned přislíbil platit na dceru výživné. S Janou si domluvili, že žádný soud o alimenty řešit nebudou on poctivě každý měsíc posílal smluvenou částku v korunách v určený den.
Tak tomu bylo. Jenže jen na určitou dobu.
Po čase Martinu přišel dopis, který ho naprosto šokoval. V něm stálo, že Jana žádá, aby mu soud odebral otcovská práva. Nechápal jak to? Součástí dopisu byl výsledek testu DNA, který potvrzoval, že Martin vlastně dceřin otcem není. Skutečným otcem byl muž, za kterého byla Jana legálně provdaná několik let před Martinem. Takže Jana žila dvojím životem půlku času s Martinem, půlku s prvním mužem. A Martin poctivě platil výživné celé ty roky, pět let.
Neskrýval hořkost a bolest, když si uvědomil, co se stalo. Ale v srdci cítil, že by měl dostat zpátky peníze, které celou tu dobu posílal. Koneckonců, dcera není jeho, a on platil, aniž by to tušil.
V českých zákonech skutečně existuje možnost žádat vrácení alimentů v momentě, kdy je prokázáno testem DNA, že muž otcem není. A tak Martin zahájil soudní spor.
Ale je vůbec správné, co udělal?
