Pes při pohledu na své někdejší pány sklonil hlavu, ale zůstal stát nehybně
Všechno začalo někdy v prosinci, když už Praha spala pod těžkou peřinou sněhu a na sídlišti na Proseku pod končícími světly tramvají šustila jen hrstka vloček.
Bard, velký vlčák s šedivými vousky, se prostě jednou objevil u čtvrtého vchodu našeho paneláku. Jako by se vynořil z nádechu studeného vzduchu, co zamrzal na dlaních.
Zase ten pes tu vříská pod okny! rozčílil se Karel, když rozhrnoval závěs. Boženo, ty to neslyšíš?
Ale slyším, Karle, unaveně odpověděla.
Nedalo se to přeslechnout. Nářek toho psa procházel až do morku kostí, míchal se s panelákovými podlahami.
Mladá rodina z bytu č. 23, Radek s Libuší, přišla na Prosek v září. I se psem. Bard je každé odpoledne vítal u vchodu, poskakoval, olizoval jim ruce. Spolehlivý jako staré české hodiny.
Ale s prvními mrazíky se cosi změnilo.
Už jsme se rozhodli! Pes v garsonce je hrůza, říkala Libuše své kamarádce na schodišti, prsty si omotaná kolem mobilu, chlupy jsou všude, ještě ten jeho dech! A barká sousedi si stěžují. Jestli chceš, vezmi si ho. Má i papíry.
Kamarádka zjevně odmítla.
Božena to pochopila v okamžiku, kdy Bard už čtvrtou noc spal mezi patry na špinavém betonu, schoulený a roztřesený zimou a mokrem.
A co teď? Karel se tvářil, že ženiny nářky neposlouchá. My máme svých starostí dost.
Bylo mu pětačtyřicet, po infarktu minulého ledna pořád podrážděný a popudlivý. I na Boženu byl zlý.
On není zvyklý žít na ulici, zamumlala Božena. Má přece pány v šestadvacítce.
Jestli má pány, ať si ho vezmou domů. Nebo ať přijde městská služba. Já jej tu nechci!
Snadné říkat. Jak to ale vysvětlit psovi? Že ho někdo odložil na chodbu mezi patry jako starou mikinu?
Nad ránem to Božena nevydržela s kusem šunkového chlebíku sestoupila po studených dlaždicích za ním. Bard zvedl unavenou hlavu, podíval se jí do očí. Nevzhltil jídlo hltavě, vzal si kousek po kousku, něžně mezi zuby.
Ten večer udělala rozhodnutí.
Božko, co blázníš?! Karel stál ve dveřích, zuřivý jako déšť. Proč jsi toho psa přitáhla domů?
Bard se stáhnul v rohu za botník, uši složené, ocas pod břichem, výčitka psí existence.
Je mráz, Karle. Prostě jednu noc. Jinak zmrzne na kost.
Jednu noc? málem se udusil rozčilením. A zítra zase ještě jednu? Rozhazuješ poslední koruny na léky a ještě navezeš další hladovou tlamu?!
Stiskla mlčky psí hřbet. Muž měl pravdu jejich důchody byly víc smutné než jídlo ze školní jídelny.
Kdo to bude krmit? začal se Karel roztáčet ve svém vzteku. A co veterinář? Ani na sebe nemáme!
On je starý, řekla žena tiše, ale jistě. Venku zahyne.
Ať klidně! Psů tu končí denně, stovky! Chceš zachránit každého na Proseku?
Bard se zatřásl, choulil se ještě hlouběji do stínu. Božena sedla vedle něj, objala mokrou srst, dlouho nečesanou.
Ne každého, zašeptala, jen tohohle.
Pět dní jako v sudu se střelným prachem. Karel demonstrativně bouchal dveřmi, brblal i nad jediným chlupem ve svém papučovém ráji, pořád chtěl toho vetřelce pryč.
Bard to všechno cítil jedl málo, do pokojů nevstupoval. Jen pohled, stále omluvný.
V neděli zazněl zvonek.
Co si to dovolujete?! Libuše, v norčí kožešině, vedle Radka v nové péřovce. Ukradli jste nám psa! To je zločin!
Jaký zločin? Božena se ztratila v síti slov. Ležel přece v mezipatře!
To je náš pes! Máme papíry, pas, všechno! Ty si ho jen tak vezmete?
Bard uslyšel hlasy, přišel z kuchyně. Ocas se pohnul má se radovat, nebo skrýt?
Domů, Barde! přikázala Libuše.
Pes k ní přivoněl, ale zůstal stát u Boženy.
Co to má být! zavrčel Radek. No pojď, Barde, pohni!
Hlava sklopená. Ale neudělal ani krok.
Promiňte, začala opatrně Božena. Ale on tu spal celé noci, mrzl…
To není vaše věc! Není to váš pes, není to vaše starost! Kde spí náš pes, to je naše rozhodnutí! máchla rukou Libuše.
V mezipatře na ledové betonce? nevydržela důchodkyně.
Klidně na balkóně! Děláme si, co chceme!
Co to tu je za křik? přišel do chodby Karel s novinami pod paží, promrzlý z hlídání na zahrádkách.
Vaše žena nám ukradla psa! vypálila Libuše. Vrátíte nám ho, nebo řešíme s policií!
Božena sevřela ruce. Hlavně žádné potíže se zákonem. Karel kvůli němu už tak zuřil.
