Hele, víš, že já s mámou jsme to nikdy neměly jednoduché ale tohle, co se stalo teď, je už úplně jinde. Jak víš, mám dvě děti holčičku, devítiletou Elišku, a šestiletého Ondru. Od té doby, co jsem se rozvedla, bydlím s nimi sama. Snažím se fakt být zodpovědná, makám na dvou frontách a na děti dávám maximální pozor, ale máma prostě pořád omílala, že prý na mateřství nejsem dost dobrá.
Vždycky, když k nám přišla, šmejdila všude otevřela lednici, zkoumala prach na televizní skříňce, nadávala mi, že nemám správně poskládané prádlo, že děti nejsou zticha, jak by si představovala. Fakt otrava. Neustálé dohledy a výčitky.
Minulý týden mi přišla pomáhat, protože Ondra měl rýmu. Řekla, že zůstane dva dny. Jedno odpoledne šla do samoobsluhy pro mléko, a já se začala přehrabovat ve skříňce pod televizí, hledala jsem účtenku z lékárny a najednou mi padl zrak na tlustý černý sešit s červenou záložkou. Myslela jsem, že je to můj zápisník na účty, ale když jsem ho otevřela, vidím rukopis její. A na první stránce velkým písmem:
Záznam pro případ nutnosti právních kroků.
Otevřela jsem další stranu a zůstala jsem jako opařená. Úplně přesné datumy a popsané moje selhání, podle ní. Třeba:
3. září: děti jedly ohřívanou rýži.
18. října: Eliška šla spát v deset večer na její věk moc pozdě.
22. listopadu: v obýváku leželo nesložené prádlo.
15. prosince: vypadala unaveně nevhodné pro péči o děti.
Každičký detail mého života zapisovala, jako bych byla zločinec. A byly tam úplné nesmysly:
29. listopadu: nechala dítě samotné 40 minut.
To si úplně vymyslela.
A pak to bylo ještě horší: sekce Náhradní plán. Tam měla jména tetiček, které by prý mohly potvrdit, že jsem ve stresu ačkoli to nikdy neřekly! Byly tam vytisknuté zprávy, kde jsem ji prosila, ať nechodí bez ohlášení, že nestíhám ona to brala jako důkaz, že si nechci nechat pomoct.
Nechyběl ani odstavec, že pokud prokáže, že jsem nepořádná nebo chaotická matka, mohla by zažádat o dočasné svěření dětí na ochranu jejich zájmů.
Když se vrátila z obchodu, byla jsem úplně nervózní a ruce se mi třásly. Nevím, jestli jí to mám říct, nebo dělat, že o ničem nevím, nebo prostě utéct. Ten sešit jsem jí tam vrátila, přesně jak byl.
A večer při večeři mezi řečí prostě řekla:
Možná by dětem bylo líp u někoho, kdo má větší pořádek
V ten moment mi došlo, že to není jen náhoda nebo výstřel do tmy. Má to promyšlený, má plán, všechno připravené.
Nepřiznala jsem jí, že o tom vím. Vím, že kdybych to udělala, hned by všechno zapřela, hodila to na mě, nebo otočila situaci proti mně. A vím, že by to mohlo být ještě horší.
Fakt nevím, co dělat.
Je mi z toho úzko.
A jsem strašně zraněná.
