Promluv se mnou, Brumíku
Neboj se, Brumíku! Všechno bude v pořádku! Ještě chvíli budou křičet a pak se snad zklidní Asi
Verunka sevřela svého věrného medvídka ještě silněji a pevně zavřela oči. Nesmí mít strach. Je přece už velká holka. Tak to říkala babička Naďa. Když je jí už pět, je přece skoro velká. Pro všechny v rodině najednou dospěla. Už ani nepláče u injekcí, protože se to nehodí. Jenom doma, doma s Brumíkem, může být pořád malá, tak jako vždycky. Brumík ji viděl už ve všech stavech. Byl u ní od narození, protože jí ho darovala maminka hned, jak se narodila. Malý rozkošně nešikovný medvídek se stal jejím nejlepším přítelem. Mohla se mu svěřit, s čím chtěla, a na rozdíl od své nejlepší kamarádky Aničky nikdy nic nevyzvonil paní učitelce. Jen se na Verunku koukal kulatýma očima a rozuměl jí. Když měla strach, jako teď, Brumík ji dokázal uklidnit. Byl měkký, známý, voněl domovem. Maminka s tatínkem byli taky její, ale když na sebe tak křičeli, připadali jí cizí a píchaví. Nedokázala to popsat, ale měla pocit, že po celém bytě rostou růže s obrovskými trny, jako v pohádce o Šípkové Růžence, a nikdo nemůže k sobě blíž, místo mluvení křik stejně nic nezmění. Proč se rodiče hádají, Verunka nechápala. Jsou přece dospělí, co je tolik urazí? Dospělí by měli hledat společnou řeč Jakou, to si Verunka nezapamatovala, ale něco o jazyku určitě. Třeba nejde o dětské šarvátky, ale opravdové velké křivdy? Velké křivdy ještě nikdy nezažila, ale teď věděla, že existují. Když už malé hádky s Aničkou jí dokázaly úplně zkazit den, že ani na zmrzlinu neměla chuť a chtělo se jí jen brečet, co potom velké křivdy dospělých?
Verunka otevřela oči a potichu naslouchala. Zdálo se, že je klid. To znamenalo, že maminka odešla plakat do koupelny a tatínek zůstal naštvaně sedět v kuchyni, takže to je teď na ní. Vstala z podlahy za postelí, kde do té doby seděla, a zhluboka se nadechla. Pokoje měla krásně zařízený, pěkné tapety, růžové povlečení, bílý nábytek, který pečlivě vybírala maminka a hodně se jí ptala, jaký by si přála. Skříň plná šatiček, regály na hromady hraček, že ani neví, co všechno má. Odtud se jí vůbec nechtělo. Tady jí bylo skoro úplně dobře, zvlášť když byl klid. Ale Brumík se na ni tázavě díval, a tak Verunka vzlykla:
Vím, co mám dělat! Počkej tady, Brumíku, zvládnu to sama.
Brumíka opatrně položila na polštář a vyšla z pokoje. První šla za mámou, to bylo vždycky těžší. Dveře do koupelny byly zamčené jako vždy. Verunka opatrně zaklepala.
Maminko?
Co je?
Můžu za tebou?
Dveře se otevřely a Verunka uviděla mámu, jak sedí na okraji vany a utírá si slzy.
Potřebuješ na záchod?
Ne. Jdu jen za tebou. Verunka se zhluboka nadechla a udělala nesmělý krok dovnitř. Netěšilo ji to, co přijde. Maminka zase bude plakat, pevně ji obejme a bude slibovat, že všechno bude zase dobré. Verunka pak také pláče. Ale ne proto, že by jí bylo maminky líto, ale protože ví, že to stejně nebude. Jen na chviličku. Hodně krásného je málo, jak tvrdí Anička. A má pravdu! Všechno dobré vydrží jen chvilku a pak se vrátí ty trny.
Verunka si otřela oči a podívala se na maminku.
A proč?
Co proč, Veverko?
Proč pořád křičíte? Jestli se už nemáte rádi, tak byste si měli dát od sebe pauzu, ne? Babička Naďa říkala, že když jsme se pohádaly s Aničkou, tak radši hodně daleko od sebe, když je zle. Pak není možné se pohádat.
Olga, její maminka, ztuhla. Jejich hádky se zřejmě neobešly bez dopadu na dceru. Dosud si Olga myslela, že sporům s Petrem malá nerozumí. Co by mohla chápat?
Verunko, co to povídáš? Já mám tátu ráda…
To není pravda, mami.
Verko!
Kdybys ho měla ráda, nekřičela bys tak. Na mě taky nekřičíš…
Olga neměla slov. Jak dítěti vysvětlit, že vztahy dospělých jsou složité? Že křik neznamená vždy nenávist… Ani sama netušila, jak odpovědět.
