Příbuzní mého manželky jsou opravdu zvláštní lidé. Mohu se pochlubit tím, že se nikdy nepletli do našich rodinných záležitostí a vždy mě brali jako jednoho z nich, což opravdu oceňuji. I tak mám ale svoje výhrady, protože zřejmě pevně věří, že člověk si musí se vším poradit sám, přestože mají dost peněz a zdědili nemalé jmění od svých rodičů. Chápu hodnotu samostatnosti, ale nemůžu si pomoct a mám pocit, že by mohli někdy trochu pomoci, když už rodinu mají.
Mají dvě další byty v Praze, které momentálně nevyužívají kvůli nedávné rekonstrukci. Když jsme naznačili, že bychom rádi v některém z nich bydleli, prostě nás ignorovali. Kvůli tomu jsme nuceni se stále stěhovat z jednoho pronájmu do druhého. Moji vlastní rodiče žijí na venkově, kde mají málo peněz a nemohou nás finančně podpořit. Zdá se téměř nemožné našetřit na vlastní byt při našem současném rozpočtu nám příjmy stačí jen na pokrytí nájmu a základních potřeb, na úspory nebo trochu volného času už nezbývá.
Snažili jsme se situaci vysvětlit tchyni, naznačili jsme a stěžovali si, že nejistota v bydlení a finanční problémy komplikují život našim dětem. Její reakce mě však hodně zklamala. Obvinila nás, že jsme pořídili příliš malé děti, a tvrdila, že rozumní lidé dávají přednost vlastnímu majetku. Bylo těžké poslouchat, jak naše obtíže odmítla a v podstatě nás za ně obvinila.
Připadám si rozpolceně nechci pokazit vztahy s nimi, ale zároveň vidím, že jim asi záleží víc na jejich vlastních věcech než na pohodlí jejich vnoučat. Občas nám pomohou třeba s hlídáním, ale nevím, jak udržet zdravý vztah do budoucna, když se zdá, že jim záleží hlavně na vlastním pohodlí, ne na rodině jejich syna.
Uvědomuji si však, že jsou už starší a jednoho dne budou možná sami potřebovat pomoc. Možná pak pochopí, jaké těžkosti jsme museli překonávat, a obrátí se na nás. Do té doby nevím, jak tuto složitou situaci zvládnout; jak balancovat mezi snahou o udržení harmonických vztahů a zklamáním, které vyvolává jejich nezájem o štěstí vlastních vnoučat. Nakonec jsem se naučil, že člověk si musí vždy najít vlastní cestu a spoléhat hlavně na sebe, i když je rodina někdy poblíž a někdy velmi daleko nejen zeměpisně, ale i srdcem.
