Povídej si se mnou, Koblížku
Neboj se, Koblížku! Všechno bude dobré! Za chvíli ještě trochu zakřičí a pak se uklidní… Snad…
Malá Verunka ještě pevněji stiskla v náručí svého věrného kamaráda a zavřela oči. Nesmí se bát. Vždyť už je přece velká holka jak jí říkala babička Naďa. Když už jí je pět let, je to přece už skoro školačka! Pro všechny už byla velká dokonce už ani neplakala, když jí dávali injekci. To by byla ostuda! Jen s Koblížkem mohla být zase malá, taková, jaká byla dřív. On ji znal ve všech podobách. Maminka ho Verunce dala hned po narození. Směšný, trochu nemotorný medvídek byl jejím nejlepším kamarádem. Mohla mu říct úplně všechno. A nikdy to nikomu nevyzradil na rozdíl od nejlepší kamarádky Aničky, která vždycky hned všechno řekla paní učitelce. Koblížek se jen tiše díval kulatýma očima a poslouchal. Ale vždycky pochopil. Když jí bylo smutno nebo měla strach, jako teď, dokázal ji uklidnit. Držet ho v náručí bylo hřejivé, byl kousek domova.
Maminka s tatínkem byli také její, ale když na sebe křičeli, byli najednou hrozně pichlaví, jakoby v celém domě najednou vyrostly keře s velikými trnyjako v pohádce o Šípkové Růžence. Nikdo pak nemohl k druhému blízko, a při křiku stejně nikdo nikoho neslyšel… Verunka nechápala, proč se rodiče hádají. Jsou dospělí, neměli by se už umět domluvit? Hádají se snad jako děti, nebo jsou to opravdické křivdy, velké křivdy, které ona ještě neznala? Malé hádky měla s Aničkou taky, pak byly protivné a smutné a ani na zmrzlinu neměla chuť. Ty velké křivdy musejí být ještě horší.
Pomalu otevřela oči bylo ticho. To znamenalo, že maminka odešla brečet do koupelny a tatínek sedí naštvaný v kuchyni, a to je čas. Tiše vstala zpoza postele, kde se celou dobu krčila, a zhluboka vydechla. Měla pěkný pokojíček. Dlouho si s maminkou vybíraly tapety a nábytek. Bílá postel s růžovou přikrývkou, pěkná skříň se všemi jejím oblečením, poličky na hračky těch už bylo tolik, že občas sama zapomínala, které všechny má. Odtud prostě nechtěla nikdy odejít. Tady jí bylo dobře. Skoro klidně, když bylo ticho. Ale Koblížek na ni hleděl, a Verunka si povzdechla:
Já to všechno vím, Koblížku. Zůstaň tu, já to vyřídím.
Posadila medvídka na polštář a vyšla z pokoje. Nejdřív za maminkou. S tou to bylo vždy těžší. Dveře do koupelny byly jako vždy zavřené. Verunka potichu zaklepala:
Maminko?
Ano?
Můžu za tebou?
Dveře se otevřely a maminka seděla na vaně, uplakaná jako vždy, když se něco dělo.
Potřebuješ na záchod?
Ne. Chci být s tebou. Verunka se zhluboka nadechla a vešla dovnitř. Nelíbilo se jí, co přijde. Maminka ji bude tisknout, brečet, slibovat, že všechno bude dobré. A Verunka taky plakala a ne proto, že jí bylo líto mámy, ale proto, že věděla, že dobré už to nebude. Na hezké dny bylo třeba si počkat. Jak říká Anička: “Hezké netrvá věčně.” Asi má pravdu…
Otřela si oči a dlouho se dívala na maminku.
Proč?
Co proč, zlatíčko?
Proč pořád křičíte? Když se nemáte rádi, možná byste si měli držet větší odstup. Babička Naďa to říkala, když jsme se s Aničkou pohádaly. Když se držíš dál, nemůžete se hádat.
