Chodil jsem s jednou ženou skoro rok, nikdy jsem nelitoval peněz ani na ni, ani na jejího vnuka. Jenže stačilo, abych jednou poprosil, jestli mi nedá pár buchet s sebou, a hned jsem jasně poznal, kde je moje místo.
Číšník nám před nás v kavárně v centru Prahy opatrně postavil plastovou krabičku, kam rovnou zabalil skoro netknutý kus čokoládového dortu. Drahomíra, spokojeně se usmála a krabičku si přisunula. V kavárně hrála tichá hudba, všude klid, jen uvnitř mě pomalu narůstala neurčitá zloba.
Jsme spolu skoro rok. Mně je osmapadesát, jí čtyřiapadesát oba dávno dospělí, s kufrem rozvodů a odrostlých dětí. Já mám dvě vnoučata, kluka a holku. Ona má jednoho vnuka, pro kterého žije šestiletý Pepík, její sluníčko, kterého jsem sice viděl dvakrát, ale už o něm vím snad víc než o svých lékařských výsledcích.
Drahomíra schovala krabičku do kabelky a ten svůj vláčný úsměv mi věnovala znova ten úsměv, co mě kdysi dostal.
Pepík miluje všechno čokoládové, řekla. Já už mám dost. Byla by škoda to vyhodit, ne?
Přikývl jsem, zavolal číšníka a zaplatil celý účet dort, můj šálek kávy, její salát. Peníze mě netíží, nejde o částky. Jde o to, že se za posledního půl roku vytvořil nepsaný systém: Drahomíra využila každé příležitosti (většinou za moje peníze), aby si mohla z kavárny nebo restaurace odnést něco Pepíkovi. Sám jsem si dlouho namlouval, že je to prostě babičkovská láska.
První signál mi zazvonil před třemi měsíci, když jsme šli do kina na novou komedii. Koupil jsem lístky, u baru Drahomíra poprosila o velký kyblík karamelového popcornu a colu.
Překvapilo mě to, protože normálně si sladké odpírá a na linii si dává pozor. Myslel jsem, že si chce na filmu udělat radost. Posadili jsme se, světlo zhaslo. Natáhl jsem ruku, abych si trochu dal, ale ona kyblík držela pevně na klíně, dokonce poprosila prodavačku o víčko. Sama si za celou dobu popcornu ani nevzala.
Proč nejíš? Je výborný, zašeptal jsem.
Ale já nechci, šeptla zpět. Dám ho Pepíkovi. Dnes u mě spí, zbožňuje popcorn z kina, a jeho rodiče mu ho nikdy nekupují.
Skoro jsem se zadusil colou. Takže ten kyblík nebyl primárně pro nás, ale rovnou pro Pepíka jen se to neprobíralo nahlas. Rozhodla to sama, automaticky. Celý film jsem se cítil trapně kyblík byl pod stráží, jíst jsem si skoro netroufl. Pak jsem Drahomíru odvezl domů, ona s kyblíkem zářila, a já si připadal jako poslíček, co ještě ke všemu svoji zásilku zaplatil.
A nejde o to, že by na tom byla špatně Drahomíra má slušné příjmy, je upravená, má vlastní auto, rozhodně nežije od výplaty k výplatě.
Ten největší úder přišel minulou sobotu. Pozvala mě k sobě na oběd a slíbila pověstné domácí buchty, o kterých jsem slýchával už dlouho. Nešel jsem s prázdnou: přinesl jsem lepší víno, ovoce, trochu lososa chtěl jsem udělat stůl slavnostnější. Bytem se linula vůně čerstvé pečeně, až se mi zatočila hlava.
Na kuchyňském stole stála pod utěrkou veliká mísa. Pod ní hromada lesklých buchet, jaké už se dnes jen tak nevidí. Drahomíra zalila čaj, dala mi pět buchet na talířek.
Jez, Vláďo, dokud jsou ještě teplé, řekla mile.
Byly báječné. Snědl jsem tři s masem, dvě s povidly, byl jsem plný a konečně bezstarostný. Povídali jsme si u vína, byl klid, pohoda, cítil jsem opravdové domácí teplo.
Drahomírko, ty buchty jsou fantastické, roztáhl jsem se po židli. K večeru mi dorazí syn s dcerou, přivezou vnoučata, mohli by ochutnat. Vezmu si s sebou, koupit v obchodě jim takové neseženu.
Co se ale stalo potom, mě úplně zmrazilo.