Božko, vrať jim psa a bude klid, vzdychl nakonec muž. Nechci tahanice.
Ale když pohlédl Bardovi do očí, v tváři se mu cosi změnilo. Pes s Boženou a v pohledu prosba.
Ukažte papíry, překvapil je chladně Karel.
Cože? majitelé se zarazili.
Na psa. Rodokmen, očkovací průkaz. To máte přece.
Libuše s Radkem se na sebe podívali.
Máme je doma.
Přineste a pak pokračujeme v řeči, zarazil je Karel rázně.
Jste normální? vyprskl Radek. To je náš Bard!
Vážně? Tak proč už týdny mrzne v mezipatře?
Pořád to není vaše věc!
Ale je. Když někdo týrá zvíře vedle mě doma, je to i moje věc! popošel blíž, v hlase zněl hřebík.
Kdo koho tu týrá?! rozšířila Libuše oči. My jsme ho nevyhodili! Máme rekonstrukci!
Jakou rekonstrukci, prosím tě? Do bytu jste šli v září! zarazil ho Karel, Bard se otřásl.
Mladí couvli; v obličejích trapnost.
To je naše osobní věc, šeptla Libuše.
Vaše věc je týrat starej krkavec? Víš co, vezmi si ho. Hned! Karel zvyšoval hlas.
Božena užasla. To on ještě ráno říkal, že pes domů nesmí!
Karle, proč…?
Mlč, vmísil se, očima sevřel hosty. Tak co, berete si ho?
No jasně! nasadila Libuše velitelský tón. Barde, domů!
Pes na vteřinu vzhlédl a pak… lehl si. Doprostřed předsíně. Jako by řekl: Nikdy už neodejdu.
Bardeee! zařval Radek.
Pes nehnul se.
Co jste mu udělali! spustila hystericky Libuše. Otočili jste ho proti nám!
Neblázníte? řekla Božena klidně. Vybral si sám.
Jak vybral? Je to jen pes!
Pes, co už vás nevezme za své, ostře řekl Karel. Protože psi neodpouští zradu.
A co vy o nás víte?! zaječela Libuše. Krmili jsme ho, měli rádi!
A pak ho odhodili jako staré noviny! Karel byl teď jen zlost. Tak si rozmyslete: buď si ho berete a dáte domů, nebo běžte a už se nikdy nevracejte!
Soud! vzlykla Libuše.
Běžte na soud! Vysvětlete soudci, proč jste dali psa na chodbu na dva měsíce! znělo Karlem.
Sousedi už jedli, otvírali dveře. Všude se šuškalo.
Co se tu děje? zeptala se teta Zdeňka z pátého patra.
Ti dva zamykají psa u mezipater na mrazu, řekl Karel.
My jsme to viděli, psík se celou noc třásl, chudák! potvrdil pan Dvořák z vedlejšího bytu.
Přibyli další Věra ze čtvrtého, rodina Hruškova, sousedé v malém shromáždění.
Ostuda. Pes není věc, kroutil hlavou pan Dvořák.
Můj křeček má lepší život! přidala Věra.
Majitelé se octli v kruhu. Libuše již slzela, Radek se díval nenávistně na každého.
Tak rozhodnutí: buď k vám domů, a pořádně, nebo tu zůstává. Jinak už nikdy! řekl Karel.
Nebo soud! vzlykla Libuše znovu.
Klidně! Jen vysvětlete, proč tu ležel!
U sousedů potlesk. Božena se dívala na Karla a nepoznávala ho. Odkud ta síla? Rozhodnost?
Dobře! vyhrkl Radek. Nechte si ho! Už ho nechceme!
Práskli dveřmi, zůstal jen dozvuk v zamlžených chodbách.
Bard zvedl hlavu, smutně zavyl na zavřená vrata.
Sousedi se rozešli, zůstali tři: muž, žena a pes. Teď už jejich.
Bard přešel ke Karlovi, ťukl ho hlavou do ruky.
Tak co, brácho? přisedl k němu Karel, podrbal za uchem. To zůstaneš s námi?
Ocas zavlál, pomalu, jistě. Zůstává.
Karle, nevěděla co říct Božena. Ty jsi dřív byl proti…
Byl. Ale už nejsem, zvedl se, utřel si ruce o montérky. Víš, Boženko, dneska mi něco došlo. Když jsem viděl, jak se k němu chovají.
Co ti došlo?
Dlouho mlčel. Pak usedl, a Bard k němu ihned složil tlapku.
My jsme skoro jako oni, zašeptal Karel. Žijeme spolu, ale každý si nosí ty svoje bolístky zvlášť. Jsme si cizí.
v Boženě to zatrnulo.
A co když jednoho dne někdo zahodí i nás? Jako zbytečné? pohladil Barda, oči zvlhly. To je hodně smutné, Boženko. Moc.
Božena usedla na područky židle.
Tak ho tu necháme? optala se tiše.
Necháme, Karel se usmál poprvé po dlouhé době. Budeme zas rodina. Viď, Barde?
Pes mu olízl tvář a položil hlavu na kolena.
Za týden se všichni sousedi divili: Karel ze čtvrtého ráno vyvádí psa, a s úsměvem, jako by omládl o deset let.
A mladí? Prý zmizeli do jiného konce Prahy, po anglicku. Asi je to dohnalo.
Je mi jich líto. Bard by jim odpustil…