Maminka ztuhla. Do dnešního dne Verunka nikdy neřekla nic na hlas o tom, co se doma děje. Myslela si, že všechno je mimo dítě. Vždyť je ještě malá, co může vědět…
Veruško, proč to říkáš? Já mám tatínka ráda…
To není pravda, mami.
Verunko!
Kdybys ho měla ráda, nekřičela bys tak. Se mnou se taky nehádáš…
Maminka nevěděla, co říct. Jak vysvětlit, že vztahy jsou složitá věc? Že křik není vždy nenávist… Nebo vlastně je?
Musíš si sednout a popřemýšlet o svém chování, mami. Verunka otřela mamince slzy z tváří.
To taky říká babička Naďa? usmála se mamka přes slzy.
Ano! A má pravdu. Já se taky s Aničkou udobřila. Teď se hádáme míň. Jen když žaluje paní učitelce Světlaně.
Maminka jí sevřela v náručí.
Jsi už velká…
Ne, mami, já jsem ještě malá. Kdybych byla velká, špitla, nebála bych se tak.
Čeho se bojíš? maminka znejistěla.
Co když příště budete křičet, a pak prostě odejdete.
Odejdem kam?
Tam, kde je klid. Nemůžete být pořád někde, kde je špatně… Taky ti není dobře, že, mami?
Ne… Ale ty si myslíš, že bychom tě opustili? Toho se bojíš?
Ano… Verunka se rozplakala. Zůstane mi jen Koblížek. A když ho někde zase zapomenu jako tehdy v tramvaji? Budu sama? Ptala jsem se babičky, ale prý je už stará na to, aby byla znovu maminkou.
Veru! Veruško! To ne! Nikdy od tebe neodejdu! Jak bych mohla? Jsi moje dítě!
Jenže když spolu křičíte, zapomínáte na mě…
Samozřejmě, že ne, maminka se zarazila. Ale její dcera měla pravdu. V tu chvíli nemyslela vůbec na nikoho a na nic, jen ji sžíral smutek a zlost. Kde se všechny ty slova v člověku berou? Kdy se tahle proměnila?
S Igorem se poznali ve druháku na univerzitě. Olina spěchala na zkoušku a vrazila do vysokého, trochu nemotorného kluka. Rozbila mu brýle, ani se nestihla omluvit. Jen volala přes rameno:
Promiň! a vletěla do učebny na poslední chvíli.
Dala zkoušku na jedničku a šťastná tancovala cestou domů. Léto před ní! Venku ji zastavil ten polozaslepený kluk.
Ahoj, rychlíku! Zase někam spěcháš?
Tak jí začal říkat i později můj vláček. Nejvíc, když se zlobila.
Funíš tak legračně, že se na tebe ani nemůžu rozzlobit!
Když pak rodila Verunku, všechny sestry se smály, jak nasměroval: “Nefuň, Vláčku! Tlač!”
Kdy se změnil? Kdy na ni přestal říkat vláček? A kdy se vlastně začali hádat?
Mami?
Ano, zlatíčko?
Je vám spolu špatně? Jste na sebe naštvaní?
Maminka si zamyšleně pohrávala s pramínkem jejích kudrlinek. Po otci, doufala v těhotenství jen ne moje tři chlupy na hlavě!
Neblázni, máš hezké vlasy!
To kadeřník a střih, smála se Olina. Přála si, aby měla oči po ní a vlasy po Něm. A stalo se. Zlatožlutý chumel vlasů a průzračně modré oči. Bude nádherná, až doroste. Ale už teď je.
Olina se přistihla, jak se usmívá. Jak to říkávala máma? Hlavní je najít správného tatínka! Igor byl v tomhle správný. Pro něj byla Verunka středem světa…
A v tom to bylo. Verunka, a ne ona. Letmo ji zamrazilo, jaké je žárlit na vlastní dítě. Ale tak to bylo…
Vzpomněla si, jak Igor domů běžel, vletěl dovnitř a nejdřív hledal dceru:
Kde mám princeznu! Veruško, mám pro tebe čokoládu! Tvoje oblíbená!
