Kdysi dávno, v dobách mého mládí, jsem nesla tíhu nejstaršího dítěte v naší početné rodině. Znamenalo to, že jsem musela vykonávat většinu domácích prací a starat se o mladší sourozence. Nebyla to role, kterou bych si zvolila; byla mi prostě přidělena. Ve škole i mezi dětmi v sousedství jsem byla často terčem posměšků, protože jsem se neustále motala kolem těch nejmenších. Brečela jsem a v duchu si slibovala, že si nikdy nepořídím vlastní děti. Otec moje sliby nebral vážně a často mě trestal. Občas říkával, že mě zmlátil jako žito.
Po dokončení deváté třídy mě poslali studovat obor kuchařka bylo to považováno za slušné a potřebné povolání. Po absolvování jsem si našla práci v pražské kavárně. Rodiče mi ale vyčítali, že nosím domů málo peněz, a naléhali na mě, abych kradla jídlo a nosila ho domů. Prý musím živit rodinu a nesmím být takový hlupák.
Můj plat a celý život měli stále pod kontrolou. V tu chvíli jsem se rozhodla, že nastane změna. Koupila jsem si jízdenku a odešla do Plzně, kde jsem za sebou nechala rodiče i jejich dohled. Věděla jsem, že je to vážné rozhodnutí, které už nemůžu vzít zpátky. V Plzni jsem si rychle našla práci v restauraci jako pomocná síla v kuchyni a pronajala si pokoj u staré paní. Chovala se ke mně slušně, požadovala férový nájem, a já jí pomáhala, jak jen to šlo. Prohlubovaly jsme náš vztah, dbala jsem na čistotu a pohodlí našeho domova, společně jsme si pochutnávaly na dobrém jídle a podporovaly se navzájem ve všem těžkém.
Po nějakém čase mě představila jednomu muži jménem Josef Novák a rozhodli jsme se vzít. Jeho rodiče nám dali své požehnání. O rok později se nám narodila dcera, které jsme dali české jméno Zdeňka, a poté syn Jan. Uprostřed všeho toho štěstí mě začal přepadat stesk po rodině. Rozhodli jsme se s manželem rodiče navštívit. Připravili jsme dárky a vydali jsme se vlakem na cestu do rodné vesnice. Bohužel, rodiče nás nevítali. Bez slova nás vyhodili a zabouchli dveře, aniž by se podívali na naše děti či manžela. Byla jsem hluboce raněná a vzala si dárky zpět. V tom okamžiku jsem se rozhodla, že už nikdy nenavštívím svůj rodný dům.
Teď, když se na vše zpětně dívám, vím, že jsem našla vlastní cestu, a že navzdory bolestným vzpomínkám jsem si dokázala vytvořit novou rodinu, která mi dává smysl života.
