Jako jediná dcera v rodině jsem nikdy nebyla tou oblíbenou, přestože mne moji rodiče dlouho očekávali. Když mi bylo třiadvacet a byla jsem už v pátém měsíci těhotenství, začala jsem pochybovat, jestli jsem opravdu jejich biologická dcera. Moji rodiče jsou už sedmdesátníci, navíc žijeme v naprosté finanční tísni. Nájemní byt v Ostravě je nad naše síly a sotva vyjdeme s penězi. Já i můj partner Petr studujeme a zároveň pracujeme na poloviční úvazek, ale naše výdaje tím sotva pokryjeme. Dvakrát jsme už přišli o střechu nad hlavou, protože jsme nezaplatili nájem, a museli jsme si půjčit peníze od kamarádů. Dluhy nám narůstají, na jídlo sotva máme a jsme neustále ve stresu z nedostatku. Rodiče nám občas dají nákup, abychom aspoň něco jedli.
Zbožné přání mých rodičů je, abychom se s Petrem vzali. Bez dlouhého přemýšlení jsme tedy spolu šli na matriku v Ostravě a vzali se. Potom rodiče začali nahlas toužit po vnučce či vnukovi.
Moje máma, paní Miloslava Horáková, mi často kladla na srdce, že musím mít dítě, abych neskončila jako ona sama, unavená životem. Jenže já s Petrem jsme na to ještě nebyli připraveni a do dětí se nehnali, jednak kvůli odpovědnosti, hlavně ale kvůli tomu, že jsme neměli dost peněz. Potom přišli rodiče s návrhem, který mě donutil přehodnotit náš postoj slíbili nám, že nám dají všechny své úspory, které celý život šetřili, a za ně bychom si mohli pořídit malý domek na vesnici u Nového Jičína. Oni by se přestěhovali, nám nechali městský byt a my bychom ušetřili spoustu starostí s pronájmem. To nás docela nalomilo konečně bychom měli zázemí, nemuseli bychom se bát o bydlení a zbyly by i nějaké koruny pro naše potřeby. Máma mi navíc slíbila, že mi bude s dítětem pomáhat, dokud nedokončím studium.
Ještě ke všemu nám slíbili finanční pomoc a podporu při nákupu všeho potřebného pro miminko. Jenže teď, když jsem už v sedmém měsíci, ze všech těch slibů nezbylo vůbec nic. Rodiče nám nekoupili ani plínky. Máma mi neustále volá a ptá se, jak jsem připravená na porod zatímco já nemám ani na základní potřeby, natož na výbavu pro dítě. Radí, že by si Petr měl najít třetí zaměstnání, aby všechno utáhl. Připomínám jí, že nám přece slíbili finanční pomoc, ale ona jakoukoli domluvu popírá a pořád nám vyčítá, jak jsme nezodpovědní a naivní.
Až se narodila moje dcera, Eva, rodiče si najednou vzpomněli na svůj příslib s úsporami. Já a Petr jsme si však rozhodli pořídit vlastní byt v Ostravě věděli jsme už, že na jejich sliby a pomoc se spolehnout prostě nemůžeme. S pocity nepochopení, zklamání a samoty jsme se postavili na vlastní nohy.