Když si s dcerou hrál nebo zpíval v autě, Olina mohla mluvit, jak chtěla odpověď nikdy nepřišla, až musela vše zopakovat.
Jak na ni křičel, když byla Verunka nemocná…
Vzpomínala si přesně, jak ji poprvé sprdnul. Bylo to dva roky zpátky, když měla dcera vysokou horečku. Olina celý den nespala, dělala, co mohla – a on, unavený, na ni najednou vyjel:
Proč ryčíš? To jí pomůže? Seber se, co jsi za matku?
Tehdy se opravdu přestala bát jiných věcí uvnitř něco prasklo. Připadala si nemožná. A nemohla to zapomenout.
Verunka ji sledovala dost ticha, teď tatínek. S maminkou bylo hotovo. Otočila se a vyběhla z koupelny.
A neplač už, jo?
Olina seděla dál, stiskla kohoutek a opláchla si obličej. Konečně stačilo. Celý život počítat, co bylo dobrého, co špatného… Verunka má pravdu. Pokud člověku zůstává v srdci křivda, nic už nebude. Buď se dohodnou, nebo ne.
Na chvilinku si představila, že by Igor večer už nepřišel, že by přišla domů do prázdného bytu… Polilo ji mrazení.
Verunka došla do kuchyně a otevřela dveře. Tatínek seděl u stolu, díval se z okna.
Tati?
Veru, proč nespíš?
Je brzy! vylezla mu na klín. Vy jste křičeli…
Promiň…
Za co?
Že jsme se hádali…
Proč si naštvaný na maminku?
Tatínek se zadíval do jejích očí. Měla jim to říct už dávno. Dosedla si k němu, vzpomněla si, jak paní učitelka Světlana posadila ji i Aničku k sobě, nechala je říct, co je trápí, a pak jim připomněla: “Není lepší být kamarádky?”
Mamka ti řekla, že je na mě naštvaná?
Ne, poznám to. Když se máte rádi, objímáš ji a ona se usmívá. Když jste naštvaní, křičíte…
Tatínek ji chvilku pozoroval.
Vyrostla jsi…
To říkala i mamka.
A co ještě?
Že nás má oba ráda. Mě i tebe.
Díval se na dcerku a v tváři se rozplynula zloba. Verunka spokojeně seskočila z klína.
Jdu za Koblížkem, je tam sám a bojí se.
Běž… povzdechl si Igor. V hlavě mu běželo kdy to začalo? Dřív byl domov plný smíchu. Po narození dcery se změnila starala se o vše, bez úsměvu, tolik se vzdálila… Cítil se odstrčený, snažil se situaci spravit, ale nešlo to. Pamatuje si ten večer, kdy křikl na Olinu kvůli nemocné Verunce a pak už to bylo opravdu jiné.
Slova padající mezi nimi vyrostla do zdi. Zlobil se sám na sebe, a tak ustoupil. Žili jako cizí, jedině Verunka je spojovala. Při jedné hádce dokonce vypustil: Spojuje nás už jen Věrka. Nebýt jí…
Olina ztuhla, nevyslovila už nic. Od té chvíle spolu prakticky nemluvili. Snažil se, vyvolával hádky, čekal na reakci, ale už nebyla ta stará Olina.
Igor stál u okna. Všude svítila a zhasínala světýlka. Co bude, když odejdou? Zůstane mu jen prázdno… Vzpomněl si na slova své mamky, která mu říkala, když mu bylo patnáct:
Chlap má vždy větší odpovědnost za rodinu. Když žena nemá klid a oporu, bude špatně všem. Nauč se být oporou…
V duchu tiše poděkoval: Díky, mami…
Ještě chvíli tiše stál, pak sáhl do lednice.
Verunka dlouho nemohla usnout. Ve spánku tiskla jednou ruku Koblížka, druhou mamku ta už dávno spala. Verča pohladila záhyb mezi maminčiným obočím, který tam dřív nebýval. Kéž by zítřek byl dobrý V duchu si něco přála.
