Rozumím, řekla Alena a hned spěchala do kuchyně, aby vzala telefon. Po napsání zprávy někomu se vrátila zpět do obýváku. Od té chvíle jsem byl ještě víc přesvědčený o svých domněnkách, že mě Alena podvádí. Nějak se ke mně chovala až moc benevolentně snadno mě pustila ven s kamarády nebo na pracovní cesty, vůbec jí nevadilo, když jsem přišel domů opilý. Moji kamarádi z Prahy mi říkali jednohlasně, že takové ženy jsou vzácné, a že v tom není žádný háček. Ale mě tyhle myšlenky jen dál trápily.
Jsem o osm let starší než Alena. Co když už ji nezajímám, a našla si někoho mladšího? Přinejmenším jsem byl natolik rozumný, abych si vše nechával pro sebe. Bylo by nevhodné někoho obvinit bez důkazů. Potřeboval jsem si být stoprocentně jistý. A tak jsem se nemohl dobrat k lepšímu řešení než nainstalovat kamery po celém bytě.
Na pracovní cestu do Brna jsem odjížděl ve špatné náladě. Dokonce i Alena si všimla, jak moc jsem rozladěný. Skoro mi chtěla nabídnout prášky na uklidnění. Její péče mě trochu uklidnila, takže jsem si chvíli myslel, že je všechno v pořádku. Ani jsem neměl chuť sledovat videa online, a navíc jsem na to neměl moc času. Večer jsem to ale nevydržel, spustil jsem aplikaci a díval se na záznam. Po pár minutách jsem aplikaci zavřel a odložil notebook co nejdál od pokušení.
Pracovní cesta utekla rychle. V ten den jsem vyprovodil Alenu do práce, otevřel notebook a začal sledovat další video. Ve skutečnosti jsem ani nechtěl znát celou pravdu.
Spustil jsem nahrávky. Ze začátku bylo vše jako vždy. Alena vstala, najedla se, uklidila byt. Později odpoledne jsem ale sledoval, jak sedí, vždycky elegantní, tentokrát jen v kraťasech a mém velkém tričku, před počítačem a hraje hru. Ze sluchátek byl slyšet hlas dalších hráčů. Alena byla závislá na počítačových hrách.
To samozřejmě není nic moc, ale každý má nějaké své koníčky, utěšoval jsem se. Prošel jsem další záznamy zrychleně, bydlení, počítač a domácí práce nic nového. Hlavně, v bytě nebyl za tu dobu žádný cizí člověk.
Zaklapl jsem notebook a vydechl. Teď jsem cítil jen vinu, že mě vůbec napadlo takhle uvažovat o vlastní ženě. Rozhodl jsem se, že Aleně koupím velkou kytici růží a uděláme si romantickou večeři. Přesto jsem kamery zatím neodstranil. Netušil jsem, žePozději večer jsem seděl naproti Aleně, mezi námi svíčky a talíře s večeří. Podívala se na mě a pousmála se, tentokrát nějak zvlášť jemně. “Jsem ráda, že jsme spolu,” řekla tichým hlasem. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle je všechno, co skutečně potřebuji důvěru a drobné radosti všedního dne.
Když jsem vstal a šel zalít květiny, uviděl jsem notebook, který mě poslední týdny tolik zaměstnával. Na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem došel ke kameře nad dveřmi a pečlivě ji odpojil. Už žádné nahrávky, žádné podezření jen my dva.
Ten večer jsme si spolu zahráli její oblíbenou hru, Alena smála se a křičela na spoluhráče, já jsem ji sledoval a byl šťastný. Pochopil jsem, že podezření dokáže otrávit i ty nejkrásnější chvíle. Raději žiju s trochou nejistoty než s jistotou, která mě připraví o důvěru.
Za oknem začalo pršet, Alena mi položila hlavu na rameno a šeptala: “Děkuju, že jsi tady.” Věděl jsem, že je čas najít klid v sobě a užívat si přítomnost. Nakonec není nic cennějšího než mít někoho, komu skutečně věříte.