Asi bychom měli sednout a přemýšlet, jak se chovat. Verunka jemně setřela mámě slzy.
To taky říkala babička Naďa? Olga se usmála skrze slzy.
Ano a má pravdu. S Aničkou jsme se taky usmířily a teď se hádáme míň. Jen když donáší na mě paní učitelce.
Ty jsi už tak velká… Olga ji pevně objala.
Ještě ne, mami. Kdybych byla velká, Verunka se odtáhla a špitla, tak bych se tak nebála.
Čeho se bojíš? Olga se zamračila.
Co když příště se pohádáte a odejdete? Každý jinam? Kde bude klid Někde, kde není špatně. Tobě je tu špatně, že jo, mami?
Je mi smutno… Počkej! Bojíš se, že tě opustíme? Že tu zůstaneš sama?
Ano Verunka se rozplakala. Co když zůstane jenom Brumík? A když se zase ztratí jako tehdy v tramvaji? Co budu dělat já? Babička říkala, že už je moc stará být maminkou!
Veru! To přece ne! Já tě nikdy neopustím! Jsi moje dítě!
A co? Když tak křičíte, přemýšlíte na mě?
Samozřejmě Olga se zarazila. V tu chvíli měla její dcera pravdu. Nepamatovala ve zlobě na nikoho. Křivda byla silnější než všechno ostatní.
Seznámila se s Petrem na druhém ročníku VŠ. Olga spěchala na zkoušku a srazila v chodbě vysokého nesmělého kluka. Rozbily se mu brýle a ona jen vyhrkla promiň!, neměla čas vysvětlovat. Pak ho potkala znovu, když šťastně vycházela z budovy po úspěšné zkoušce.
Ahoj, rychlík! Platí jízdní řád i v běžném životě?
Tak jí pořád říkal můj vláček. Zvlášť když byla uražená.
A všechny sestřičky se smály, když na ni během porodu volal: Nesípej, Vláčku, tlač!
Kdy jí tak přestal říkat? Kdy se začal skutečně zlobit?
Maminko?
Ano, zlatíčko?
Vy jste se na sebe opravdu naštvali?
Olga si hrála s dcerčinými kudrnami. Verunka je zdědila po svém otci. Olga chtěla, aby její holčička měla tátovy vlasy.
Hlavně ne moje tři chlupy.
Nedělej si z toho legraci, máš krásné vlasy!
Nakonec z Verunky byla malá pohádková holčička zlaté kudrny a modrozelené oči. Už teď byla krásná. Hlavně vybrat správného otce, říkala jí kdysi maminka. Petr byl správný otec. Pro něj se Verunka stala vším. Ale najednou si Olga uvědomila, že žárlí. Je to šílené! Vždyť to je přece jejich společné dítě. Ale přesto byla smutná.
Vzpomněla si, jak Petr z pracovních schůzek utíkal za dcerou, aby jí koupil oblíbenou čokoládu. Když se hráli v autě, zpíval písničky s Verunkou, nevšímal si Olgy. Jak křičel, když byla Verunka nemocná. Poprvé na ni vykřikl, když měla Verunka vysokou teplotu a Olga strávila noc v horečce obav, že dítěti nemohla pomoci. A Petr na ni tehdy zakřičel:
Proč brečíš? To jí pomůže? Jsi nebo nejsi máma?
Od té doby v ní cosi prasklo. Pocit, že je špatná matka. Těžko zapomenout. Možná právě tehdy se něco uvnitř nich pokazilo.
Verunka čekala, až maminka domyslí, a pak se vydala za tátou.
Za chvíli přijdu.
Opustila koupelnu, dávaje mamince pusu. A už neplač, platí?
Olga se v slzách zamyslela, co všechno během těch let s Petrem prožila. Bylo tolik zlých slov? Bylo vůbec něco krásného? Bylo. Společné chvilky před svatbou, první nemotorné pokusy o pečení, stěhování do nového bytu s penězi jen na matraci.
Budeme muset mít ještě holčičku žertoval Petr.
Ještě jednu? Proč?
No protože máme jen dva pokoje!
Druhého dítěte se nedočkali. Problémy se kupily a hádky přibývaly. Slova byla čím dál těžší, skoro jako těžké kameny. Kdyby jí někdo řekl, že ty kameny jsou vlastně trny do srdce, sedělo by to.
Olga si opláchla obličej a sevřela dlaněmi umyvadlo. Dost těch počtů a výčitek! Verunka měla pravdu. Pokud je vztah jen na křivdě, nejde to napravit. Je třeba si odpustit a zkusit to jinak. Zkuste odejít, v myšlenkách, a pocítíte prázdnotu.
V kuchyni seděl Petr, zády k oknu, zamyšlený.
Tati?
Veru! Co tu děláš tak pozdě?
Je brzo. Vy jste křičeli
Promiň.
Proč?
Nevím.