Ráno Olina nezazvonila budík. Zděšeně vyběhla a podívala na kočičí hodiny v pokojíčku. Měly zpoždění. Dnes přijdou pozdě do školky i do práce. Naštěstí neměla hned z rána nic důležitého. Z kuchyně se ozval cinkot lžičky o hrnek a Olina se podivila Igor je doma? Potichu vstala, aby nevzbudila malou, a šla do koupelny. Doufala, že odejde než ho potká, ale nestalo se.
Vešla do kuchyně a spatřila Igora u sporáku s vařícím turkem překapávanou kávou. Na stole ležel domácí dort, ozdobený máslovými růžemi legrace! Chtěla něco říct, ale zarazila se, v očích měla slzy.
Igor udělal krok a chytil ji za ruku.
Olinko, odpusť mi všechno. Byl jsem hrozný manžel. Chybělas mi… Ty i Verunka. Udělal jsem chyby, některé nejdou vzít zpět. Ale možná časem… promyslíš to?
Dívala se na něj dlouhou chvíli, pak jen tiše položila dlaň přes jeho ústa:
Odpusť i ty mně. Máš pravdu, musím hodně přemýšlet.
Dlouho?
Tak asi sedm měsíců ještě…
Zaraženého Igora chvíli sledovala, pak se usmála. Konečně pochopil.
Co tak koukáš? Ano, myslíš správně.
V tu chvíli vrazila do kuchyně rozespalá Verunka s Koblížkem v náručí.
Už jste se udobřili?
Igor s Olinkou po sobě mrkli.
A proč je na stole dort? Může se snídat dort?
Dnes může! řekl Igor a stiskl Olinu. Dáš mi šanci?
A co ty mně, zašeptala Olina. A neumyté holčičky dort nedostanou.
Dobře! posadila Koblížka na židli. Dva kousky, prosím pro mě i pro Koblížka.
Medvídci dort nejedí!
Proto jsem tady já! Musím mu pomoct…
Za pár let půjde Olina parkem s kočárkem a pospíchat pro starší dceru do školy. Malý Vojtíšek se probudí a začne natahovat, ale Igor ji zezadu něžně obejme:
Dej mi ho, postarám se.
Olina se usměje a zamíří ke škole. Věrku čekají prázdniny, všechno je naplánované, kufry sbalené, malý Vojtíšek poprvé uvidí moře. V duchu se vybaví, čím rodina prošla. Pokusy o sblížení, několikaměsíční odloučení u rodičů, smíření, které přišlo díky babičce Nadě… Vojtíšek, jeho první krůčky, první zoubek, první slovo. První slovo bylo překvapivě táta. Igor chodil pyšný jak páv a žertoval.
Verunka na své první školní slavnosti tak vážná a vystrašená ale zvládla to a vešla do školy, jakoby na ni celý svět čekal.
Mami!
Veru! Jak to šlo?
Nejlepší! Paní učitelka Irena říkala, že jsme s Aničkou dvě nejlepší.
To je úžasné! Olinka ji objala.
Kde jsou táta a Vojtíšek?
Jsou v parku, čekají na nás.
Dobře! A kde je Koblížek?
Bez něj by to nešlo! smála se Olina. Má ho malý v kočárku.
Verunka si oddychla. Sice svého milovaného medvídka dala bratříčkovi, protože s tím nejlepším je potřeba se podělit. Ale stejně jí někdy chyběl, i když dělala, že ne. To se ale může říct jen mamince.
Jak šla cesta domů a rodiče před ní si navzájem podávali synka, vesele se o něčem přeli, Verunka se sklonila ke kočárku a pošeptala kamarádovi:
Myslíš, že teď už bude všechno dobré?
Koblížek ji jen kulatě pozoroval a mlčel. Ale Verunka byla jistá, že odpověď slyšela pokud budou držet při sobě a mluvit spolu, všechno bude lepší.
A to je životní moudrost: I když přicházejí trny a mraky, když si navzájem nasloucháme a držíme se, můžeme je společně překonat.
