Řeknu vám, proč nechci nechávat své děti u jejich babiček.
Je mi třicet jedna let a vychovávám dvě dcery, tříletou a roční nepracuji, jsem máma na plný úvazek, což byla moje vědomá volba!
Když se mi narodilo první dítě, naivně jsem předpokládal, že babičky přece na začátku pomůžou. Jak se ale ukázalo, byly spíš překážkou než oporou a musel jsem všechno zvládnout sám.
Dovolte mi to trochu rozvést:
Po narození své první dcery a zvlášť po propuštění z porodnice jsem byl úplně bezradný. Vůbec jsem nevěděl, co kde a jak. Co mi teď se dvěma dětmi přijde úplně samozřejmé, mě tehdy naprosto paralyzovalo. Samozřejmě, že jsem neměl v hlavě žádný návod na péči o dítě, kdo by taky měl
Nevím proč, ale myslel jsem si, že starší generace, která už si tím prošla, přece musí přesně vědět, jak přebalovat, koupat, krmit, stříhat nehtíky či co dělat při rýmě. Nakonec jsem se ale musel vše naučit sám, protože jsem brzy zjistil, že jejich rady se diametrálně rozchází, třeba už jen v tom, jak správně vykoupat miminko.
No, nakonec jsem se naučil s plenkami zacházet skoro jako profesionál a zvládnu i spoustu dalších věcí.
Ke své mamince i tchyni chovám velkou úctu i vděk, ale musím se nad některými jejich radami pousmát.
Babička 1 (moje tchyně):
Vodu musíš před koupáním vždy požehnat, jedině tak je prý pro dítě bezpečná.
O půl roku později jsem koupil vodní filtr.
Kupovala mi šedé mýdlo, protože prý jedině tím se může dítě mýt. A taky mi kladla na srdce, že je nejlepší i na opruzeniny.
“Nevychováváš je dobře, proto bývají nemocné!” (proč, to netuším).
Pokud miminko často pláče, měl bych ho donést k někomu na očistu, ten pomůže.
Babička 2 (moje máma):
Pláč dítěte nic není, to přejde samo. Teplotu? Dej mu prášek a za chvíli to bude dobré.
Kupuješ holkám moc hraček, prý bych měl být skromnější.
Každou sobotu kolem jedné přijde za vnučkami, ale ve čtyři už spěchá na promítání do kina, takhle je to skoro každý víkend.
Sladké a slané? Přeci může ochutnávat od šesti měsíců. Když chce, ať si dá.
Mám svou mámu rád, ale teď si pořád kladu spoustu otázek, jak nás vlastně vychovávala.
Jak mě krmila a tehdy léčila nebo spíš neléčila. Často jsme byli s bratrem u babičky a pamatuju si, že jsme celý den k obědu měli jen těstoviny; doma jsme jedli převážně tučnou stravu. Můj dětský kašel byl ignorován a výsledkem byl černý kašel. Teď už chápu, odkud pochází moje problémy se slinivkou i přetížená játra.
Závěr mám obě naše babičky rád, ale nedokážu si představit, že bych jim děti svěřil na pár dní do péče. S dozorem ano. Nejsem paranoidní, ale mám prostě strachMožná se to změní, až budou holky větší možná až samy budou chtít strávit den s babičkami a budou si schopné vybrat, co chtějí a co ne. A možná se i naše rodinné tradice z části promění v nové, kde si každý z nás vezme něco lepšího ze svého dětství a něco nepřenosného nechá minulosti.
Zatím si ale chci tyhle chvíle prostě užít s dětmi, které mě každý den učí víc o lásce, trpělivosti i o odvaze dělat věci jinak, než jak to dělali ti před námi. Protože právě v tom, že máme možnost volby a můžeme být tou nejlepší verzí sebe sama, je možná to pravé kouzlo rodičovství.
A babičky? Ty tady pořád jsou, s radou, měkou náručí i se svými jedinečnými nápady a nezaměnitelným pohledem na svět. Možná jsou trochu jiný svět ale ten náš, náš vlastní, je teď tady, každý den, mezi hračkami, pusinkami na dobrou noc a občasným chaosem v kuchyni. A to je svět, který nechci dát z ruky.