Ty se taky na mámu zlobíš? Když ji máš rád, držíš ji za ruku a ona se usmívá. Když se na sebe zlobíte, křičíte Je to tak?
Petr se na ni dlouho zadíval.
Ty jsi už velká!
Maminka říká to samé. A taky, že tě má moc ráda.
Verunka spokojeně sklouzla z tátových kolen.
Jdu za Brumíkem. Bojí se sám.
Dobře Petr zůstal v úžasu. Kdy se vlastně začali tolik hádat? Nebylo to najednou, ale nenápadně, až do dnešního bodu. Vztah se změnil bylo potřeba se postavit k odpovědnosti čelem.
Vzpomněl si na radu své maminky: Když budeš mít rodinu, nenakládej nikdy všechno na ženu. Aspoň hodinu za den jí to ulehči. Jestli chceš být šťastný, zacházej s ní pořád jako na začátku, jako s nejvzácnějším pokladem. Rozuměl tomu najednou mnohem víc. Ostrá slova v hádce postaví zeď, kterou skoro nejde překonat je čas hledat cestu zpět.
Večer usínala Verunka s jednou rukou kolem Brumíka a druhou maminku kolem krku. Olga už klidně dýchala ve spánku. Verunka ji pohladila po čele, kde se udělala nová vráska ze starostí, která tam dřív nebyla. Chtěla, aby byl zítřejší den opravdu dobrý.
Ráno samozřejmě zaspaly. U budíku v pokojíčku, co vypadal jako koťátko, to nebylo slyšet. Olga s překvapením zjistila, že Petr je pořád doma, ozýval se cinkot lžičky a voněla káva. Proč ještě neodešel? Došla do kuchyně, kde na stolku zářil domácí dort s máslovými růžičkami.
Promiň mi, Olinko, za všechno. Jsem mizerný manžel. Moc tě miluju a jestli mi odpustíš třeba je naděje?
Olga mlčky sledovala muže naproti sobě, a najednou ho objala.
Odpouštím, oba jsme vinni. Ale potřebuji čas na přemýšlení. Tak třeba ještě sedm měsíců
Petr na ni zůstal překvapeně zírat.
Nedívej se na mě tak. Přesně, jak myslíš.
V tom vběhla do kuchyně Verunka v pyžamu s Brumíkem v náručí:
Už jste se usmířili? A proč je tu dort, je snídaně slavnostní?
Dneska je všechno povoleno! Petr objal Olgu a zašeptal Miluju tě. Dej mi šanci.
A ty mě, tiše mu odpověděla Olga a obrátila se na dceru. Ale neumytým holčičkám se dort nedává!
Už běžím, vykřikla Verunka, posadila Brumíka na židli dva kousky prosím, pro mě i pro Brumíka!
Medvědi dort nejí.
Já mu pomůžu!
O několik let později půjde Olga parkem, tlačí kočárek a spěchá do školy za starší dcerkou. Malý Vašík se v kočárku vzbudí a zamrmlá, Olga se sklání, ale zezadu ji obejmou silné známé ruce.
Nech mě, já ho vezmu, šeptne Petr, který čeká se synem na lavičce.
Olga se usměje a vydá se ke škole. Zítra má Verunka prázdniny, kufry jsou připravené, Vašík poprvé uvidí moře. Vzpomene si na uplynulé roky, jak těžké to občas bylo, její dvouměsíční odchod k rodičům, smíření, pomoc babičky Naďy. Narození Vašíka, první slůvka (“táta”), na které Petr byl patřičně hrdý.
Verunka na své první slavnosti ve škole, pyšná i vyděšená, statečně přestála vše nové. Když vyjde z budovy, Olga ji obejme spolu s bratrem a Brumíkem v kočárku.
Tak co, jak bylo?
Výborně, paní učitelka Eva říkala, že nejlepší jsme já a Anička.
To jste šikulky! A kde je táta a Vašík?
Čekají nás v parku.
A Brumík?
No přece v kočárku, kam bychom ho nechali?
Verunka si oddychne. Svému bráškovi svou nejoblíbenější hračku půjčila, protože s nejbližšími se má to nejdražší sdílet. Ale pořád ji trochu postrádá, i když to nikdy nepřizná. Máme to tak říct může.
Když se dívala, jak maminka s tátou jdou vedle sebe, střídavě vozí kočárek s Vašíkem a o něčem živě debatují, Verunka se sklonila k Brumíkovi v kočárku a zašeptala:
Myslíš, že teď už bude všechno dobré?
Brumík se na ni podíval svýma kulatýma očima. Bylo úplné ticho. Ale Verunce se zdálo, že odpověď stejně uslyšela.
Žít spolu není vždy jednoduché. Je důležité si odpouštět, zkusit slyšet druhého a nechejte trny zarůst zelení. Jedině tak může vyrůst znovu něco krásného.