Drahomíra najednou ztuhla, tvář jí ztvrdla, úsměv zmizel, byla celá jiná, odměřená.
Ale Vláďo řekla najednou jiným, omluvným, ale tvrdým tónem. Já bych ráda ale moc ti dát nemůžu, večer přijede Pepík a já je pekla hlavně kvůli němu.
Vstala, vytáhla z mísy (kde bylo určitě ještě třicet kousků) průhledný pytlík a dala do něj tři buchty. Dvě s povidly, jednu s masem.
Tady, řekla a podala mi ten žalostný sáček Ochutnají. Jinak by Pepíkovi nic nezbylo k večeři.
Díval jsem se na ten malý pytlíček v ruce, v míse hora buchet, a cítil jsem, jak se ve mně vzedmula křivda. Právě jsem přitáhl víno, rybu, ovoce, nikdy jsem na Drahomíře nešetřil. A ona vážně řeší, aby mým vnoučatům nedala o dvě buchty víc?
Ale Drahomíro, v míse je toho spousta, Pepík to stejně nesní. Dej aspoň pár kousků pro oba mé vnoučky.
Zprudka sevřela rty, míse znovu zakryla, jako by ji chránila, a pevně rozhodla:
Vláďo, já si to spočítala. Pepíkovi jsem slíbila buchty. Nezlob se, ale nemůžu rozdávat všecko, co upeču. Ty sis pochutnal, a to je dobře. Tyhle jsou pro vnuka.
Doslova řekla rozdávat. Jako by mi dělala charitu, místo aby to byla partnerka, kterou právě hostím rybou a vínem. Najednou mám postavení někoho cizího, kdo přišel žebrat buchty.
Proč jsem najednou v babiččině žebříčku až za šestiletým klukem?
Za půl hodiny jsem už mířil domů, prý mám povinnosti. Tři buchty ležely na sedadle spolujezdce a vůně, co mi před chvilkou připadala domácí a vřelá, teď byla spíš trpká, falešná. V hlavě se mi rozbíhaly myšlenky, jestli v ní vůbec chápu situaci správně a co já vlastně znamenám.
Vždycky jsem žil v domnění, že v normálních vztazích jsme na prvním místě dva dospělí. Děti a vnoučata jsou důležité, to ano, ale až po nás. Drahomíře ale svět rotuje kolem Pepíka. On je priorita, já kdo? Plátce účtů, který zajistí film, kavárnu, popcorn pro domů?
Já, když zaplatím dort pro jejího vnuka to jsme přece rodina. Jaká rodina po roce známosti? Když poprosím o buchty pro své vnouky je to rozdávat nemůžu. Pravidla jsou jasná: její vnuk ten nejlepší servis, ti moji dostanou maximálně tři kousky do mikrotenu. Asi ani nevnímá, jak směšně a trapně působí, když dospělému muži vnutí pytlík a zbytek pečlivě schová.
Doma už vnoučata běhala. Dcera právě vybalovala tašky z auta.
Táto, tady krásně voní po buchtách!
Vytáhl jsem ten malý pytlík a bylo mi trapně.
To posílá teta Drahomíra, řekl jsem bez pohledu do očí. Ochutnávka.
Buchty zmizely hned, samozřejmě byly vynikající.
Ještě jsou? zeptala se vnučka a olízla si prsty.
Ne, zlato, už nejsou, řekl jsem a šel na balkon kouřit.
Stál jsem na studeném větru, hleděl na světla Prahy a přemýšlel: Proč to vlastně dělám? K čemu je mi žena, která mě považuje za společný bankomat, když jde o jejího vnuka, ale její buchty jsou nedotknutelná zásoba? Nejde přece o jídlo. Mohl bych koupit, co chci, objednat si oběd domů klidně hned. Jde o přístup.
A ona ani nepochopila, že mi ublížila. Večer mi volala vesele: Pepík přijel, snědl se dvěma, kouká na pohádky. Já jen mlčel. Chtělo se mi říct: Moje děti se ptaly, jestli je ještě buchta, a já musel říct, že není. Ale neřekl jsem nic.
A znáte to taky, že vám u někoho připadá, že vše nejlepší je zarezervováno pro jeho rodinu, a od vás se čeká jen ochota platit? Má smysl o tom začít otevřeně mluvit? Nebo to je jen běžná ženská šetrnost a já už začínám brblat, protože si to beru víc, než bych měl?
