Hele, byla jsem fakt mladá, když jsem poznala toho prevíta. Choval se ke mně božsky, pořád mi skládal komplimenty a vystupoval jako naprostý vzorový chlap. Jakmile ale dostal, co chtěl, najednou byl pryč a já zůstala sama. Rozchod mě hrozně položil, a ještě jsem netušila, jaké to všechno bude mít následky. Byla jsem fakt v šoku, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Nejprve jsem to nikomu neřekla, snažila jsem se to zvládnout sama. Jenže ono bříško se začalo v čtvrtém měsíci zaokrouhlovat a já věděla, že to už neutajím. Nakonec jsem našla odvahu a svěřila se mámě. Ta to samozřejmě okamžitě řekla tátovi. Reakce? Od táty přišly jen výčitky a nadávky.
Strach z ostudy byl pro rodiče hlavní motivací zatlačili na mě, ať těhotenství ukončím, i když to nebylo pro moje zdraví vůbec bezpečné. Se skřípěním zubů jsem na to kývla, ale pak jsem každý den probrečela, úplně jsem se cítila, jako bych zradila vlastní dítě. Pořád se v duchu modlím, aby mi to Bůh odpustil. V ten moment se pro mě svět zastavil. Upřímně, měla jsem pocit, že už svůj život nechci dál žít. Máma s tátou byli absolutně ledoví, jediné, co je vůbec zajímalo, bylo, aby rodina vypadala dobře na veřejnosti.
Rozhodla jsem se od nich utéct, což mi trvalo dva roky. Mezitím jsem dostudovala vysokou školu v Praze a začala si budovat svou vlastní kariéru. Docela se mi to povedlo, mám dnes práci, kterou jsem si dřív ani neuměla představit, peníze jsem si začala vydělávat slušné všechny ty koruny byly moje.
Jenomže jednu věc jsem si za žádné peníze nekoupila rodinu. Tohle mi v životě fakt chybělo. Kvůli rodičům a té celé věci už nikdy nebudu máma. Seznamovala jsem se s chlapy, žádosti o svatbu i byly, ale když zjistili, že nemůžu mít děti, většinou se vytratili rychlostí blesku. A já to prostě dávám za vinu mámě a tátovi oni mi tuhle možnost vzali. Absolutně jsem s nimi nechtěla nic mít společného, dokonce jsem je nechtěla ani vidět. Když měl táta infarkt a máma mě prosila, ať přijdu pomoct, odmítla jsem. Pro mě byli mrtví. Posílám jim měsíčně pár tisícovek, abych měla klidné svědomí, ale to je všechno. Rodiče by přece měli děti podržet a ne je samy zničit, když je nejvíc potřebují. Mí rodiče vůbec netušili, kolik bolesti mi způsobiliPřesto jsem s každým dalším rokem cítila menší zlost a větší smutek. Všechno se změnilo jednou v prosinci, když jsem šla po Národní třídě kolem stromků na prodej a ucítila ten zvláštní vánoční pach jehličí a zimy. Do očí mi vyhrkly slzy. Najednou jsem si nepřála nic jiného než patřit někam, kde se říká doma.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, mezi všemi těmi cizími lidmi, a pochopila, že rodina není jen pokrevní pouto, ale i lidé, které si sami vybereme a kteří zůstanou, když je potřebujeme. Po návratu domů jsem sáhla po telefonu a napsala krátkou zprávu Sáře, své dlouholeté kamarádce, která mě nikdy neodsoudila. Přijď na štědrovečerní večeři ke mně? Už nechci být sama. Odpověděla okamžitě: Přijdu ráda. A bude nás ještě víc.
Ten večer jsem seděla s kamarády kolem stolu, smáli jsme se, jedli bramborový salát a rozdávali si dárky, které neměly velkou hodnotu, ale byly vybrané s láskou. Uvědomila jsem si, že i když mi byla možnost být mámou vzata, pořád můžu život naplnit. Dát lásku, a přijímat ji zpátky. Nebyla jsem opuštěná dcera ani ztracená žena. Byla jsem někdo, kdo došel až sem a našel své místo, i když po jiné cestě.
A i když mezi námi zůstali nevyřčená slova, poslala jsem rodičům pohlednici s jediným vzkazem: Přeju vám pokoj a odpuštění, protože já už to našla. Zavřela jsem oči, se vzpomínkou na to malé nenarozené dítě, a poprvé za dlouhé roky pocítila úlevu. Byla jsem v tomhle světě wieder doma sama sebou, a to mi bylo dost.
