Moje vlastní dcera, Zdeňka, se začala chovat nevraživě ke své druhé mamince až po svatbě. Důvodem bylo, že tchyně nepřispěla finančně na svatbu. Jedinou útěchou bylo, že spolu nemuseli bydlet, protože rodiče Zdeňky byli natolik velkorysí, že mladému páru darovali byt se třemi pokoji v Brně. Na oplátku jim matka mého syna Petra darovala jen ten nejzákladnější a obyčejný set talířů. Navíc ani nepřišla na slavnostní malování nového bytu, vymlouvala se na nemoc. Zdeňka upřímně cítila úlevu, že tam tchyně nebyla.
Jejich rodinný život plynul poklidně, dokud se Věra, Petr’s matka, vážně nerozstonala a nemohla už sama žít na venkově v blízkosti Olomouce. Zdeňka nebyla z myšlenky, že by s nimi měla Věra bydlet, nijak nadšená, ale jiná možnost nebyla. Věra se snažila vypomáhat v domácnosti, což však Zdeňku jen rozčilovalo čím dál víc. Odsuzovala všechno, co tchyně udělala. Bylo znát, že Věra se necítí ve svém živlu. Nakonec, jakmile se trochu zotavila, rozhodla se vrátit zpět domů do svého rodinného domku. Zdeňka doufala, že se život vrátí do starých kolejí, ale zasáhla je tragédie. Petr těžce onemocněl a, bohužel, už ho nebylo možné zachránit.
Zdeňka tehdy prožívala nesmírně těžké chvíle, a navíc zjistila, že je těhotná. V celé této nesnadné době ji významně podporovala právě matka jejího muže. Pro Věru byla ztráta jediného syna naprosto zdrcující, přesto stálo u Zdeňky a podporovala ji, jak jen dovedla. Utěšovala ji a připomínala jí, že život musí jít dál a že nesmí ztrácet naději. Zdeňka si připadala zmatená a nejistá, jak sama zvládne vychovávat dítě. Jen díky podpoře tchyně pro ni situace nevyhlížela tak zoufale. Pomalu, ale jistě, se věci začaly zlepšovat a o rok později se narodila krásná holčička Barborka.
Další rok poté se Zdeňka seznámila s výjimečným mužem. Přesto nikdy nezapomněla na Věru a spolu se svou dcerou za ní často jezdily na návštěvu.
