Rodičovská láska.
Jolana unaveně, ale šťastně vydechla, když usazovala děti do taxíku. Evička měla čtyři roky, Toníček teprve rok a půl. U babičky s dědou si užili nádherný čas: sušenky, objetí, pohádky a drobné radosti, které jsou doma zakázané, ale u babičky tak sladce dovolené.
I Jolana si výlet domů opravdu užila. Rodiče, sestry, neteře a synovci rodný dům, který vítá bez otázek a požadavků. Maminčino jídlo, které se nedá odmítnout. Smrček rozsvícený blikajícími světýlky a zvláštními, až dojemně starými ozdobami. Tatínkovy přípitky byly dlouhé, někdy až příliš, ale vždycky dojalo to, jak jsou upřímné. Mamčiny dárky praktické, s láskou vybírané, přesně takové, jaké jsou potřeba.
Na chvíli se Jolana cítila zase jako malá. Měla chuť jen tak říct:
Maminko, tatínku, děkuju, že jste.
Nastoupila s dětmi do taxíku. Cesta domů byla klidná, děti brzy únavou usnuly, přituleni k sobě na zadním sedadle spokojení, sytí, šťastní.
Cestou domů Jolana poprosila řidiče, aby zastavil u malého obchůdku u silnice.
Jen na chviličku, potřebuju koupit pleny a vodu, řekla řidiči.
Za pět minut Jolana vyšla, nasedla zpátky do auta a srdce jí padlo až někam do žaludku.
Děti nikde!
Řidič si zrovna nezávazně povídal s nějakou neznámou dívkou na předním sedadle.
CO TO vyslovila Jolana pomalu.
Dívka se hned prudce otočila:
Kdo to je? Jaká ženská tady leze?!
Řidič pokrčil rameny:
Nevim, kdo je to, otočil se k Jolaně, Kdo jste? Co potřebujete?
Vy jste se snad zbláznili?! Kde jsou moje děti?!
Ty mizero! vykřikla dívka a začala řidiče mlátit kabelkou. Ty máš ještě děti a mně nic neřekneš?!
Co to sem za lidi bereš, prosím tě?! křičela i Jolana. Kde jsou moje děti, okamžitě mi to řekněte?!
V autě zavládlo na pár minut totální peklo: křik, obvinění, rukama se máchalo tak nějak do snu i do zmatku, jako by se rozlepil celý svět.
A najednou se otevřely dveře Uvnitř se objevil nějaký pán a klidně pravil:
Slečno tohle není vaše auto. Zastavil jsem kousek dál.
Vše ztichlo. Jolana mlčky, vztekle práskla dveřmi a rozběhla se k téměř stejnému světlému autu, které stálo o pár metrů předtím.
Otevřela dveře.
Na zadním sedadle pokojně spala její dítka. Dva andílci, ani se nehnuli.
Jolana vydechla, jako by právě unikla ze samého okraje propasti. Nasedla, zavřela dveře a jen tiše řekla:
Jedeme dál
A vtom ji to přemohlo. Smích. Nervózní, očistný, šílený smích, který nakazil i řidiče, že otíral oči a byl očividně rád, že vše takhle skončilo bez tragédie, ale s historkou na celý život.
Jolana se podívala na spící děti a v mžiku jí došlo něco prostého: rodiče jsou v každodenním světě unavení, rozesmátí, trochu popletení, někdy jako v mlze. Ale stačí, když se připlíží náznak ohrožení a uvnitř se náhle probouzí lvi!
Bez váhání, bez strachu, bez pochybností. Jen jediná myšlenka ochránit!
Taková je láska. Tichá, když je vše v pořádku, a nezlomná, když jde o děti.
