Když moje žena podala žádost o rozvod, odstěhoval jsem se i s dětmi zpátky k rodičům do Plzně. Sám bych to nezvládl musel jsem chodit do práce a zároveň se starat o děti. V té době měl Mirek tři roky a Tomášek teprve dva.
Vzali jsme si hypotéku a začali znova. Zpočátku jsem tu znal pouze sousedy od vidění, nikoho blíž.
Jednoho dne jsem se setkal s jednou ženou, která měla dceru jménem Libuška. Občas jsem ji zahlédl s nějakým mužem, a tak jsem si automaticky myslel, že je vdaná. Přesto na mě udělala dojem líbila se mi, ale v žádném případě jsem si neplánoval začínat s vdanou paní.
Jednou mi pomáhala opravit kapající kohoutek. Pozval jsem ji na kávu a při řeči jsem zjistil, že ten muž není manžel, ale chůva. Ne a ne najít pořádnou chůvu, pořád se jí něco nedařilo. Její muž zemřel loni a zůstala sama bez širší rodiny. Tehdy jsem si řekl, že by mezi námi možná mohlo něco vzniknout…
Začali jsme spolu komunikovat, telefonovali jsme si, občas jsme vyrazili i s dětmi do parku. Jednou, když byli moji rodiče u nás, přišla za mnou sousedka.
Ahoj, nemohl bys mi, prosím, pohlídat Libušku? Školka je kvůli karanténě zavřená, musím rychle do práce a naše chůva je nemocná.
Jasně, žádný problém, odpověděl jsem.
Dala mi tašku se spoustou věcí, nějaké jídlo a manuál, jak se o Libušku správně postarat. Řekla mi, že mi klidně zavolá, ale nečekal jsem, že bude volat každou půlhodinu a chtít slyšet podrobnou zprávu co jedla, co má na sobě, kolikrát jsme šli ven…
Když si pro dceru večer přišla, hned jí vadilo, že má červenou košili, i když v instrukcích psala modrou. Namísto vděčnosti jsem slyšel lavinu výčitků. A na odchodu ještě řekla:
Přivedu ji zase zítra, nevadí?
Neodmítl jsem ji ani tehdy, když jsem měl plné ruce práce. Jenže pak jsem najednou skončil v nemocnici. Zavolala mi a rozčilovala se, proč jsem neotevřel, když přišla. Řekl jsem jí, že mě hospitalizovali, načež to položila.
Za nějaký čas mi nabídla, že pohlídá mého Tomáška. Tentokrát jsem odmítl, protože jsem musel pracovat. Od té doby přestala volat i posílat zprávy. Když se někdy potkáme u vchodu, jen si kývneme. Dlouho jsem si myslel, že by z nás mohl být pár, ale nakonec se ukázalo, že mě jen využívala. Doufám, že jednoho dne potkám ženu, která mi nahradí celý svět.
Poučení? Nenechat se jen tak využít, i když to zpočátku vypadá nadějně. Rodinu si zaslouží někdo, kdo má srdce na pravém místě, ne někdo, kdo hledá jen výhodu.
